Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 18. kapitola

31.01.2010 (21:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3223×

18. kapitola

„Jsi smutná, že už odjíždíme?“ zeptal se tiše Edward.

Byli jsme na letišti a čekali až nám přiletí letadlo.

Od té osudné noci jsem šťastnější a mám pocit, že ho miluju ještě víc. Což mě vyvedlo trošku z míry. Nevěděla jsem, že je člověk schopný takové lásky. Obracel se mi žaludek a třásly se mi ruce, když jsem jen zauvažovala, že ho ztratím. Zatřásla jsem se strachem.

Podívala jsem se do těch nejúžasnějších očích na celém světě a začala jsem se v nich topit.

„Trošku,“ pousmála jsem se. „Ale taky se hrozně těším na ostatní. Už mi docela chybí.“

Usmál se a přitáhl si mě na hruď. Něžně se otřel svými rty o mé a vzdychl.

„Já teda trochu smutný jsem,“ zamumlal mi do rtů.

Z jeho vůně mi šla hlava kolem a podlamovaly se mi kolena.

„Opravdu?“ zeptala jsem se trošku omámeně.

Znovu se otřel svými rty o mé a jemně mi skousl spodní ret.

„Hmm. Nebudeme mít žádné soukromí. Pořád bude někdo na blízku. To je pro mě mučící představa.“

„Chudáčku můj jeden zmučený,“ usmála jsem se.

Na jednu stranu mi to bylo taky líto, ale aspoň mi to zabrání mu pořád podléhat.

„Mně nevadí, když mi podléháš. Ba naopak.“ Předvedl svůj pokřivený úsměv.

Povzdechla jsem si. Proč nemůžu mít v hlavě štít jako Bella? Protože Bella je Bella a já jsem já.

V letadle jsem skoro celou cestu prospala. Vzbudil mě až Edward, když jsme přistáli v Seattlu. Jakmile jsme si vyzvedli zavazadla, čekalo nás překvapení. V letištní hale se o stěnu opíral Jasper a vedle něj stála usmívající se Alice.

Roztáhly se mi koutky do úsměvu a div jsem za ní neběžela. Jak se mi po ní stýskalo. I po Jasperovi. Prostě po všech.

„Poslední chvíle s tebou o samotě se rozplynuly,“ zamumlal Edward, když jsme k nim kráčeli.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je se šťastným úsměvem.

Alice se zasmála a vrhla se nám okolo krku a tím nás k sobě víc přimáčkla.

„Ahoj. Kdy jim to řeknete?“ zeptala se nadšeně, když nás pustila.

Nechápavě jsem se na ni podívala, ale jakmile mi to došlo, zrudla jsem.

„Až to budeme mít v plánu udělat, jsem si jistý, že to uvidíš, Alice,“ odpověděl jí Edward. Tvář měl nečitelnou, ale všimla jsem si jak má zaťatou čelist.

„Dobře,“ řekla zvesela.

Při cestě do auta a nakonec i v autě po nás Jasper pořád divně koukal. Někdy v jeho pohledu byla nechápavost, překvapenost, ale dokonce i radost. Trošku mě to vyvádělo z míry.

Alice řídila Carlislovo auto a tak Edward se mnou seděl vzadu. Jen se divím, že se necpal před volant.

„Konečně,“ vydechla úlevou Esme, když jsme vešli do dveří.

Všichni byli shromážděni v hale a čekali na nás. Byl to pěkný pocit, být zase doma. Esmeina mateřská láska mi moc chyběla.

Se všemi jsem se na přivítanou objímala. Trochu to vypadalo, že jsme byli pryč déle než tři dny.

„Co kdybys mě taky objala, milovaná sestřičko?“ napřáhl doširoka ruce Emmet. Zasmála jsem se a skočila do jeho připravené náruče.

Potom na mě čekala večeře, kterou mi Esme přichystala a po ní jsme si všichni sedli do obývacího pokoje, kde jsme si povídali. Chtěli vědět, jak se nám tam líbilo a tak.

Byl to pěkný večer.

O měsíc později

Za dva dny jsou Vánoce a já ještě nemám pro nikoho koupený žádný dárek. Jako na zavolanou do mého pokoje vstoupila Alice. Edward byl na lovu a já jsem se nudila.

„Alice, já…“

„Já vím. Já vím. Teple se obleč a pojedeme nakupovat do Seattlu.“

„Proč až do Seattlu? Stačí do Port…“

„Ne, v Seattlu jsou lepší obchody. Počkám na tebe v autě.“

Podle Alice jsem se nabalila do teplého oblečení a šla do garáže.

„Už víš, co komu koupíš?“ zeptala se.

„No… vlastně ne. Myslela jsem si, že na něco přijdeš.“

„Vezmu tě do nákupního centra, ale dárky jim vybereš sama.“

Už jsme asi hodinu loudaly po obchodech a já stále nenacházela ty správné věci. Sledovala jsem Alici, jak kupuje jednu věc za druhou a tiše jsem zaúpěla. Dřív, než jim vyberu něco já, Alice vykoupí půlku obchodů.

„Malá přestávka,“ oznámila jsem jí, když jsem zahlídla cukrárnu. Koupila jsem si malý zákusek a sedla si s Alici ke stolu.

Zakousla jsem se do něj a uviděla Alici, jak mě sleduje.

„Dáš si?“ postrčila jsem k ní tu pochoutku a Alice se víc opřela do židle a s nechutí se zašklebila.

„Jak chceš,“ zakřenila jsem se a dojedla ho.

Po tom se mi lépe dařilo ve vybírání dárků pro mou rodinu.

Esme jsem koupila zlatý řetízek na krk s přívěškem ve tvaru slunce. Rose jsem koupila krásné rudé plesové šaty, u kterých si myslím, že jí budou slušet. A Alice byla stejného názoru. Emmetovi jsem koupila velkého plyšového medvěda. Už se těším, jak se bude tvářit. Carlislovi knihu ‚Nejkrásnější památky světa‘. Jasperovi CD jeho oblíbené skupiny. Jeden den jsme si s Jasperem vyměňovali názory ohledně hudby a tak mi to utkvělo v paměti.

Edwardovi jsem koupila medailónek a na něm byl nápis ‚Srdce mého života‘. Měla jsem v plánu do něj zastrčit naši společnou fotku. Naštěstí jich mám dost, protože Esme chtěla společné fotky. A na dvou jsem s Edwardem sama. A jednu z těch, na které se líbáme, mám v úmyslu tam vložit.

Alici jsem zanechala před jedním obchodem a šla jí vybrat dárek. Koupila jsem jí taky plesové šaty, akorát v tmavě modré barvě.

Úlevně jsem vydechla, když jsem zjistila, že už je to všechno.

Nikdo nebyl doma a tak jsme všechny dárky v klidu propašovaly k Alice do šatníku. Měla ho stejně velký jako pokoj, takže to tam v pohodě vešlo.

Poděkovala jsem jí a šla do svého pokoje. Jen co jsem zavřela dveře, vyskočil do okna Edward. Leknutím jsem poskočila o kousek dozadu. Edward v celé své kráse dřepěl v okně na parapetu a usmíval se.

„Jak to, že nejsi ještě s ostatníma na lovu? Myslela jsem si, že se vrátíte až večer.“

Edward nadzdvihl jedno obočí.

„Doufal jsem, že budeš mít radost, že budu doma takhle brzo. Ale asi jsem se mýlil,“ otočil se a chtěl skočit ven.

„Ne,“ zařvala jsem a přiběhla k němu. Edward se otočil zpátky ke mně a pobaveně mě sledoval.

„Jsi ráda, nebo ne?“

„Jasně. Ani nevíš jak,“ usmála jsem se na něj.

„To je dobře,“ řekl a skočil přede mne do pokoje, „protože mám pro tebe překvapení.“

Obě obočí mi vyletěly vzhůru.

„Překvapení?“

„Teple se obleč a uvidíš,“ zakřenil se.

Už zase se mám teple oblékat? Zanaříkala jsem v duchu. Ale zvědavost mě přemohla. Vběhla jsem rychle do mé šatny a poslouchala za sebou Edwardův smích. Jelikož jsem rifle měla pořád na sobě oblečené, vzala jsem si jenom mikinu a bundu, které jsem tu pohodila, když jsem spěchala, abych mohla pomoct Alici.

„Hotovo,“ řekla jsem, jakmile jsem vešla zpátky do pokoje.

Edward se zamračil a okolo mě vběhl do šatny a hned nato stál přede mnou a nasazoval mi čepici a šálu.

„Řekl jsem teple,“ připomněl mi káravě.

„Na co to všechno?“ zeptala jsem se podezíravě.

Pokrčil rameny.

„Poběžíme a já nechci, abys onemocněla, nebo tak něco.“

Zakoulela jsem očima a vyšplhala na jeho připravená záda.

Zavřela jsem oči, když se chystal skočit z okna dolů. Aniž bych otevřela oči, věděla jsem, že běží. Protože mi šlehal do obličeje ledový vzduch.

Nechtě jsem se otřásla a Edward si toho zřejmě všiml.

„Varoval jsem tě, ať se pořádně oblečeš.“

Uběhlo dalších pět minut, než znovu promluvil: „Hotovo. Můžeš otevřít oči.“ Otevřela jsem je a před náma se rýsovala malá chatka ze dřeva. Kolem ní nebylo nic jiného než les. Vypadala jako z pohádky. Tak obyčejně až krásně. Edward mě postavil na zem a chytl mě za ruku. Šli jsme směrem k ní.

Měla bych promluvit, ale nenacházela jsem slova.

„Našel jsem to tady opuštěné. Po pár hodinách jsem to dal do pořádku. Myslel jsem si, že bychom mohli mít nějaké společné místo, kde bychom mohli být spolu jen my dva.“

Podívala jsem se do tváře, kterou tak miluju a to hlavně co se skrývá za tou tváří.

Edward otevřel dveře a podržel mi je, abych mohla projít. Bylo tam mnohem tepleji, protože tam plál oheň v krbu. Naproti něho byla ze slámy udělaná postel. Na dřevěných zdech visely jelení parohy a různé malované obrázky. To už tu muselo být. Bylo to tu opravdu krásné.

Sundala jsem si čepku a šálu. Edward mi pomohl si sundat bundu a okouzleně jsem na něj pohlédla.

Usmála jsem se.

„Je to tu nádherné… kouzelné… Děkuji.“

Samým štěstím se mi chtělo plakat. Jedna neposlušná slza se mi rozkutálela po tváři. Edward ji svými rty odstranil a zašeptal mi do ucha: „Pro tebe všechno. Miluji tě.“

Poté se hladově vrhl na mé rty.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 18. kapitola: