Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 11. kapitola

08.01.2010 (20:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3208×

11. kapitola

Na parkovišti mi Edward ještě ukázal Angellu. Už od pohledu bylo vidět, že je hodná.

„Agella je jedna z mála lidí u kterých mi nevadí číst jejich myšlenky,“ přitakal Edward.

Cestou domů. Domů… nikdy to nebude můj opravdový domov. I když jsem samozřejmě ráda, že mám aspoň nějaký.

Tak tedy. Cestou domů jsem přemýšlela, že bych se chtěla zajet podívat do La Push na naše vlkouše. Ale horší bude se tam dostat.

Oni tam nemůžou. Jedině kdyby mě dovezli na hraniční čáru a dál bych došla po svých.

To není zas tak nereálné.

Edward řídil, zatímco jsem takhle uvažovala. Naštěstí nevypadal, že by mě poslouchal.

„Alice, nevíš kde je Emmet?“ Našla jsem ji jak sedí na pohovce a prohlíží si módní časopisy. Ale ona nebyla ta koho jsem hledala.

„Je někde v lese. Vrátí se za pět minut,“ odpověděla mi a tázavě nadzdvihla obočí. „Proč?“

„Potřebuju s ním mluvit,“ řekla jsem na cestě z domu.

Stála jsem venku a vyhlížela ho.

Popošla jsem víc k lesu, když jsem Emma konečně zahlídla. Jakmile mě spatřil, přiběhl ke mně.

„No sestřičko. Doufám, že už máš udělané všechny úkoly, když jdeš ven.“

„Žádné nemám,“ odsekla jsem. „Potřebuju s tebou mluvit.“

„O čem?“ zeptal se.

„Nemůžeme do garáže?“

Když jsme tam došli, spustila jsem: „Mohl bys mě prosím dovést na dělící čáru do La Push?“

Emmet byl jediný u koho jsem měla špetku naděje, že by mě tam vzal.

Podíval se na mě zděšeně. „Cože… teda… proč?“

„Jen se chci podívat, jak to tam vypadá,“ řekla jsem poloviční pravdu. Hlavně mě zajímala Samova smečka. Ale o tom on nemusí vědět.

„My tam nesmíme,“ řekl vážně a taky se tak tvářil.

„Však jsem říkala jenom na hranici. Dál už dojdu pěšky.“

„Myslím, že to není dobrý nápad,“ zamračil se.

Ještě pořád to nebylo ne.

„Ani když si ze mě budeš moct celý týden dělat srandu, bez toho abych cokoli řekla?“ Bylo vidět, že jsem ho dostala.

„Celé dva týdny. Ale nesmí se to nikdo dozvědět. Rose by mě zabila.“

Usmála jsem se. „Dobře.“

Nasedli jsme do Jeepu a jeli.

„Hlavně ty by sis měl dávat pozor o čem budeš přemýšlet,“ upozornila jsem ho.

„Když se dostanu rychle k Rosalie, tak to nebude problém.“

„Jak jinak,“ přitakala jsem a Emm se zasmál.

Zastavili jsme uprostřed cesty.

„Máš na tu poznávací procházku hodinu.“

„Hodinu? To je málo. Aspoň dvě,“ oponovala jsem a hleděla na cestu před sebou.

„No dobrá. Ale jestli se jen o sekundu zpozdíš, tak… “

Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. „Tak co?“

Zavrčel na mě, já mu to oplatila úsměvem. „Neboj se, budu dochvilná.“

Nějakých dvacet minut jsem šla po cestě, dokaď jsem neuviděla první domky.

Jako první bych mohla zajít se podívat na moře. Ještě nikdy jsem ho neviděla.

Nijak moc lidí jsem po cestě neviděla, když jsem hledala pláž.

Když jsem se nakonec jedné paní zeptala kudy se tam dostat, s úsměvem mi ukázala cestu.

„A promiňte, neviděla jste někde Sama Uleyho, nebo někoho z… “ jeho smečky by byla blbost říct, „jeho kamarádů?“

„Bohužel ne. Vy se s ním znáte?“

„To ani v nejmenším,“ odpověděla jsem a šla cestou, kterou mi ukázala.

Moře nebylo těžké najít. Bylo opravdu nádherné. Kdyby bylo tepleji, neváhala bych a rozběhla bych se tam.

Procházela jsem se po pláži a nevnímala čas.

Byly odtud dobře vidět útesy. Z jednoho z nich bude skákat Bella.

Usmála jsem se a nechala vítr, aby si hrál s mými vlasy.

Naše vlkouše zřejmě už dneska nestihnu najít, jsem si smutně uvědomila, když jsem se koukla na hodinky. Zbývalo nějakých čtyřicet minut.

S povzdechem jsem se otočila, že se dám na cestu zpátky.

Můj pohled se zaměřil na partičku kluků stojících několik metrů ode mne.

Nebyli nijak teple oblečeni, na to jaká byla zima. Měli jen tři čtvrťové kalhoty a trička. Jeden z nich byl dokonce bez bot.

To musí být Samova smečka. Kdo jiný by to byl.

Napočítala jsem jich pět.

Pět, to se mi nějak nezdá.

Dívali se na mě ostražitě a jeden z nich se trošku chvěl. No jen doufám, že zimou.

Jeden kousek mé mysli mi radil, abych zmizela a ta druhá část, abych za nimi šla. Tak co teď?

Moje nohy se daly do pohybu, aniž bych o tom rozhodla. Šla jsem směrem k nim.

Jakmile jsem došla na místo, všichni se zatvářili, že jim něco nevoní.

Že by na mně stále byl upíří pach?

Ten co se zpočátku chvěl trochu, teď přímo vibroval. O krok jsem ucouvla.

„Embry, Jacobe odveďte Paula,“ nařídil ten největší tiše, když si všiml jak se „Paul“ třese.

Musela jsem asi špatně slyšet. Přece nemohl říct Jacob.

Dívala jsem se zděšeně jak ho ti dva vedou pryč, dokaď se mi neztratili z dohledu.

Podívala jsem se kde stále přede mnou stáli ti poslední dva. Páni, ale že byli vysocí.

Musela jsem zaklánět hlavu, abych jim viděla do obličeje.

„Asi už půjdu,“ šeptla jsem a chtěla už vyrazit, kdyby se mi jeden z nich nepostavil do cesty.

„Kampak? Slyšeli jsme, že ses na nás ptala,“ řekl, Sam?

Skousla jsem si ret.

„Tak cos potřebovala?“

„Nic. Jen jsem vás chtěla poznat,“ řekla jsem popravdě.

„Za jakým účelem?“ Oba si zkřížili ruce na prsou a čekali na mé vysvětlení.

Chtěla jsem vidět jak vypadáte.

„Za žádným,“ sklopila jsem oči, „doslechla jsem se o vás.“

„Co ses o nás doslechla?“ zeptal se ten druhý. Že by Jared?

Že jste smečka vlků. Ne, to radši ne. Kruci mysli…

„Že… měříte skoro dva metry. Tak jsem se chtěla přesvědčit.“

Dívala jsem se na ně. To není zas taková blbost.

Jared se rozesmál. „To že se říká?“

Úlevně jsem se usmála. „A neměříte snad?“

„No… já nevím. Máš u sebe metr?“ zeptal se a mrkl na mě.

Zavrtěla jsem hlavou a koukla na Sama.

Nevypadal, že by mi věřil.

„Už musím jít… “

„Co kdyby jsi šla s náma. Představili bychom ti ostatní. Co Same?“ Sam přivřel oči a přikývl, „což mi připomíná…  jsem Jared,“ řekl a blýskl po mně úsměvem.

Tak přece jen jsem jeho jméno tipla dobře.

„Dominika.“

Sam s Jaredem si vyměnili pohled při mém neobvyklém jménu.

„Nejsem z Ameriky,“ vysvětlila jsem.

„To vysvětluje tvůj přízvuk,“ zabručel Sam a víc zužil oči.

„Tak jdeme?“ zeptal se netrpělivě Jared.

Koukla jsem se na hodinky. O jé dvacet-šest minut.

„Někam spěcháš?“

Jo. Za vašimi nepřáteli, kteří mě pěkně seřvou jestli přijdu pozdě.

I když na druhou stranu mě lákala představa, že je víc poznám.

„Na chvilku,“ řekla jsem a vydala vpřed. Šlehla jsem přes rameno poslední smutný pohled na moře a pokračovala v cestě za Jaredem a Samem.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 11. kapitola: