Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 14. kapitola

17.01.2010 (19:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3293×

14. kapitola

Zapletla jsem mu ruce do vlasů a polibek prohloubila.

Čekala jsem, že mě co nevidět od sebe odtáhne, ale mýlila jsem se. Stejně jako já se do toho polibku vžil.

Nic nemohlo nahradit tu opojnou, sladkou chuť jeho rtů. Nevnímala jsem nic, kromě jeho rtů pohybující se v souhře s mými a jeho dlaní, které mě hladily po tváři a objížděly siluetu mých zad.

Když mi došel dech, přesunul se rty na můj krk. Hlasitě jsem dýchala, když jsem se snažila popadnout dech.

Zasténala jsem jeho jméno a to ho přimělo znovu spojit naše rty.

Chvíli mě něžně líbal – už v tom nebyla taková vášeň jako před chvíli – ale bylo to mnohem… romantičtější. Nevím jak bych ten pocit měla nazvat.

Jakmile se odtrhl od mých rtů, chytil mi obličej do svých rukou a díval se mi do očí a jeho rty byly zkřivené do toho krásného úsměvu.

Jeho ruce byly teď pro mě obzvlášť ledové. Měla jsem pocit, jako by mé tělo sežehl oheň.

Toužebně jsem se dívala do jeho očí a snažila se zklidnit dech.

Miluju ho. Vždy jsem ho milovala, ale nikdy jsem si to nechtěla přiznat. Vím, že teď když jsem si to uvědomila, to bude moc bolet, až ho definitivně ztratím. A já ho ztratím – tím jsem si jistá.

Já nejsem Bella, uvědomila jsem si smutně.

„Děje se něco?“ zeptal se opatrně, když vyčetl v mých očích zármutek.

Zavrtěla jsem hlavou. „Můžeme jít už domů? Jsem unavená,“ zeptala jsem se tiše a dívala se na mé ruce zaťaté v pěst.

Tolik jsem chtěla ho zase obejmout a políbit.

„Domi…“

Zdvihla jsem hlavu a usmála se na něj – na znamení, že je vše v pořádku.

Ale nebylo.

Přikývl a úsměv mi oplatil, i když se mu při něm oči nerozsvítily.

Tentokrát si mě nepřehodil na záda, ale při běhu mě držel ve své náruči.

„Edwarde?“

„Ano?“ zeptal se nejistě, ale jeho hlas nezaznamenal žádnou námahu z toho běhu.

„Alice to viděla, viď? Proto chtěla abys šel semnou.“ Jiné vysvětlení pro Alicino chování mě nenapadlo.

Neopověděl, tudíž jsem to brala za kladnou odpověď.

Jakmile jsme dorazili domů, Alice se na nás vrhla dřív, než mě Edward stačil postavit na zem.

Její paže mě objímaly a její smích se mi odrážel v uších.

„Nemůžu dýchat,“ řekla jsem bez dechu.

Alice se zasmála a pustila mě. „Promiň. Jen mě to potěšilo,“ řekla, ale netvářila se vůbec kajícně.

Povzdechla jsem si.

Alice hodnotila náš výraz a nakonec z ní vypadlo: „Stalo se ještě něco?“ Mračila se. Moc dobře vím, že nesnáší když nemůže vidět.

„Že by Edward neuměl dobře líbat?“ stačil si rýpnout Emmet, který zrovna vešel do haly.

„Jsem si jistá, že líbá lépe než ty,“ odsekla jsem a poté jsem si uvědomila, co jsem vůbec řekla. Krev se mi nahrnula do obličeje a nejistě jsem se koukla na Edwarda. Usmíval se a chytl mě okolo pasu. Víc  jsem se k němu přitulila.

Trochu štěstí si snad zasloužím, i když jen na chvíli.

Emmet si stoupl až před nás a založil si ruce na prsou. „A jak to můžeš vědět, když ses se mnou ještě nelíbala?“ zeptal se pobaveně.

Ze shora se ozvalo syknutí a Edward vedle mě zavrčel.

„Být tebou, tak nepokouším Edwardovu trpělivost,“ poradila mu Alice.

„Pojď,“ vzala mě za ruku a táhla nahoru po schodech. Vůbec jsem se nebránila. Vedla mě do koupelny, kde mě zanechala.

Rychle jsem se osprchovala a zdvihla kus oblečení, které mi nachystala. No jo Alice se nikdy nezmění. Byla to rudá noční košilka.

Porozhlédla jsem se po koupelně, ale nikde žádný župan nebyl. Takhle se po chodbě promenádovat nebudu.

Opřela jsem se o zeď a dumala nad tím, jestli mám na Alici zavolat, zabít ji, nebo prostě co nejrychleji doběhnout do mého – Edwardova – pokoje.

Někdo zaklepal na dveře. A ten někdo bude určitě Alice.

„Pojď dál,“ řekla jsem.

„Alice řekla, že…“ otevřel dveře Edward a jeho oči se mi zabodávaly až pod kůži.

Musela jsem teď být v obličeji stejně rudá, jako ta košilka…

Vystřelila jsem okolo něj z koupelny a běžela do pokoje, kde jsem za sebou zabouchla dveře.

Alice! Zavrčela jsem na ni alespoň v duchu.

Sedla jsem si na postel a koukala na dveře.

Též přes dveře jsem slyšela Emmetův smích. „Brácho, copak ona ti zase zdrhla? Opravdu se musíš zamyslet nad svou technikou.“

Technikou?

Edwardovu odpověď jsem neslyšela.

Za pár vteřin zase někdo začal klepat na dveře.

„Kdo je?“ zeptala jsem se. Už nehodlám někoho vpouštět bez toho, abych se ujistila kdo to je.

„Já,“ odpověděl ten známý hlas, „můžu prosím dovnitř? Potřebuji s tebou mluvit.“

Z přízemí se zase ozval Emmetův smích.

Zamračila jsem se. Tady nikdo nemůže mít soukromí.

„Můžeš,“ odpověděla jsem Edwardovi.

Vešel s hned za sebou zavřel dveře.

Místo aby začal mluvit, tak jenom ztuhle stál a pozoroval mě stejně jako v koupelně…

Odhrnula jsem peřinu a chtěla pod ní zalézt, jenomže Edward mě chytil za zápěstí.

Otočila jsem k němu hlavu, abych se ho zeptala co to dělá, ale jeho tvář byla blízko… moc blízko.

Stejně jako na louce – jeho oči zčernaly,  než mě políbil.

A stejně jako před tím jsem ho laskala ve vlasech a přitahovala ho k sobě blíž.

Je to nefér, že má na mě takový vliv.

Přitlačil mě do polštářů a přilehnul mě. Opíral se lokty o postel, aby na mně neležel celou váhou, ale i tak…

Svými dlaněmi jsem putovala po jeho zádech.

Vůbec mě nezajímalo, jestli nás někdo slyší, ale když se jeho rty odtrhly od mých – abych se mohla nadechnout – řekla jsem: „To má od promluvy dost daleko.“

Tiše se zasmál a políbil mě na špičku nosu.

„Otázek teď už není třeba,“ zamumlal a putoval svými rty po mém obličeji.

„Jakých otázek?“ zeptala jsem se tiše.

Překulil se na bok a mě stáhl sebou. Přehodil přese mě peřinu a zašeptal mi do ucha: „Na všechny jsi mi odpověděla.“

Zamračila jsem se. „Jak?“

Zabořil mi obličej do vlasů a vydechl: „Svými činy.“

Ráno mě probudil studený dotyk na mé tváři. Bylo to příjemné.

Vůbec se mi nechtělo otevřít oči. Mám pocit, jako bych před chvíli usnula.

Ten lehký dotek mi bloudil od spánku až po bradu, tam a zase zpátky, když se to zastavilo na mých rtech.

Oční víčka se mi zachvěla a já otevřela oči a uviděla Edwarda, který se na mě usmíval.

„Dobré ráno,“ zašeptal.

„Takže to nebyl sen?“ zeptala jsem se ochraptělým hlasem.

To se doopravdy stalo? Já jsem se líbala s Edwardem?

Zavrtěl hlavou a pozorně mě sledoval.

Pousmála jsem se.

„Nechtěl jsem tě budit, ale musíme do školy. Nebylo by moc dobré hned druhý den tam nejít. I když…“ zadíval se mi na rty.

Zasmála jsem se, vyskočila z postele a běžela do koupelny.

Ve škole se nedělo nic moc. Akorát jsem teď měla větší problém se soustředit na učitele, když vedle mě zrovna seděl Edward. Vlastně… vůbec jsem v těch hodinách nedávala pozor.

Jestli to tak půjde dál, do týdne mě ze školy vyhodí.

Ale teď zpátky k Edwardovi.

Miluju ho – což je zlé a on vypadá, že ke mně taky něco cítí.

Rozhodla jsem se, že chvíli budu šťastná a poté co se objeví Bella, zmizím mu ze života. A ze života celé rodiny. Teď vím jistě, že bych neunesla se dívat na příběh, který mám ráda.

A to jsem neměla dovolit.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 14. kapitola: