Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 10. kapitola

06.01.2010 (22:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3287×

10.kapitola

Carlisle se na mě významně podíval a šel otevřít.

„Carlisle. Dlouho jsme se neviděli,“ slyšela jsem „ho“ promluvit anglicky ode dveří.

„Thomasi,“ odpověděl mu na pozdrav Carlisle.

S nezájmem jsem se otočila ke klavíru.

„Můžu?“ zeptala jsem se Edwarda a ukázala ke klávesám.

Nic neřekl, jenom vstal a uvolnil mi místo. Sedla jsem si a začala hrát mou známou melodii. Dívala jsem se na prsty a snažila se nevnímat, jak svou rodinu Carlisle představuje tomu Ferencovi, nebo jak se jmenuje.

„S vámi žije člověk?“ zeptal se pobaveně.

„Jo, je to naše taková sestřička,“ podle hlasu mu odpověděl Emmet.

Usmála jsem se tomu. Samozřejmě, že vím, že to řekl jenom kvůli „němu“, ale neuměla jsem se ubránit pocitu štěstí, když to vyřknul.

„Taky hraješ krásně,“ zašeptal ke mně Edward, který stál ve vteřině u mě.

Zdvihla jsem hlavu a usmála se na něj. „Ne tak dobře jako ty.“

Úsměv mi vrátil, ale potom ztuhl a v hrudi se mu začalo ozývat tiché vrčení.

Takovou odezvu mohl vyvolat jen tok špatných myšlenek.

Podívala jsem se za Edwarda a setkala se s „jeho“ pohledem.

Byl krásný. Samozřejmě, že je krásný, když je to upír. Ale mohla bych si říct, že je o trošku hezčí než Edward. Což je těžko uvěřit.

Ale něco mi na něm přece jen nesedělo. Má tmavé hnědé vlasy, střižené těsně nad rameny. Byl vyšší jak Edward, pod jeho trikem šly dobře vidět jeho svaly.

Všiml si, že si ho prohlížím a víc se usmál. Dívala jsem se do jeho tmavě hnědých očí a došlo mi to.

Zašklebila jsem se na něj.

„Pěkné kontaktní čočky,“ vstala jsem a chtěla okolo něj projít do svého pokoje, jenomže mě chytl okolo pasu a přitáhl mě zpátky.

Nevěřícně jsem se na něj dívala a pokusila se sundat jeho dlaně z mého pasu.

Ale on mě držel a zkoumal očima od hlavy až po špičky bot. V tu chvíli jsem si připadala, jako bych stála před ním úplně nahá.

„Pobavil ses? Tak mě pusť,“  vyštěkla jsem.

Můj tón ho zjevně pobavil, protože mu zacukaly koutky, ale stále mě nepustil.

„Thomasi,“ řekl varovně Carlisle.

Jejich pohledy se střetly a poté mě pustil.

Na nikoho jsem se ani neohlédla a šla do pokoje, kde jsem přečkala, než mě Esme zavolala na oběd.

Hned jak jsem dojedla, chtěla jsem se zase vypařit. Jenomže mě odchytla Alice, která mi navrhla, že mi ukáže město a jeho okolí. Souhlasila jsem.

Takhle to šlo celý týden, dokaď ten namyšlený upír nevypadl a já jsem se mohla v klidu procházet po domě, aniž bych ho potkala.

Zbýval týden do konce srpna a Carlisle mi oznámil, že mě přihlásil na střední do Forks.

Ale byl tu jeden háček, který mi slíbili, že mi pomůžou odstranit.

A tím háčkem je moje angličtina.

Celý týden na mě nepromluvili jinak než anglicky.

Emmet mě dokonce seznámil s různými proslulými nadávkami.

Akorát Esme ho za to hubovala, že mě kazí.

Noci jsem trávila v Edwardově pokoji, kde jsme si povídali a smáli se. Třeba mi vyprávěl různé vylomeniny, které udělal Emmet.

Samozřejmě v angličtině a když jsem něčemu neporozuměla, tak mi to s úsměvem vysvětlil.

Mohla bych si s ním takhle povídat celou věčnost, kdyby mě nakonec vždy nepřemohla únava a já neusnula.

„Vstávej sestřičko. Je načase jít do školy,“ začal hulákat Emmet.

Ještě něco jsem vám neřekla. Takhle mi začal říkat před dvěma dny, kdy mě Carlisle s Esme adoptovali.

Podle úmluvy s nimi zůstanu dokaď nebudu plnoletá a potom si budu moct dělat co chci.

Jen se bojím, že od nich nebudu chtít odejít, až bude nejvyšší čas.

„Ještě chvíli,“ zakňourala jsem a přehodila peřinu přes hlavu.

Kvůli Edwardovi jsem zase usnula nad ránem.

„Žádné takové.“ Emmet ze mě strhl peřinu a vyhodil si mě na záda.

Než jsem se stihla dostat z počátečního šoku, postavil mě v koupelně před umyvadlo.

Otočila jsem se k němu a ukázala na něj prstem. „Tohle už nikdy nedělej!“

Emmet se zašklebil a nechal mě tady samotnou. Rychle jsem se umyla a oblíkla hromádku šatstva, které mi připravila Alice. Kdo jiný!

„Nasnídej se a jedeme,“ postrčila mě Alice ke stolu v kuchyni.

„Nestihneme školu,“ upozornila mě. Zdvihla jsem oči v sloup. Jako kdyby mi to vadilo.

Schválně jsem to zdržovala, ale když Alice na mě zavrčela, tak jsem si radši pohnula. S Alicí bych nechtěla mít žádné potyčky.

Do školy jsme jeli dvěma auty – Edwardovým  Volvem a Jeepem.

Chtěla jsem jet Jeepem, ale nakonec jsem jela s Edwardem, protože v Jeapu bylo plno.

„Tak jak se těšíš?“ zeptal se mě Edward.

„Náramně.“

Zasmál se. Opřela jsem si hlavu o opěradlo a zavřela oči.

„Myslím, že nám to ponocování končí,“ zamumlal tiše.

Otevřela jsem oči. „Proč?“

Uchychtl se. „Protože nemůžeš do školy chodit takhle vyčerpaná.“

„Hm. Tak tam nemusím chodit.“ Radši být nadosmrti blbá, než přijít o jedinou sekundu strávenou povídání s Edwardem.

Zasmál se a zastavil na parkovišti. Emmet zaparkoval hned vedle nás.

„Hned první den přijdeme pozdě,“ stěžovala si Alice, když jsme kráčeli rychlím krokem ke škole. Teda oni kráčeli, já spíš za nimi pobíhala.

Každou hodinu podle rozvrhu jsem měla mít buď s Alicí, nebo s Edwardem.

Měli jít správně do druháku, jenomže já musela do prvního ročníku a tak si Alice s Edwardem nechali pozměnit své osobní údaje, aby mi mohli v hodinách kdykoliv pomoct.

Jasper, Emmet a Rose šli do druháku.

Jakmile jsem s Alicí vešly do třídy, všichni stočili svůj pohled na Alici.

Všichni kluci na ni čuměli, jako na boha. I když ona Je bohyně. Ale musela jsem se zahihňat, když jsem viděla, jak jednomu klukovi teče slina po bradě. Jenom holky se na ni dívaly vražedně.

„Takhle je to pokaždé?“ zašeptala jsem směrem k Alici a významně se porozhlédla po třídě.

„Bývá to i horší.“

Tak to jsem si neuměla představit.

Učitel nás nechal posadit do zadní lavice, kde jsme se usadily.

S Edwardem jsem měla až hodinu před obědem.

Když jsme vešli do učebny, bylo to to samé jako s Alicí. Akorát ty vražedné pohledy patřily mně.

„Tak jak se ti tu líbí?“ zeptal se mě, když jsme šli směr jídelna.

„Hm. Jde to. I když je to docela sranda pozorovat ostatní lidi, jak na vás zírají,“ zakřenila jsem se na něj.

„Ohromná sranda,“ uznal a zakroutil hlavou.

Edward zaplatil jídlo a šli jsme se posadit k ostatním.

„Nepřipadá to ostatním divné, že jíte tak málo?“ To mě zajímalo, už jak jsem četla ty knížky. Přece nemůžou být lidé tak slepí, aby si nevšimli, že nic moc nejí.

„Málokdy si všímají jestli jíme, nebo nejíme. Většinou myslí na to jak nás ulovit,“ Edward se zahihňal, „a to by měli před náma zdrhat. Protože to oni jsou naše kořist.“

„Edwarde prosím, mohl bys změnit téma,“ zakňoural Jasper.

Asi se musel hodně snažit, aby po nikom neskočil. A my ještě o tom začneme mluvit.

„Promiň.“

Šli jsme si s Edwardem posadit do lavice, když se u nás objevila jedna hnědovlasá dívka.

Až přeslazeně se na Edwarda usmívala.

„Ahoj, nešel bys někam?“ zeptala se a vypadala dost sebejistě.

To musí být jedině…

„Nejsi ty Jessica Stanleyová?“ zeptala jsem se dřív než jí stačil náš playboy odpovědět.

Podívala se na mě a vypadala jakoby si mě všimla až teď. „Jo. A ty jsi?“ vypadala trošku naštvaně, že jsem jim skočila do rozhovoru. Kdo by nebyl?

„Nikdo důležitý,“ zakřenila jsem se a posadila.

Dívala jsem se před sebe a usmívala se.

Hodně štěstí.

„Děkuji za pozvání, ale nemám čas,“ řekl až moc hrubým hlasem a sedl si vedle mě.

Úsměv mi zmizel a po očku jsem se koukla na Jess.

Vypadala jakoby se chtěla na místě propadnout a nebo co nejrychleji zmizet. Aji její sebejistý úsměv jí zamrzl.

Věděla jsem, že ji odmítne, ale ne tak hrubě. Mohl použít milejší tón, i když si to nezasloužila za to jak se bude chovat až tu bude Bella, ale i tak…

„Mohl si být k ní milejší,“ zašeptala jsem k němu.

Edward se na mě znechuceně podíval. „Nemyslím si. Ty ani nevíš co se jí za nechutné myšlenky ronily v hlavě.“

„Máš pravdu, nevím. A popravdě tě za to lituju.“

Povzdechl si. „Aspoň někdo.“

Jakmile učitel začal se svou výukou, vytrhla jsem list ze svého bločku a začala psát.

Vím jak vypadají Cullenovi a Jessica, ale byla jsem zvědavá i na ostatní.

Je v této třídě kluk jménem  Míke Newton?

Postrčila jsem ten kus papíru nenápadně Edwardovi.

Zvědavě se na mě kouknul a poté si obsah papíru přečetl. Díval se na lístek a mračil se.

Aniž bych to postřehla, ležel lístek přede mnou.

Proč?

Protože chci vědět jak vypadá.

Jen tak. Je tu, nebo není?

Posunula jsem zase k němu papír. Za necelou vteřinu byl zase na mé straně lavice.

Není nijak zvlášť pohledný. To je čistě můj názor.

Kruci. Už zase se mi hrabe v hlavě.

Semkla jsem k sobě tvrdě rty a napsala: Na to jsem se neptala.

S povzdechem mi sebral papír a znovu vrátil.

Sedí vedle tebe přes uličku a kouká na tebe.

Otočila jsem hlavu a uviděla ho. Typický Mike. Blond vlasy a modré oči. Nějak mě jeho zjev nepřekvapil.

Všiml si, že se na něj dívám a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila a obrátila se zpátky k Edwardovi.

Opravdu se ti nezdá ani trošičku hezký? Zeptala jsem se ho skrz svou mysl.

Edward se zašklebil a já měla co dělat, abych se nezačala smát na celou třídu.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 10. kapitola: