Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 15. kapitola

20.01.2010 (07:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3156×

15. kapitola

Už jsou to tři měsíce, co jsme Edward a já spolu.

Všichni byli moc rádi, když zjistili, že se máme s Edwardem rádi. Teda… Carlisle zrovna moc nezářil. I když já mu to samozřejmě nemám za zlé. Sice jsem jeho chování nechápala… Vlastně, teď je to jedno, protože se s tím už taky smířil.

S Edwardem jsme pořád spolu, teda kromě těch pár hodin, co s ním nemám ve škole. Každou noc usínám v jeho náruči a on mě budí sladkým polibkem.

Dnes jsem se musela učit do biologie, protože zítra píšeme z kostry člověka.

Ale copak to jde?

„Edwarde,“ zakňučela jsem na posteli zasypaná knihama.

Edward mě vůbec nenechal učit, pořád mě něčím rozptyloval. Jako třeba teď!

Když už jsem učivu přišla na kloub, tak mě začal hladit po noze… po zádech…

Moc dobře věděl, jak se musím snažit, abych při každém jeho doteku se na něj nevrhla a sama se nedotýkala jeho božského těla.

„Co?“ zeptal se a tvářil se tak nevině, že jsem mu málem na to skočila.

„Potřebuju se učit. Já nemám fotografickou paměť, jako někdo.“

„Už budu hodný,“ slíbil a usmíval se jako sluníčko.

Povzdechla jsem si a znovu se začetla.

Po necelých pěti minutách jsem ucítila, jak mi sjíždí jedním prstem po páteři.

Zasténala jsem. To mi opravdu dělá naschvál. Už by si s Emmetem rovnou mohl podat ruce.

Posbírala jsem si všechny věci a mířila ke dveřím. Carlisle bude tak hodný, že mi určitě půjčí pracovnu ke studiu.

Než jsem se nenadálá, ležela jsem zpátky v posteli a z rukou mi zmizely učebnice.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se rozzlobeně Edward, který ležel nade mnou.

„Jdu na místo, kde se budu moct v klidu učit. A tady to zrovna nejde,“ zamračila jsem se na dotyčného, který za to mohl.

„Nemusíš se učit. Klidně zítra za tebe ten test napíšu,“ usmíval se, jak vymýšlel svůj plán. „Bude to hračka.“

„No to je vynikající nápad,“ řekla jsem ironicky a zašklebila se. „Edwarde, ale já nechci umřít hloupá. Já se to chci naučit.“

Jeho výraz se změnil na něco co jsem řekla, ale zase se usmíval a v jeho očích se tak zablýskalo, že mám strach na co přišel.

„Takže se chceš učit?“

Přikývla jsem a chtěla si sednout zpátky k učivu, ale Edward mě nenechal se pohnout ani o píď.

Zakřenil se na mě, zavrtěl hlavou a nasadil vážný výraz.

V duchu jsem se zasmála. Herec je teda výborný.

Zdvihl mi ruku a přejížděl mi po ní prsty.

„Kosti záprstní – ossa metacarpalia,“ řekl a nespustil ze mě oči.

To si dělá srandu.

Prsty sjel o kousek níž a zamumlal: „Ossa carpi, což jsou kosti zápěstní.“

Přidržel si mou ruku u svých úst a lehkým dotykem mi jel po její linii a mumlal: „Radius – kost vřetenní… ulna – loketní… humerus – pažní.“

Vůbec jsem nevnímala slova, jen jeho něžné doteky.

Přejel mi rty až ke klíční kosti. „…clavicula,“ vydechl a o trošku déle se tam zdržel. Poté pokračoval svou poznávací poutí…

Zrychleně jsem dýchala a tep mi bušil až v uších.

Vtiskl mi polibek na nos. „Os nasale… a tohle je os frontale,“ řekl když se jeho rty tiskly na mém čele.

Se zasténáním jsem ho chytla za vlasy a chtěla si jeho rty přitáhnout k těm mým.

Tiše se zasmál a uvěznil mi moje ruce nad hlavou.

Zamrkala jsem. Copak celou tu dobu nechtěl, ať už se vzdám?

Díval se mi do očí a svou volnou rukou sjel k mé noze.

„Femur seu os femoris,“ sjel k mému koleni a stále se mi vpíjel do mých očích, „patella… tibia… fibula.“

„Edwarde,“ zasténala jsem a pokoušela se své ruce osvobodit.

„Ano?“ zeptal se mile.

„Prosím…“

„Copak se už nechceš učit?“

Jako kdybych se takhle něco mohla naučit. Jenže já jsem se nechtěla jen tak vzdát. Jenomže tohle je mučení!

S vítězoslavným úsměvem se svými rty přesunul k mé tváři. Už jsem si myslela, že to vzdal a chce mě políbit, jenže zase začal: „Mandibula…“

Zase se vyhnul mých rtů. „…maxilla.“

Zasténala jsem. „Dobře, už dost. Už se nechci učit.“

„Ale mně se to zrovna začalo moc líbit,“ oponoval mi.

Nepříjemně jsem zavrčela. S malým uchichtnutím mě začal vášnivě líbat.

Ale ruce mi stále nepustil!

„Hodně štěstí,“  popřáli mi mí sourozenci, když jsem šla ruku v ruce s Edwardem na hodinu mé noční můry.

Zašklebila jsem se na ně a co nejpomaleji jsem se tam loudala.

Edward se mi smál, že vypadám, jako bych šla na smrt. No vlastně… není to daleko od pravdy.

Edward jeden zatracený… neodolatelný.

Zatřepala jsem hlavou. Když to napíšu špatně – což napíšu – tak s ním nepromluvím. Ne, to bych nezvládla.

Tak něco jiného…

Sedli jsme si do naší lavice a já začla nervozitou poťukávat prsty po stole. Edward  mi mou neposednou ruku chytl do své a do ucha mi zašeptal: „Neboj. Určitě to zvládneš. Přece ses učila, nebo ne?“ rošťácky se na mě usmál.

Pokusila jsem se o úsměv, ale nevím jestli se mi to povedlo.

S povzdechem se ke mně znovu přiklonil. „Stále můžu ten test napsat za tebe. I když to samozřejmě zvládneš sama.“

O tom jistě pochybuju, ale podvádět nebudu.

Učitel nám rozdal každému list, na kterém byla zobrazena kostra člověka.

„Pracujte,“ nakázal učitel.

Koukala jsem na to a snažila se vzpomenout na názvy, které vycházely z Edwardových úst… které tak nádherně líbají… No tak vzpamatuj se, nakázala jsem si a zatřepala hlavou, abych tito pokoušivé myšlenky zahnala.

No tak jak je kost spánková… Najednou jsem si začala rozvzpomínat na vše. Moje tužka přejížděla po papíře, dokaď jsem neměla vše napsané.

S úlevným úsměvem jsem svůj vypracovaný papír odevzdala zároveň s Edwardem.

„Já věděl, že to dokážeš,“ zašeptal a políbil mě.

Učitel si odkašlal: „Ještě, mládeži, neskončila hodina.“

„Domčo?“ odchytl mě Mike na chodbě, když jsem šla na další hodinu – tentokrát bez Edwarda, který si prý musel něco zařídit.

„Ano? Děje se něco?“ pochybovačně jsem si ho změřila. Vypadal trochu nervózně.

„Ne, nic se neděje,“ trochu se začervenal.

„Tak co potřebuješ?“ koukla jsem se za ním do chodby a vyhlížela Edwarda, nebo Alici… nebo kohokoliv.

„No… hmf. U mě se zítra večer koná takový menší mejdan… A tak jsem si říkal jestli… bys tam nechtěla přijít.“

Teď už byl opravdu rudý až za ušima.

Hm… na mejdan… Ale Edwardovi by se tam nechtělo jít a já tam bez něj nejdu.

„No, víš Miku já…“

„Máme už jiné plány,“ řekl Edward, který se objevil u nás a objal mě okolo pasu.

Překvapeně jsem se na něj podívala. Jaké plány?

Ale on se díval na Mika, ne moc přátelským stylem.

„No,“ odkašlal si, „to neva. Snad příště.“

Přikývla jsem a s Edwardem jsme se vydali vpřed.

„Jaké plány?“ zeptala jsem se ho.

„Až doma,“ řekl a víc si mě k sobě přitáhl.

Tak to jsem zvědavá.

Seděla jsem na pohovce obklopená zbytkem rodiny. Ano oni jsou jako moje rodina. Ne jako… oni jsou má rodina.

Všechny moc miluju, což mě zase přivádí k tomu, že je brzy opustím. Až bude ta správná – pro mě nesprávná – doba.

Netrpělivě jsem čekala, co z nich vyleze. A jaké plány nám Edward, nebo kdo to vymyslel, nachystali.

„Tak Dominiko Molnárová Cullenová,“ začal Carlisle, „napadlo nás, že by ses ráda…“

„Ano?“ snažila jsem se ho popohnat. Celý den jsem jako na trní.

Zasmáli se mé netrpělivosti.

„Že by ses ráda jela podívat do své rodné země. Edward by jel s tebou…“

Neschopná slova jsem na něj kulila oči. Myslí to vážně, nebo to je vtip?

„O-o-opravdu?“ dostala jsem ze sebe.

„Jasně,“ přisvědčila Alice. „Zítra ráno vám letí letadlo.“

Zítra? Ještě víc jsem vykulila oči. Divím se, že ještě neleží na podlaze.

„Ve škole jsem nás omluvil,“ řekl Edward. „Můžeme se zajet podívat za tvými kamarádkami,“ na slovo kamarádkami dal důraz, „mluvila jsi, že se ti stýská po Katrin.“

Ano stýská… má nejlepší kamarádka.

Doufám, že na mě nezapomněla.

„Opravdu?“ zeptala jsem se ještě jednou.

Každý úsměv na jejich tvářích mi to potvrdil.

Začaly se mi roztahovat koutky. „Mockrát děkuji. Ani nevíte, co to pro mě znamená.“

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 15. kapitola: