Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 16. kapitola

23.01.2010 (09:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3178×

16. kapitola

„My letíme do Prahy?“ zeptala jsem se nevěřícně.

Můj bývalý domov a má kamarádka je několik hodin od Prahy.

„Jo. Zaprvé jiné letadlo do žádného jiného města neletí a zadruhé,“ usmál se na mě, „jeden den v Praze může být zajímavý. Přece jen to je krásné město.“

Krásné? Na můj vkus příliš betonové. Samozřejmě tam jsou pěkné památky a tak…

Kývla jsem hlavou a nasedli jsme do letadla.

Cesta trvala několik hodin, ale díky Edwardovým pažím, které mě po celou tu dobu objímaly, to nebyla zas tak hrozná cesta, jak jsem si zprvu myslela.

Jakmile jsem přistáli v Praze, vzali jsem si taxíka a jeli do hotelu. Ale to by nebyl Edward, kdyby mě nevzal do toho nejluxusnějšího.

Zakoulela jsem očima, když mě vedl k recepci.

„Dobrý den. Mám tady rezervaci na jméno Edward Cullen.“

Recepční – která musela mít okolo pětadvaceti, sestříhané blond vlasy – na něj koukala jak na nějaký přízrak.

„O - o - ovšem,“ dostala ze sebe a neochotně se obrátila k počítači.

Z úst mi uniklo tiché uchychtnutí. Edward se na mě zvědavě koukl.

Pokynula jsem hlavou směrem k ní a Edward pochopil.

Úplně jsem zapomněla, jak je všichni lidé – u Edwarda zvlášť ženy – vnímají.

„Prosím. Přeji příjemný pobyt,“ usmála se na něj. V tu chvíli jsem měla strašnou chuť jí zakroutit tím jejím líbezným krčkem.

Chytla jsem Edwarda za ruku, aby všichni viděli, že patříme k sobě.

„Děkuju,“ vzal si od ní kartu a šli jsme k výtahu.

Jakmile Edward otevřel dveře našeho apartmá, úlevně jsem vzdychla.

Udělala jsem jeden krok a ztuhla jsem. Opravdu jsme vešli do správného pokoje?

Edward se zasmál mé reakci.

„Pěkný?“ zeptal se a táhl mě za ruku víc dovnitř.

„Nemělo by mě překvapovat, že jsi vybral jeden asi z nejlepších pokojů v tomto hotelu… Ale přece jen trochu jo,“ zakroutila jsem hlavou a povalila se na postel.

Když jsem vylezla ze sprchy na posteli ležela velká krabice a na ní ležel list.

Vzala jsem ho do rukou a přečetla:

Lásko,

Prosím obleč si to a přijď dolů k recepci. Budu tam na tebe čekat.

Edward

Zvědavě jsem tu krabici otevřela a v ní ležely červeno - černé koktejlové šaty a u postele ležely černé boty na podpatku.

Hmm… tak to bude zajímavé.

Udělala jsem vše podle jeho pokynů a jakmile jsem k němu došla, omotaly se jeho ruce okolo mého pasu a přitáhl si mě na svou hruď. Začali jsme se líbat.

„Sluší ti to,“ předvedl úsměv, který umí jen on.

„Jasně,“ zdvihla jsem oči v sloup, ale trochu jsem se začervenala. „Tak kam jdeme? A proč jsem si to musela brát na sebe?“

„Beru tě na večeři,“ řekl a nabídl mi své rámě.

Zakoulela jsem očima a zavěsila se do něj.

„Mohla jsem si něco k jídlu objednat na pokoj.“

I když jsem zvědavá kam to jídlo bude strkat on. Nebo si vůbec neobjedná? – to spíš.

Jeden z číšníků se nás ujal a posadil nás do nejzadnější části restaurace.

Objednala jsem si hranolky s masem a přílohou. K mému překvapení si Edward objednal to samé.

Než nám jídlo přinesli, Edward mi začal líčit zítřejší plán. Půjčíme si auto a pojedeme za Katrin do Opavy.

Jen jsem se modlila, aby byla doma.

Pobaveně jsem sledovala, jak Edward statečně polyká hranolky.

„Copak, nechutná?“ zeptala jsem se ho a strčila si do úst kousek své porce.

Edward se zašklebil, ale to už jsem nevydržela a vyprskla smíchy.

Jeden z číšníků, který nesl polévku k sousednímu stolu, se lekl a upustil ji na zem a druhý, který okolo něj procházel na ní uklouzl a třískl sebou o zem.

Můj výbuch smíchu přešel tak náhle, jako se objevil.

„O - ou.“

Chtěla jsem se zvednout a zkontrolovat jestli vůbec žije, ale Edward mi chytl za ruku. „Je v pořádku.“

Povzdechla jsem si. Proč všude, kde jsem JÁ, se stávají nehody? A někdy i smrtelné.

Otřásla jsem se.

***

Edward mě vzbudil, že je nejvyšší čas.

Umyla jsem se a oblékla normální tmavé rifle a bílý top. Přes něj jsem si vzala černou mikču a byla jsem připravená.

Před hotelem stálo černé volvo. Co pořád s tím autem má?

„Měl bys jet podle předpisů,“ upozornila jsem ho, když jel 160 po dálnici. Edward nadzdvihl obočí. „Já jen, že tady poldové na to přísně dohlíží.“

„Neboj. Ještě v žádné zemi nás nechytli,“ zasmál se.

Cesta netrvala ani dvě hodiny, když jsme vjeli do Opavy.

Byl to zvláštní pocit, projíždět se všemi těmi ulicemi.

„Na konci cesty zahni doleva,“ nakázala jsem mu, „je to hned třetí dům nalevo.“

Přikývl.

Zastavili jsme před domem, ve kterém jsem už dlouho nebyla.

Taky jsem uvažovala nad tím, jet se podívat do ‚mého‘ bývalého domu. Ale nevím, co to se mnou udělá.

První musím zvládnout tohle.

„Edwarde?“

„Hm.“ Podíval se mi do očí a usmál se na znamení, abych pokračovala.

Vzdychla jsem. „Katrin Stmívání nečetla, ale já jsem pořád o vás mluvila, takže by bylo dobré, kdyby si se představil pod jiným jménem.“

Kývl hlavou na souhlas. „To mě nenapadlo. A jak se mám jmenovat?“

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny, „nějaké typické americké jméno.“

Vystoupila jsem z auta. Edward se objevil vedle mne a chytl mě za ruku. Došli jsme k hlavním dveřím, kde jsem zaváhala. Edward mi povzbudivě stiskl ruku a já jsem mu stisk opětovala.

Zazvonila jsem a trpělivě vyčkávala.

Uslyšela jsem něčí kroky.

„Už jdu,“ ozvalo se za dveřma a poté se otevřely.

Má nejlepší kámoška se ve dveřích zasekla a nevěřícně mě sledovala.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Jsi to ty?“ vypískla a vrhla se mi okolo krku. „Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím,“ výskala radostí.

„Kat, tolik jsi mi chyběla.“

„Ty mě taky. Pojď dál,“ táhla mě za ruku dovnitř, ale potom se zarazila, když si všimla Edwarda.

„Katrin to je…“ No, tak jak se bude jmenovat?

„Jsem John,“ usmál se na ni.

„John?“ zeptala jsem se ho překvapeně. Ale potom jsem si všimla nechápavý pohled od Katrin. „Jo John. Jmenuje se John,“ potvrdila jsem Kat.

To si nemohl vybrat jinačí jméno?

„Hmf… Ahoj. Tak pojďte dál, přece tu nebudete stát ve dveřích. Dáte si něco k pití, nebo k jídlu?“

„Já si dám prosím čaj,“ řekla jsem a usadila se s Edwardem na gauč. „A Ed… John asi nic, že?“

„Ne, nic si nedám. Děkuju.“

Katrin odešla do kuchyně.

„John?“ zeptala jsem se ho.

Pokrčil rameny. „Řekla jsi nějaké typické.“

„Hm.“

Edward mě držel za ruku a hrál si s mými prsty.

„Prosím.“ Kat mi položila hrneček s čajem na konferenční stolek.

„Dík Kat.“

„Tak co? Dozvěděla jsem se, že teď bydlíš někde v Americe. Jo a…“ Kat se zachmuřila, „je mi líto tvých rodičů. Byli to fajn lidi.“

Přikývla jsem a má díra v srdci se otevřela. Edward mi stiskl ruku.

„Kdo ti řekl, že teď bydlím v Americe?“ změnila jsem téma

Edward ztuhl, překvapeně jsem se na něj koukla. Ale on sledoval Kat.

„No, byl tady Krys.“

„Krystian byl tady?“ zeptala jsem se nevěřícně.

Můj bývalý nej kámoš, dokud se to mezi náma nepokazilo a on se neodstěhoval. Už je to skoro rok, co jsem ho neviděla.

„Jo. Chtěl vědět co se stalo a tak jel do Itálie vše zjistit. Páni. Pro mě by to žádný kluk neudělal.“

„No a co se dozvěděl?“ zeptala jsem se s nezájmem. Krys, že by se o mě po roce zajímal?

„Jen to, že jsi odjela s nějakým doktorem do USA, ale nezjistil kam přesně. No a, že…“

„Pokračuj,“ pobídla jsem ji a Edward byl stále ve své zmrzlé pozici, akorát jeho stisk zesílil.

„Že do vašeho auta narazil něčí mercedes. Krystian tam stále je a pokouší se zjistit, kdo v tom autě seděl…“ odmlčela se a starostlivě na mě hleděla.

Vykulila jsem na ni oči. Nikdy jsem se nestarala, jaký šmejd za to mohl. Kdybych ho potkala, nepřežil by.

Víc jsem se přimáčkla k Edwardovi, doufala jsem, že jeho vůně tyto myšlenky zažene.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 16. kapitola: