Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 19. kapitola

03.02.2010 (16:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3126×

19. kapitola

Zdvihl mě ze země – aniž by oddělil od sebe naše rty – mě odnesl do postele, kde mě položil a začal mi svlékat tričko. Abych nebyla pozadu, zbavila jsem ho košile a pásla jsem se pohledem na jeho nahé hrudi.

Přejela jsem dlaněmi jeho břišní svaly a postupovala přes jeho hruď, až jsem mu omotala ruce okolo krku a přetočila se tak, aby ležel pode mnou.

Každičký kousek jeho nahé kůže jsem zasypala polibky. Edward sténal mé jméno a putoval svýma rukama po mém rozechvělém těle. Mé dlaně se zastavily na jeho důkazu touhy a on vydal hrdelní zvuk plný touhy a obrátil si mě pod sebe.

Roztrhl mi zbytky oblečení a sám si sundal své kalhoty a boxerky. Na nic nečekal a spojil naše těla. Oba jsme slastí zasténali a naše těla se začala pohybovat. Svými pootevřenými rty se dotýkal mého obličeje, krku… Jeho ústa si razila cestu přes mou klíční kost až k ňadrům. Tam a zase zpátky.

S přibývajícím chtíčem jsme zrychlovali tempo. Cítila jsem, že jsem na cestě k dokonalosti. S pocitem uvolnění a slasti jsem vykřikla.

Edward zasténal a svalil se na mé tělo. Přidržoval se lokty o strany postele, aby neležela celá jeho váha na mně.

Snažili jsme se zklidnit dech a mezitím mi Edward přejížděl svými rty po klíční kosti.

***

Seděla jsem v Edwardově objetí na zemi před krbem a dívali jsme se do plamenů. Edward mě zabalil do přikrývky, aby mi nebyla zima. I když to bylo zbytečný, protože když se takhle k němu tisknu, tak se mi po celém těle rozlévá žár a je mi víc než teplo. I přesto jak je jeho kůže chladná.

„Slibuješ, že to bude jenom naše místo a nikoho jiného?“ zeptala jsem se tiše. Nevím proč, ale představa že by Edward potom tady vzal Bellu, mi byla víc než nepříjemná.

„A koho bych tady jiného než tebe vzal?“ zeptal se stejně tiše.

Vzdychla jsem. „Slibuješ?“

Vtiskl mi polibek na spánek a řekl: „Samozřejmě. Slibuji.“

Usmála jsem se plná uspokojení a mžourala očima do plamenů. Ty plameny mi připomínaly lásku, kterou k němu cítím.

Škrtneš sirkou a vzplane. S přidáváním dřeva se plameny zvětšují. Ale když ty plameny poliješ vodou, tak se zasyčením uhasnou. Ale i přesto ty plameny tam  zanechají své stopy.

A to samé je i s láskou. Může náhle vzplát, ale když o ní pečuješ, tak se zvětšuje.

Už nikdy nebudu nikoho milovat, tak jako miluju jeho. Edwarda.

***

Vzbudilo mě šeptání něčích hlasů.

„Emmete, varuju tě. Být tebou tak vypadnu.“

„Jen ji chci pomoct z postele. Musí jít pomoct zdobit stromeček.“

Vůbec se mi nechtělo otevřít oči. Nikdo mě teď za žádnou cenu nevytáhne z postele.

„Tak ji vzbuď sám, když jsi tak chytrej,“ zamručel Emmet. Ani se už nesnažil ztišit hlas, „ale jestli se ti to nepovede. Tak přijdu na řadu já.“

Edward tiše zavrčel, ale potom mi vtiskl polibek na čelo a zašeptal mi do ucha: „Lásko? Je na čase vstávat.“

Zachumlala jsem se víc do peřin na znamení, že to nemám vůbec v úmyslu.

„Teď jsem na řadě já,“ prohlásil škodolibě Emm. Edward na to reagoval zavrčením.

Ale to už jsem neležela v posteli. Vystrašeně jsem otevřela oči, ale to už Emmet skákal se mnou z otevřeného okna. Vykřikla jsem.

„Emmete! Okamžitě ji pusť!“ zařval za námi Edward.

Emmet se mnou stál na zasněženém trávníku. Přes noc muselo napadat dalších 30cm sněhu. Zimou jsem se zachvěla.

„Rozkaz brácho,“ řekl Emm a k mé hrůze mě pustil přímo do kupy sněhu. Vykřikla jsem. Páni, to je ale mráz. Ležela jsem tam jenom v noční košilce. Zaklela jsem a pokusila se vstát.

Přede mnou se objevil můj zachránce, který mě vzal do rukou a tryskem vběhl do domu.

Až Emmeta zahlídnu, vezmu si na něj zapalovač.

Alice byla už přichystaná a v našem pokoji měla pro mě velkou osušku a teplé oblečení.

Edward mě pustil na zem a s omluvným výrazem odešel.

„Můžu ti zabít bráchu?“ zeptala jsem se skrz drkotající zuby.

Alice přes mě přehodila osušku a pomáhala mi se usušit.

„Pro mě za mě,“ pokrčila rameny.

Ozvalo se zaťukání a dovnitř vtančila Rose.

„Jdu se omluvit za Emmeta. Je to debil,“ pousmála se.

Mým tělem proběhl třas a vykoktala jsem: „Nik-do a n-n-ic-c-c ho neza-a-chrání-í.“

„Páni, Domčo, ty máš ale fialové rty,“ řekla Rosalie a přišla nám pomoct.

Když jsem byla navlečená do tepláků a hrubé mikiny, seběhla jsem dolů do kuchyně, kde na mě čekala snídaně. Rychle jsem ji snědla a hledala v zásuvkách sirky nebo něco. Jenomže jsem nic nenašla.

S povzdechem jsem šla do haly, kde už stál stromek. Jasper zrovna odněkud přinesl tři bedny, které beztak byly plné vánočních ozdob.

„Dáme se do toho,“ zavelela Rose a začala vytahovat první ozdoby na stromek.

Všichni jsme ho zdobili, kromě Emmeta, který tady nebyl.

„Kde je Emmet?“ zeptala jsem se Edwarda. Trochu vykulil oči, ale potom se usmál.

„Myslel jsem si, že ho nechceš vidět.“

„Však právě. Já jen abych se tomu místu vyhnula,“ zakřenila jsem se.

Ale i přesto, že se na něj ještě zlobím, tak by tady měl být.

„Je dole v garáži a pečuje o své auto,“ sdělil mi.

Svěsila jsem ramena a šla pro něj. Cestou jsem cítila, jak se mi do zad zabodávají pohledy ostatních.

„Emme?“ zavolala jsem, když jsem se blížila k jeho jeepu.

„Hm,“ ozvalo se z auta.

Povzdechla jsem si a otevřela dveře. Emm měl zkřížené ruce na prsou a zamračeně se díval před sebe. To snad není možné! To já mám být přece uražená.

„Emmete, jdeš nám pomoct? Přece tady nebudeš jen tak sedět.“

Pootočil na mě hlavu a nedůvěřivě si mě změřil.

„No tak. Ty srandisto, pojď už.“ Zatahala jsem ho za paži, ale stejně jsem s ním nepohnula ani o milimetr.

Pobaveně mě sledoval, až mu cukaly koutky, když jsem se ho snažila vytáhnout z auta. Zapřela jsem se nohama o jednu z pneumatik a škubla s ním, až jsem dopadla na prdel.

Emmet se mi začal smát na celé kolo a aniž by přestal, vylezl z auta a pomohl mi na nohy.

Vyplázla jsem na něj jazyk, chytla ho za ruku a vedla zpátky k ostatním. Naštěstí se nebránil.

Za chvíli jsme měli stromek hezky ozdobený a Esme mi navrhla jestli ji nechci pomoct s pečením cukroví.

Vykulila jsem na ni oči. „Od kdy upíři jí cukroví?“

„No,“ usmála se, „samozřejmě že nejíme. Ale ty ano a je to vánoční zvyk.“

„Kvůli mně péct nemusíš,“ začervenala jsem se.

„Ale zlatíčko…“ zasmála se, vzala mě za ruku a šli jsme do kuchyně, kde už měla Esme nachystané potřebné věci k pečení.

S úsměvem jsme se do toho dali. Když nás přišli zkontrolovat Alice s Rose, tak se mi začaly smát, že jsem celá od mouky.

Najednou jsem dostala nápad…

„Alice, Rose. Můžete na chvilku?“ řekla jsem a potichu jim vylíčila svůj plán. Obě s úsměvem souhlasily.

Vešla jsem co nejtišeji do haly. Rosalie se věnovala u zdi Emmetovi, tak aby stál zády ke mně a líbali se. To bylo znamení, že náš malý plán začal.

Alice mě chytla do rukou a přeběhla se mnou celou místnost až k nim. Rosalie včas uhnula, když jsem vysypala plný kbelík mouky na Emmetovu hlavu.

Všechny tři jsme se začaly smát. Emmet zavrčel a pokoušel se ze sebe setřást mouku. Ale čím víc se o to snažil, tím víc byl od toho.

Ostatní se přišli podívat co se to tady děje a jakmile ho spatřili, zasmáli se s námi.

Emmet vystřelil z místnosti a já za ním zavolala: „To je menší odplata.“ A znovu se zasmála.

„Výborný nápad,“ pochválil mě Edward a přitáhl si mě k sobě na polibek.

„Díky. Ale bez holek bych to nezvládla,“ usmála jsem se.

„Tomu se dá těžko uvěřit,“ zašeptal a znovu mě políbil.

Zbytek dne uběhl docela rychle. Emmet si chvíli hrál na uraženého, ale potom se zasmál a uznal mi, že to byl dobrý nápad. Že ho málokdo dostane a mně se to povedlo.

Šla jsem si brzy lehnout, protože jsem byla z celého dne unavená a zítra jsou přece Vánoce!

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 19. kapitola: