Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání mrtvých - 1. kapitola Pilot

11.11.2010 (18:00) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2477×

Prolog

Tma. Ta nebezpečná a zlá tma. Nikdy jsem nepřemýšlela, proč zrovna já. Nikdy mě to nenapadlo. Vždy jsem doufala, že se to mě netýká. Zvedl se vítr. Hladil mě po odhalené kůži a proudil skrz mé vlasy. Po těle mi přejel mráz.

1. kapitola

Můj život začal upadat do stereotypu. Škola, přípravy na zkoušky, hledání práce na poloviční úvazek. Začínalo mi to pěkně lézt na mozek. Už jsem si ani nedokázala vybavit den, ve kterém bych dělala něco jiného, nežli alespoň jen jedno z tohohle. Klid jsem měla snad jen ve spánku.

Nadskočila jsem leknutím. Ten hrozný budík. Jako by si alespoň jednou nemohl uvědomit, že jsem pokaždé již dlouho před jeho zvukovým doprovodem vzhůru. Vždycky mě vyleká tím hrozným zvukem, připomínajícím chrčení obživlého zombíka.

Neochotně jsem vstala, neodpustila jsem si menší průzkum pokoje. Vážně bych si tu měla uklidit. Proč ten plátek pizzy ze včerejška vypadá, jako by se na mě usmíval? Vyplázla jsem na něj jazyk. Mně se vysmívat nebude, dnešek nepřežije. Přišourala jsem se ke skříni, nebylo tu minule více kusů oblečení? Měla bych i vyprat. Vklouzla jsem do koupelny a vysvlékla se z pyžama. Bože, dělá si ze mě srandu? Už zase. Babizna jedna. Horší sousedku v NY nenajdete. Zajímalo by mě, jak dlouho se musí každé ráno sprchovat, když potom nezbude žádná teplá voda pro mě. S drkotajícími zuby jsem se vykoupala. Už vím, jak se cítí lidé žijící v Grónsku. Zabalila jsem se do ručníku a pokusila se trochu se zahřát pomocí fénu. Svaly se mi po chvíli uvolnily. Zuby však stále drkotaly o sebe. Rychle jsem se oblékla a vypadla z koupelny.

Popadla jsem mého vysmívače a zašklebila se na něj. Vždyť jsem mu to říkala. S lítostí v očích jsem ho hodila do koše. Pousmála jsem se sama nad sebou. Posbírala jsem špinavé oblečení a šla do koupelny. Většinu jsem nastrkala do pračky. Zapla jsem ji a odešla. V pokoji jsem si ustlala a zamířila do kuchyně. To bylo moje posvátné místo. Lednička byla můj bůh. Otevřela jsem ji a vytáhla vajíčka. Jak já je zbožňuju. Rozplácla jsem je na pánvičku a přihodila trochu slaniny. Po, pro mě neskutečně dlouhé, době jsem sundala pánvičku a vajíčka i slaninu jsem dala na talíř. Popadla jsem vidličku a pelášila ke stolu. Tohle byla má oblíbená snídaně, takže jsem si ji i pořádně vychutnala. Toho, kdo vymyslel tuhle kombinaci, začnu uctívat jako boha.

S posledním soustem na mě zase dolehl dnešní program. Přemýšlela jsem, čím začít - hledání práce nebo učení? Hledání práce. A začnu v hezky v terénu. Začala jsem hledat v nově uklizeném pokoji papírek, na který jsem si včera napsala pár nabídek. A tady je. Zběžně jsem si jej prohlédla. Bože, proč jsem si připisovala i márnici? Nechci, aby mi mrtvoly dělaly společnost při směnách. Ale co? Kouknout se tam můžu. Zato nic nedám. A navíc, mohlo by se mi to hodit pro přihlášku.

Najednou někdo zazvonil. Nadskočila jsem leknutím. Netušila jsem, kdo to může takhle po ránu být. Vstala jsem ze země a vydala se ke dveřím. Něco mi říkalo, že bych tam neměla chodit. Že tohle rozhodnutí ovlivní celý můj život. Ale to byl nesmysl. Jak by mohlo nevinné zazvonění změnit můj život? Zatřepala jsem hlavou a otevřela jsem dveře. To co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Stál tam nějaký člověk zahalený do posledního kousíčku. Nikde mu nevykukovala kůže. Jediné co z něj bylo vidět, byli oči. Úžasné hluboké fialové oči. Počkat, fialové? Najednou se na mě začal upřeně dívat. Bylo mi podivně. Kdo to sakra je? Než jsem však stihla vyslovit otázku, padala jsem k zemi. Zašeptal něco, jako omlouvám se a zmizel, zatímco já upadala do bezvědomí.

***

Vyšvihla jsem se do sedu a ihned zase padla do peřin. Hlava se mi motala, jako kdybych dostala přímí zásah pánvičkou. K čertu co se stalo? Jako bych vyslovila zaklínadlo, se mi všechno začalo vracet. Ale jak jsem se ocitla v posteli? Spadla jsem na zem. Tohle přemýšlení mi způsobovalo ještě větší bolest hlavy. Nechám to na jindy. Pomalu jsem se přesunula k okraji postele. Nedělala jsem žádné prudké pohyby, nechtěla jsem si vysloužit ještě větší bolest hlavy. Došla jsem k oknu a ihned jej otevřela. Čerstvý vzduch mi pomáhal třídit myšlenky a odháněl tu bolest. Zhluboka jsem se nadechla.

Po chvíli se mi udělalo dobře. Přešla jsem ke skříni a vytáhla si nějaké slušné oblečení. Otevřela jsem jí, ale nic moc tam nebylo. No jo, vždyť já zapomněla, že ho mám v pračce. Zasmála jsem se nad vlastní hloupostí. Převlékla jsem se a učesala se. Možná jdu jen do márnice, ale přesto chci vypadat dobře. Otočila jsem se a vydala se na chodbu. Nechápala jsem, proč chci jít do márnice. Co mě tam táhne, ale měla jsem pocit, že to takto má být. Hloupost. Křičelo mi v hlavě. Popadla jsem kabátek a odemkla dveře. Jak to, že jsem zamknutá? Byla jsem z dnešního dne, čím dál víc vystrašená. Rychle jsem vypadla z bytu a pozdravila tu mou milou sousedku. Zamumlala si něco pod nosem a zašla do svého bytu.

Zamkla jsem a vydala se do víru New Yorku. Kolik vůbec je? Bože, to už je skoro poledne. Skoro polovina dne v háji. Ach jo. Porozhlédla jsem se kolem sebe. Kudy se jde do márnice? Byla jsem tam jenom jednou a to jsem byla malá. Cestu si nepamatuji a i kdyby jo, bydleli jsme předtím v opačné části NY. A tak daleko se mi jet nechtělo. Určitě jako všechny budovy bude v centru. Vytáhla jsem si z kabelky papír s adresou. Ještě lepší. Neznám ji. Budu se muset poptat. Vydala jsem se směr Central Park. Procházela jsem po jeho okraji a vyhledávala někoho, kdo by vypadal, že by i odpověděl na moji otázku. Nikdo takový nablízku nebyl. Takže jsem si koupila v nejbližším obchodě mapu. Nezastavila jsem se ani při hledání příslušné ulice na ní. Takže jsem se ani nemohla moc divit, když jsem do někoho narazila. Ihned jsem se začala omlouvat. Ale na tu osobu jsem se ani očkem nepodívala. Nejdřív jsem složila mapu a dala si ji do kabelky.

„To je v pohodě. Bože, ty máš sílu,“ ozval se člověk mnou málem před chvíli zabitý. Vzhlédla jsem. Naproti mně stál kluk s bronzovými vlasy v účesu "jak vstanu, tak jdu" a nádhernýma smaragdovýma očima. Vytřeštila jsem oči. Bože, nikoho tak nádherného jsem v životě nepotkala.

„Ještě jednou promiň,“ vykoktala jsem. Tohle bylo poprvé, co jsem byla z nějakého kluka nervózní.

„Všechny omluvy přijaty,“ usmál se na mě. V té chvíli jako bych měla kolena z rosolu. Pohromadě je držely jen těsné džíny.

„Neudělala jsem ti něco?“ vyhrkla jsem první věc, co mě napadla.

„Těch pár modřin za to, že jsem se srazil zrovna s tebou, stojí. Ale menší odškodnění by nezaškodilo,“ mrkl na mě.

„Já to věděla,“ povzdychla jsem si.

„Co takhle večeře? Dneska večer například.“

Vykuleně jsem se na něj podívala. On mě zve na rande? Někoho kdo ho málem zmrzačil?

„Musím si to rozmyslet,“ odpověděla jsem. „Už budu muset běžet,“ vyhrkla jsem a proklouzla kolem něj a vydala se dál. Bože, proč jsem prostě neřekla jasně. Líbí se mi. Takovou šanci už třeba mít nebudu. Jsem to ale husa. Slyšela jsem, jak se rozešel za mnou.

„Počkej. Tady máš moje telefonní číslo, zavolej mi, jak ses rozhodla,“ podal mi papírek a odešel. Ihned jsem si opsala číslo do telefonu. Proč jsem se ho nezeptala, jak se jmenuje?

Teď už je pozdě. Číslo jsem si uložila pod názvem krásný neznámý. Nijak závratný, ale spokojit se s tím na pár hodin budu muset. Rozešla jsem se dál. Snad tu márnici dneska najdu. Za pár minut jsem měla dvě možnosti kam pokračovat. Přejít přes přechod nebo zajít za roh. Vybrala jsem si tu druhou a ukázalo se to jako ta nejlepší volba. Hned, jakmile jsem se ocitla v té ulici, našla jsem dlouho hledanou márnici.

Pomalu jsem otevřela vstupní dveře. Přede mnou byly schody. Vydala jsem se po nich. Nebylo to tu tak děsivé, jak jsem si představovala. Nevím, co jsem si myslela, že tu najdu. Netopýry, mumie a bůh ví co ještě? Otevřela jsem poslední dveře a vešla do prostorné místnosti. Napravo byla dlouhá řada boxů na těla. Naproti mně byly stoly. Na jednom někdo ležel. Otřásla jsem se hrůzou. Já tu přeci nemůžu pracovat! Otočila jsem se s úmyslem odejít, kdyby mě nepřekvapil nějaký muž.

„Vím, kdo jsi,“ zašeptal. Strachy jsem ucouvla. Co to blábolí? Kdo to vůbec je?

„Kdo jste? O čem to mluvíte?“ vyslovila jsem svou otázku nahlas. Jeho výraz byl děsivý a fascinovaný.

„Ty nevíš, co se s tebou děje?“ zeptal se nevěřícně a zadíval se mi do očí. Asi hledal nějaký skrytý vtip, který já nepochopila.

„O čem to tu mluvíte?!“ zvedla jsem hlas o dvě oktávy výše.

Přiblížil se ke mně a ruce zvedl nad hlavu. Ucouvla jsem ještě o krok a narazila do jednoho z těch stolů. S vyjeknutím jsem se otočila. V tu chvíli jsem zcela zapomněla na toho chlápka. Stůl, do kterého jsem narazila, byl ten, na kterém byla ta mrtvola. Bohužel jsem při tom otáčení strhla plachtu, která mrtvolu zakrývala. Jako v transu jsem se dívala do tváře mrtvé ženy. Nemohlo jí být více než mně. Ježiši. Najednou se její oči otevřely a otočila se na mě.

„Pomoz mi,“ zašeptala. Nestihla jsem ani vykřiknout, něco se začalo dít…

Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání mrtvých - 1. kapitola Pilot: