Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 13. kapitola

14.01.2010 (10:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3547×

13. kapitola

Edward zavrtěl hlavou. „Můžeš nám prosím vysvětlit, proč jsi tam chodila, když víš že tam jsou vlkodlaci? A hlavně když víš, že tam nesmíme, jinak bysme porušili smlouvu?“ mluvil překvapivě klidným hlasem. Ale znám ho natolik, abych poznala, že za tím klidem něco vře.

Nenechal mě odpovědět a pokračoval: „Co kdyby se ti něco stalo?“ podíval se mi na nohu a zavrtěl hlavou, „kdyby ti jejich neopatrností ublížili…“

Nechci nic takového slyšet.

„Jediný kdo někomu ublížil… jsem byla já. Aspoň jsem se o to pokusila… a kvůli tomu mám naraženou nohu.“

Všichni na mě šokovaně hleděli.

„Ale přece ses s nimi nechtěla prát, že ne?“ zeptala se se strachem Esme.

„Samozřejmě, že by se s nimi neprala,“ zdvihl oči v sloup Emmet, „ti by ji…“

„Sklapni Emmete,“ zavrčel Edward, „být tebou, tak na sebe nepřivolávám moc pozornosti. Nevím kdo ji s tím šíleným nápadem pomáhal.“

„Emmet za to nemůže. To JÁ jsem ho přemluvila, aby mě tam odvezl.“

„Tak vidíš,“ zamručel Emm.

„Emmete, ale ty jsi starší a tudíž máš zodpovědnost…“ vložil se do toho Carlisle.

„Ježiši. Proč pořád do toho zatahujete Emmeta? On za nic nemůže. To já jsem ta obžalovaná,“ začala jsem řvát.

„Nikdo není obžalovaný,“ řekl Carlisle.

Povzdechla jsem si. „Proč se vůbec hádáme, když se nic nestalo?“ řekla jsem teď už klidně.

„Nic?“ zeptali se Edward s Alicí nevěříčně.

„To snad nemyslíš vážně. Máš štěstí, že jsi z toho vylezla tak lehce.“ Přišla Alice až přede mne s vykulenýma očima. „Zahazovat se s vlkodlaky není moc bezpečné.“

Uchychtla jsem se.

„Co?“ zeptala se.

„No jen, že… bydlet s upírama je na vrcholu bezpečnosti.“

Alice zužila oči.

„My bychom ti neublížili,“ řekl Edward, který stál hned vedle Alice.

„Já vím,“ vydechla jsem. „Ale oni by mi taky neublížili. Za to vážně můžu já,“ zdvihla jsem nohu aby ji všichni viděli. „Paul měl blbou poznámku na vaši adresu… já jsem ho varovala, ale když to udělal znovu… tak jsem ho kopla.“

„Kam?“ zeptal se se zájmem Emm. Všichni mě jen mlčky pozorovali.

„Mezi nohy,“ usmála jsem se. „A k mému štěstí ho to skolilo k zemi,“ usmála jsem se víc nad obrázkem Paula klečícího na zemi v bolestech.

Emm se zasmál.

„Ty ses… prala s vlkodlakem, kvůli toho, že řekl ne moc hezkou věc o nás?“ zeptal se přidušeně Carlisle.

Přikývla jsem. Ale že bych řekla zrovna prala? To určitě ne.

„A co tak hrozného řekl, že jsi nás mohla o sebe připravit?“ zeptala se nabroušeně Alice.

Skousla jsem si ret a zamračila jsem se nad tou vzpomínkou. „Že jste pijavice.“

S povzdechem si Esme sedla vedle mě a chytla mi obě ruce do svých. „Domi, slib nám, že už nebudeš dělat žádné hlouposti,“ dívala se na mě prosebně.

„A že už do La Push nikdy nepůjdeš,“ dodal Carlisle.

„No… oni by mě tam stejně už nepustili ani na krok, abych zase něco neprovedla,“ usmála jsem se, „takže fajn. Ať je po vašem.“

Všichni úlevně vydechli.

„Můžu jít se ještě projít?“ zeptala jsem se nadějně. Podle zvuků, ještě nepřestalo pršet a navíc má být dnes úplněk.

Esme na mě vykulila oči. „Vždyť prší a stejně…“

„Však právě. A k tomu je mým zvykem, se procházet v noci, když je Měsíc v úplňku.“

V jednu ráno jsem, ale musela být doma. Od mých čtrnácti let, jsem nevynechala ani jeden úplněk. A aspoň tenhle zvyk nehodlám měnit.

„Nepřichází v úvahu…“ začal Carlisle.

„A kde je Jasper?“ zeptala jsem se a věděla co odpoví, ale slova se ujala Alice: „Nemohl snést ten tlak, tak šel se proběhnout.“

„Šel ven?“ zeptala jsem se na oko překvapeně. Jen jsem se snažila se neusmát, jak můj malý pokus dostat se ven vychází.

Alice přikývla. Edward se začal usmívat. Zase jsi mi v hlavě co? Víc se usmál.

„Tak když šel Jasper ven, tak já jdu taky. Když může Jasper někam jít v tomto počasí, tak proč ne já?“

Všichni kromě Carlisle a Esme se začali smát.

Začala jsem se usmívat, ale najednou se Alicin výraz změnil: přestala se smát a její pohled už nepatřil do současnosti.

Přestali se smát a dívali se na Alici, stejně jako já.

„Alice, co vidíš?“ zeptala jsem se.

Z ničeho nic byla zase zpátky a začala se usmívat.

„Co jsi viděla?“ zeptal se nabroušeně Emmet.

Alice se zasmála. „Nic, co by jsi měl vědět… Carlisle, Domča by měla jít ven, když je to její zvyk. A aby se jí nic nestalo…“

„Nic se mi nestane,“ ujistila jsem ji.

Alice si mého vyrušení nevšímala a pokračovala? „…Aby se jí nic nestalo, tak s ní půjde Edward.“

„Cože?“ zeptala jsem se nevěřícně.

I když to byla lákavá nabídka. Ne. Má Bellu. Teda bude ji mít. Ale když jsem s ním sama, tak je těžké své city krotit. Co to povídám, žádné city. Já k němu nesmím nic velkého cítit. Láska znamená bolest. Což v tomhle případě je bolest nevyhnutelná.

„Chceš jít, nebo ne?“ zeptala se mě.

„Jo, ale…“ koukla jsem se na Edwarda, který mě taky sledoval. Snad to vydržím.

Edward ode mě odvrátil oči a jeho obličej se zkřivil bolestí. Co jsem udělala?

„Dobře. Tak můžeme jít?“ zeptala jsem se Carlisle a Esme.

Carlisle se díval na Edwarda, když odpověděl: „Dobrá, ale ne na moc dlouho.“

„Do jedné jsme tu jako na koni.“

Esme trochu vykulila oči, ale naštěstí nic neřekla.

Kulhala jsem Edwardovi po boku, když jsme se procházeli po lese. Na cestu nám svítil Měsíc, takže nebyla zas tak hrozná tma.

Bouřka už nebyla, ale k mému štěstí stále pršelo.

Edward byl dosti překvapený, když zjistil, že mám ráda déšť. Déšť příjemně chladí a já nemám moc ráda horko.

„Víš vůbec kam jdeš?“ zeptala jsem se, když mě táhl někde hluboko do lesa. Nevím jestli si všiml, že nemám tak docela v pořádku nohu.

I když, ne že by mi to vadilo. Myslím tím, jít s ním někam daleko. Já bych s ním šla na konec Světa… ach jo.

„Chci ti ukázat jedno místo, odkud budeš mít dobrý výhled na Měsíc,“ obdařil mě pokřiveným úsměvem. Takhle krásně se na mě ještě neusmál. Celá vyvedená z míry jsem zakopla, ale Edward mě chytil a přehodil si mě na záda.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se bez dechu.

Zasmál se. „Tak to bude pro oba lepší,“ řekl a rozběhl se.

Víc jsem se k němu přimáčkla a zabořila mu obličej do důlku mezi ramenem a krkem. Nechtěla jsem riskovat, že mi bude špatně.

Vnímala jsem jenom jeho vůni a jeho klidné nádechy a výdechy.

Byla jsem na sebe naštvaná, když jsem zjistila, že se mi to líbí – být u něho tak blízko – moc líbí…

Statečně jsem otevřela oči a všimla jsem si, že stojíme. Okouzleně jsem vydechla krásou toho místa. Byli jsme na louce a nad náma svítil Měsíc.

Měl pravdu – odtud byl krásně vidět.

Bez jediného slova si mě přendal do náruče a nesl mě doprostřed paloučku, kde si plynule sednul a mě nechal sedět v jeho klíně.

Opřela jsem se o jeho hruď a upírala oči na tu krásu nad náma.

I když… co je krása Měsíce s porovnání toho boha, který tady teď semnou je?

Vzala jsem jeho ruku do své a bezmyšlenkovitě jsem si hrála s jeho prsty.

Na okamžik ztuhnul, ale potom se uvolnil a druhou rukou mě objal.

Byl to nepopsatelný pocit – sedět v jeho objetí, vdechovat jeho sladkou vůni a vědět, že je to ON.

Nikdo z nás nemluvil, což je dobře, protože by to asi rušilo tu klidnou atmosféru.

Seděli jsme tak nějakou dobu. Cítila jsem jak Edward chvílemi zabořuje svůj obličej do mých vlasů.

Přála bych si, aby se teď Svět zastavil.

„Já taky,“ zašeptal mi do vlasů.

Zrudla jsem. Doufám, že mě neposlouchal celou dobu.

Otočila jsem se k němu a zadívala se do jeho zlatých očí, v kterých mu jiskřilo.

Taky se mi díval do očí, když se jeho výraz změnil. Zadíval se mi na rty a zpátky do očí.

Moje srdce se rozbušilo a najednou jsem měla strašnou chuť ho políbit.

Edward se znovu koukl na mé rty a poté ke mně přiklonil hlavu a s očima upřenýma do mých se naše rty spojily.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 13. kapitola: