Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 12. kapitola

10.01.2010 (18:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3426×

12. kapitola

Měli by přidat, jinak mě Emmet vážně zabije.

Kráčela jsem tiše za nima a pozorovala okolní krajinu. Tedy les.

Už je to pár minut co jsme se vydali skrz něj. Prý je to nejkratší cesta. Jen aby.

Spíš jsem se dělala starosti jak najdu cestu zpátky k hranicím.

Pár metrů před náma se už rýsoval malý dům.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se.

„K nám,“ odpověděl Sam. K nám – a to jako kde?

Popošla jsem vedle Jareda a snažila se s ním držet krok. Ale ty jeho čapí kroky mi to moc neusnadňovaly. Nebo bych měla říct spíš vlčí?

Došli jsme k domovním dveřím a Sam s Jaredem vešli dovnitř. Stála jsem venku a váhala jestli vejít, nebo ne. Zevnitř se ozývaly hlasy, ale ničemu jsem nerozuměla.

Ve dveřích se objevil jeden k kluků. Těžko říct, který z vlků to je.

„Máš jít dovnitř,“ řekl a ustoupil mi v cestě, abych mohla projít.

Podívala jsem se za sebe do lesa a přemítala možnost útěku. Potom jsem se podívala zpátky na něj a poraženě vydechla. Ten by mě dohonil dřív, než bych řekla švec.

S očima upřenýma k zemi jsem šla za ním.

Do nosu mě uhodila vůně bucht. Když jsem zvědavě vzhlédla, stála jsem v kuchyni a přede mnou pět kluků a jedna žena. Můj pohled se zastavil na její tváři, kde se rozprostírala velká jizva. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči, naštěstí si někdo odkašlal a tak jsem se podívala vedle.

Krev se mi nahrnula do obličeje. Jsem to ale husa. Chudák Emily.

„Můžeš se posadit,“řekla Emily.

„Ne, děkuju. Ráda postojím.“ Jen jsem se na ni rychle koukla a zase zpět na vlkouše.

„Ty bydlíš ve Forks?“ zeptal se jeden z nich.

Přikývla jsem. Ty jsi kdo?

„Embry.“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem svou otázku řekla nahlas.

„Já jsem Jacob a tohle je Paul.“

Tupě jsem zírala na toho, který se představil jako Jacob. Jake přece ještě nemůže být…

„Ty ještě přece nemáš být vlkodlak,“ vypadlo ze mě. Šokovaně jsem si přikryla pusu.

Emily upustila talíř, který držela a všichni se na mě vyděšeně koukali.

A teď jsem v prdeli.

„Ch-ch-těla j-j-sem říct…“

„Já jsem to říkal,“ zařval Paul a rozhodil do vzduchu ruce. „Určitě jí o nás řekli ty pijavice, kterými tak zapáchá… Nebo…“

„Paule uklidni se,“ mírnil ho Sam.

Já jsem na něj jen vystrašeně koukala. Ale jak je nazval mě příšerně naštvalo.

„Ještě jednou je nazveš pijavice tak…“ zařvala jsem zpátky na něj.

Paul se začal třást. „Slyšeli jste? Kořist chrání svého lovce.“ Paul ke mně jedním krokem přistoupil a zatřásl mi rameny. „Nebo tě sem poslali, abys vyzvídala?“

On snad opravdu zcvoknul.

„N-n-ne,“ vykoktala jsem, ale on svůj stisk zesílil.

„Au to bolí. Pusť mě,“ snažila jsem se mu vykroutit.

„Paule ublížíš jí. Okamžitě ji pusť,“ nařídil mu Sam.

Pustil mě. Automaticky jsem o dva kroky dozadu ucouvla.

„Vy jste zešíleli. Nikdo mě neposlal. Oni ani neví, že jsem tady,“ zařvala jsem a v mých očích se začaly hromadit slzy bolesti a hněvu. Začala jsem mrkat, abych je zahnala. Takovou slabost jim přeci neukážu.

Otočila jsem se a dala na útěk. To byl ale hloupý nápad sem jít.

Běžela jsem zpátky k lesu. Tři z kluků mě rychle dostihli a postavili se mi do cesty.

Zastavila jsem se a můj hrudník se rychle zvedal z toho běhu.

„Nechte mě projít,“ vydechla jsem.

„Nemůžeme tě nechat jen tak jít,“ oponoval zamračený Sam.

„Ne že nemůžete,“ zavrtěla jsem zuřivě hlavou, „vy to uděláte.“

A jestli ne, tak se fakt neznám.

Pokusila jsem se znovu mezi nimi projít, ale jeden z nich mi zatarasil cestu. Zamračila jsem se na dotyčného.

O krok jsem ucouvla a koukla na hodinky. Mám osm minut zpoždění. Jen doufám, že Emmet nepanikaří a nikoho nezavolá. Ne Emmet není ten tip.

„Už jsem měla být jinde. Tak co kdybyste mi uhnuli z cesty?“

„Kde u pijavic?“ zeptal se Embry.

„Pro tvou informaci Jo… Pse!“ vrátila jsem mu to. Nikdo přede mnou jim nebude tak říkat.

„Mají v úmyslu tě přeměnit?“ zeptal se ostře Sam.

Ta otázka mě zarazila. „Ne.“ Je možné, že mým uším to znělo lítostivě?

Na obloze uhodil blesk. Hurá déšť. Miluju déšť a taky bouřku.

No jo. Jsem nenormální.

„Pustíte mě?“

Sam vypadal, že to zvažuje. To je dobré.

Ale zaskočil mě za mnou hlas. „Copak, naše milovnice pijavic chce nás už opu…“ nestačil to Paul doříct, nýbrž jsem se plná vzteku otočila a kopla ho mezi nohy.

S vyjeknutím dopadl na kolena. S pomstychtivým úsměvem jsem se na něj dívala. Přece jsem ho varovala, nebo ne?

Nohu jsem stále měla nad zemí, bála jsem se na ni stoupnout, protože mě dost z toho bolela.

Na jedné noze jsem se otočila a všimla jsem si, že se všichni dívají na Paula zkřivenými výrazy a ruce měli přiložené na rozkroku.

„Já ji zabiju,“ zahřměl za mnou Paul a blesk mu to potvrdil.

„Embry odveď Paula do domu. Já s ostatníma ji doprovodíme,“ řekl rezignovaně Sam.

Usmála jsem se. Konečně si uvědomili, že mě tady nemůžou držet.

Udělala jsem jeden krok a podlomila se mi noha. „Au,“ vyjekla jsem. To nebude dobré.

„Doufám, že jsi získala ponaučení,“ zamumlal Jared a chytl mě v pase.

„Dík,“ řekla jsem a vydali jsme se zase skrz les.

Já jsem celou dobu kulhala, ale sílu mi dávalo vědomí, že za chvíli budu u Emmeta, který mě vezme domů.

Na obloze zaburácel hrom a na zem se snášely kapky. Lilo jako z konve.

Užívala jsem si deště jak mi smáčí vlasy a oblečení, když se můj doprovod zastavil.

Sundala jsem Jaredovu ruku z mého pasu a na jedné noze doskákala k Samovi.

Před náma se rozprostírala cesta, kde na ní byli nikdo jiný, než všichni Cullenovi.

Můj pohled zabloudil do Edwardovy tváře. Vypadal jako bůh pomsty.

„Sbohem,“ vydechla jsem a kulhala jejich směrem.

Hned jak jsem překročila hranici, omotaly se okolo mě Edwardovy paže. Nic neřekl, nikdo NIC neřekl.

Ale dle jejich výrazů jsem věděla, že dřív nebo později vybuchnou a rozkřičí se na mě.

Bez jediného slova jsme nasedli do aut a vyjeli.

Jela jsem s Edwardem, Carlislem a Esme.

Po očku jsem se dívala na Edwarda, ale jeho výraz byl pořád stejný – čelist měl pevně zaťatou a díval se před sebe na cestu.

Klid před bouří, problesklo mi hlavou a víc jsem se na sedadle skrčila.

Ani Esme nic neřekla a to mi u ní nesedí.

Zastavili jsme a můj tep se zrychlil.

Všichni upírskou rychlostí vylezli z aut a vešli do domu. Teda myslím, protože venku nebyli.

Jediný Edward na mě počkal, když jsem vylézala z auta. Neudělala jsem ani dva kroky, když mě zdvihl ze země a bez jediného slova odnesl do domu, kde mě posadil na pohovku. V tu chvíli se Carlisle objevil vedle mě a začal mi něco dělat s kotníkem.

Sykla jsem bolestí, když mě to zabolelo.

„Máš zřejmě nalomenou kůstku,“ řekl ledovým hlasem.

Úlevou jsem vydechla. Už mě to mlčení šlo na mozek.

„Určitě ne. Jen budu mít asi modřinu.“

Zlomenina bolí jinak.

Můj komentář přešel bez povšimnutí a dal mi ji do ortézy, kterou vytáhl z jeho lékařské tašky.

Postavil se a zadíval se mi do obličeje. „Bolí tě ještě něco? Pravdu.“

Zavrtěla jsem hlavou a koukla se na ostatní. Všichni stáli a upřeně se na mě dívali.

Nevím jak dlouho budu moct ten tlak ještě vydržet.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 12. kapitola: