Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - Prolog + 1. kapitola

Bella 2 - New Moon by katyloveEd

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Volání minulosti - Prolog + 1. kapitolaBella žije jen se svou matkou, ta však umírá, když je Belle 17. Těsně po její smrti přijde záhadný dopis, který dá Belle naději, že přeci jen má někde rodinu, a že třeba objeví něco ze své minulosti. Ta je pro ni zahalená tajemstvím, protože si nic z doby do svých 4 let, než se s matkou přestěhovaly, nepamatuje. Děj této povídky se odehrává na počátku 20. století. Je to zatím kratší a jestli to bude pokračovat závisí na Vašich reakcích. Proto prosím, pokud se Vám to bude aspoň trochu líbit, nebo třeba i nelíbit, abyste mi zanechali komentář a já tak věděla, jestli mám napsat další kapitolu. Díky

25.01.2010 (10:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7722×

Prolog

Rychle balila věci po sebe a svou dceru. Moc toho sebou nebrala, potřebovala co nejrychleji zmizet, a proto nebyl čas na velké balení. Doběhla do pokoje své dcery. Ta seděla na posteli, a zírala do prázdna. Matka k ní natáhla ruku, ale dítě nereagovalo. Rychle ji popadla za ruku a táhla ke dveřím. Byla hluboká noc. U paty schodiště na ni čekala Anna, jediná osoba, která jí rozuměla, se svícnem v ruce. Vzala malou do náruče a s Renée po boku vyšly v co největší tichosti před dům. Tam zrychlily a nakonec skoro běžely k bráně, za kterou na ně čekala drožka. Anna Renée i holčičku políbila na tváře, zaplatila kočímu a se slzami v očích sledovala, jak odjíždějí za novým životem.

1. kapitola

Byly to již dva měsíce, co maminka umřela, když přišel ten dopis. Byl adresován právě jí, ale ona ho už nemohla otevřít, tak jsem si ho přečetla.

4.květen 1909

Drahá Renée,

jak se Ti daří? A co Isabella? Hodně dlouho jsme se neviděly. Nemám o Tobě ani o Tvé dceři žádné zprávy. Doufám, že se obě těšíte dobrému zdraví.

Mám pro Tebe důležitou zprávu. Judith je vážně nemocná. Doktor jí nedává moc nadějí, a proto myslím, že právě teď nadešel vhodný čas k tomu, aby poznala svou vnučku. Vnučku, o které si myslí, že ji ztratila a nikdy ji neuvidí. Podle mého mínění by jí to mohlo vrátit chuť do života. Však víš, jak trpěla tím, když ztratila svého syna a vnuka najednou. Bella by jí mohla dát novou naději.

Rozmysli si to dobře. Je to jen a jen na Tobě, ale je to její babička a měla by mít právo ji alespoň jednou vidět.

S láskou Anna

 

Anna? Kdo je Anna? Já mám babičku? V hlavě se mi honilo spoustu otázek a ani na jednu jedinou jsem neznala odpověď. Pohledem jsem zkoumala obálku, ve které dopis přišel. Byla tam naše New Yorská adresa a na druhé straně adresa zpáteční. Dopis byl odeslán z města Forks ve Washingtonu. Proč by mojí mamince měla psát nějaká Anna o mé babičce?

Vždycky jsem s maminkou žila sama a myslela jsem si, že žádnou rodinu nemám. Žily jsme v malém pronajatém bytě v jedné z horších čtvrtí New Yorku. Moc peněz jsme neměly. Maminka se živila jako švadlena a já jsem jí ve volných chvílích pomáhala, abychom si vydělaly, alespoň o trochu víc. Ale nežilo se nám špatně. Měly jsme jedna druhou a to nám ke štěstí stačilo.

Ale vždycky mě v koutku duše něco trápilo. Nepamatovala jsem si na svoje dětství. Všechny mé vzpomínky začínaly a končily v našem malém bytě. Přistěhovaly jsme se sem, když mi byly 4 roky, ale kde jsme byly předtím, jsem nevěděla. Nejdřív mě to netrápilo, ale když jsem dospívala, snažila jsem se o svém dětství něco zjistit. Bylo vidět, že o tom maminka nechce mluvit, ale já nevynechala jedinou příležitost, abych se nezeptala.  Vyptávala jsem se na rodinu, náš předchozí domov, mého otce.

Je to asi rok, co jsem se konečně něco dozvěděla a to jen díky tomu, že maminka onemocněla. Řekla mi, že jsme žily ve státě Washington, kde žila i moje rodina z otcovy strany, ale že otec zemřel a my jsme odešly do New Yorku. S rodinou prý přerušila veškeré kontakty a netušila, jestli ještě někdo žije, nebo co se s nimi za těch 13 let, co odešla, stalo.

Celý dlouhý rok pak bojovala se svou nemocí. Snažila jsem se jí ze všech sil pomáhat, ale bylo to marné. Nakonec svůj boj prohrála a já ji před dvěma měsíci pochovala. A teď se dozvídám, že mám babičku. Možná, že tam žijí i další moji příbuzní. Co maminka umřela, cítím se neuvěřitelně sama. Ten dopis byl pro mě jako bleskem z čistého nebe. Ani jsem se nemusela dlouho rozmýšlet a šla si zabalit věci. Vydám se tam a najdu svoji rodinu.

Byla to cesta vlakem přes celé Státy. Nejdřív jsem musela do Chicaga, od odtud dalším vlakem do Denveru, pak následovalo Salt Lake City, Seattle a se Seattlu to byl už jen kousek do Forks. Cesta byla zdlouhavá a únavná a zabrala mi i s přestávkami čtyři dny. Ve vlaku se na mě lidé dívali přezíravými pohledy, protože nebylo ve zvyku, aby mladá dáma cestovala sama. Radši jsem dělala, že jsem si ničeho nevšimla. Na nádraží ve Forks jsem si pronajala drožku, dala kočímu adresu, která byla uvedena na dopisu a pohodlně se usadila.

Kočár najednou zastavil. Vyhlédla jsem ven a překvapením otevřela pusu. Stály jsme u mohutné kované brány. Skrz ni byl vidět obrovský park a na jeho konci velikánský dům. Celé to bylo obehnáno vysokou zdí. Při pohledu na tu nádheru, jako by se ve mně něco pohnulo. Připadalo mi to tu známé, konečně jsem mohla spatřit místo, kde jsem prožila tu část dětství, která je pohřbená hluboko v mé mysli. Zaplatila jsem kočímu a nejistě se vydala k bráně. Na zdi vedle ní byl nápis Crompton. To jsméno mi nic neříkalo.

Brána byla naštěstí otevřená, stačilo jen lehce zatlačit a já se ocitla uprostřed husté zeleně, která byla protkaná barevnými hlavičkami různých druhů květin. Některé z nich jsem ani neznala. Bylo to tu nádherné. Po cestičce vysypané drobnými oblázky jsem pokračovala k domu. Z blízka byl ještě větší, než se zdálo ze silnice. Tvořila ho hlavní budova, která měla z každé strany jedno křídlo. Do centrální části se vstupovalo po schodišti, které se vinulo jak zprava, tak zleva. Mezi rameny schodiště byla umístěna fontána, v jejímž středu byla socha mořské panny. Dům byl celý bílý s tmavými okenicemi a dveřmi. Schodiště a zábradlí terasy bylo vyrobeno z pískovce béžové barvy.

Opatrně jsem vystoupala po schodech. Přešla terasu a zastavila se před dvoukřídlými dveřmi. Stála jsem tam asi pět minut, než jsem se odhodlala zazvonit. Zhluboka jsem se nadechla a rukou jemně zatáhla za šňůru zvonku. Dveře se okamžitě otevřely, stála v nich starší žena s prošedivělými vlasy stočenými do přísného drdolu. Jen co mě spatřila, zarazila se a němě na mě zírala. Nervózně jsem se na ni chvíli dívala a pak sklopila oči. Asi si uvědomila, jak se chovat a zeptala se, „Přejete si?“
„Dobrý den, jsem Isabella Swanová a ráda bych mluvila s Annou,“ odpověděla jsem jí. Nedůvěřivě si mne prohlédla, ale o krok ustoupila a já mohla projít dovnitř.

Dostala jsem se do velké haly, z které vedlo schodiště do patra a mnoho dveří a chodeb do dalších místností. Hala byla světlá, elegantně zařízená, ale všude plály svíce. Přišlo mi to zvláštní, vždyť jsou tři hodiny odpoledne. Pak jsem si povšimla, že většina oken je zahalena těžkými závěsy.
„Počkejte tu, prosím.“ Přerušila mě v přemýšlení ta žena a někam odešla. Netrvalo dlouho a přišla jiná žena. Měla na sobě světle zelenkavé mušelínové šaty, vlasy umě vyčesané a v uších jí vysely jistě velmi drahé náušnice. Při pohledu na mě celá zkoprněla.


„Co si přejete, slečno?“ zeptala se mě stroze a přitom se snažila nasadit neutrální masku.
„Dobrý den, ráda bych mluvila s Annou. Jsem Isabella Swanová, dcera Renée,“ odpověděla jsem jí zdvořile. Radši bych nejdříve mluvila s Annou, která psala mamince, chtěla bych, aby mi vše vysvětlila, a teprve pak chci vidět babičku a ostatní, pokud zde jsou.
„To není možné, nemůžete být tou, co říkáte. Renée i s malou Bellou, jsou mrtvé. Je to už 13 let. Jestli z nás chce jen vymámit peníze, jste na špatné adrese. Teď jděte a už se nevracejte,“ vyjela na mě nečekaně. Co to říkala? Že jsem s matkou měla být už třináct let mrtvá?!

_________________________________________________________________________

Chtěla bych moc poprosit o komentáře. Jestli bude další díl, záleží jen na Vás.

_________________________________________________________

SHRNUTÍ     2. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - Prolog + 1. kapitola:

 1
1. Kačka
04.06.2011 [15:13]

dobrý Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře