Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 2. kapitola

25.12.2009 (11:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4346×

2. kapitola

Ucítila jsem něco studeného na mé ruce, tak jsem zamrkala a otevřela oči.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“

U mé postele seděl on. Můj doktor.

„To nic,“ zachraptěla jsem. Koho mi tak připomíná? No snad se to brzy dozvím.

„Můžete prosím rožnout velké světlo?“ Nechtěla jsem znovu usnout.

Neodpověděl, plynule vstal a šel rovnou k vypínači. Mrkala jsem tak dlouho, dokud se mé oči nezvykly na světlo. Mezitím si šel doktor sednout na své místo.

„Řekli mi, že ses na mě ptala.“

Ten hlas mi nic neříkal. Kdybych ho už někdy slyšela, vím moc dobře, že bych si ho zapamatovala. Protože na ten krásný tón se nedá jen tak zapomenout.

Což mi taky něco připomíná.

„No… ptala. Řekla bych spíš - pokusila jsem se zeptat. Moje angličtina není zrovna nejlepší. A italsky neumím ani deset slov,“ řekla jsem popravdě.

„Chtěla jsem vám poděkovat, že jste byl včera u mě. Že jsem měla u koho se vyplakat.“

Při těch slovech se mi třásl hlas a myslím si, že nemám moc daleko do dalších slz.

„Prosím tě, neděkuj mi. To bylo to nejmenší co bych pro tebe mohl udělat.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Pro mě to bylo víc, než bych čekala.“

Zadíval se na mě. „Nepotřebuješ něco? Prášky proti bolesti? Pití? Nebo něco jiného?“

„Ne. Nebo vlastně…  nevyndal byste mi tu jehlu z té ruky?“ Nemohla jsem se na ni ani podívat. Kdykoliv jsem tam pohledem zabloudila, zdvihl se mi žaludek. Kdybych ho neměla prázdný, určitě bych se pozvracela.

„Ne, to bohužel nemůžu. Musíš ji mít.“ Byl z toho smutný.

„To nevadí. Snad to vydržím.“

„Takže ty jsi z České republiky?“

„Ano. A vy?“

„Jsem z Londýna.“ Z Londýna? A co dělá tady? A jak to, že mluví česky?

„A kde jste se naučil česky?“ Musím uznat, že jeho čeština je velmi dobrá.

„Studoval jsem ji.“

„Aha. A pane doktore… “

„Prosím, říkej mi Carlisle.“

Ztuhla jsem. Slyšela jsem dobře? Až teď mi došlo co mi celou tu dobu unikalo. Byla to přesná kopie postavy Carlisle ze Stmívání od Stephenie Meyerové. Ale to je přece absurdní. Jsem akorát tak zralá pro psychiatra. Vždyť upíři neexistují. Ale shrnem si fakta: Je krásný, má nádherný hlas, pocítila jsem jeho studenou kůži na své a je celkem dost bledý.

Podívala jsem se do jeho očí jestli je má zlaté. Kdybych pořád nebyla v mé zmrzlé pozici, určitě bych do ní spadla znovu. Jeho oči měly opravdu odstín zlaté barvy, akorát trošku tmavší než jsem si vždycky představovala.

Přesně. Určitě si tohle všechno jenom představuju. Protože to nemůže být pravda. Dobře. Ještě pořád to může být shoda náhod.

„Řekl jsem něco špatně?“

Chtěla jsem něco mu odpovědět, ale byla jsem v šoku. Ale třeba opravdu to může být shoda náhod. A pokud ne, tak jsem jednoznačně blázen.

„A-a-a jak dál?“ Jestli řekne Cullen, což pravděpodobně neřekne. Sama půjdu dobrovolně do cvokárny.

„Cože?“ Byl asi zmatený mým chováním.

„Jak se jmenujete dál?“ Pokusila jsem se o klidný výraz, i když nevím, jestli se mi to povedlo.

„Aha. Hm… Cullen.“

A je to tady. Buď to jsem cvok, nebo se tento člověk, teda pokud je to člověk, dělá ze mě srandu. I když jeho výraz je bez špetky humoru.

„Dobře, jestli vy jste Carlisle Cullen. Tak já jsem Harry Potter.“

Nevím, proč jsem to řekla, ale musím si to všechno ujasnit v hlavě. Carlisle, teda pokud se tak opravdu jmenuje, se na mě díval, jako bych se zbláznila, což asi v tomto případě ano.

„Proč zrovna Harry Potter? Podle dokladů se jmenuješ Dominika Molnárová.“

„A proč Carlisle Cullen?“ zeptala jsem se stejně.

To bylo poprvé kdy jsem ho viděla se usmát, i když to bylo jen na chvilku.

„Protože se tak jmenuju.“

Dobře. Půjdu na něj pomalu. Přece na něj rychle nevybafnu s otázkou jestli je upír.

„Můžu se vás na něco zeptat?“

Přikývl hlavou, ale v jeho očích byla starost, snad dokonce panika. Zjevně o moje duševní zdraví.

„Máte ženu a děti?“ Teď byl ještě mou otázkou zmatený. Ale vypadá to, že odpoví.

„Mám.“ A to je jako všechno co řekne?

„A máte jich pět?… Myslím těch dětí.“

Přísahala bych, že právě přestal dýchat.

„Omlouvám se, nechtěla jsem vyzvídat.“

Ke vše té zvědavosti mi ho bylo trochu líto. Vždyť se ptám na věci po kterých mi nic není.

Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet.

„Nevím, že bych někomu v nemocnici říkal kolik mám dětí,“ zamumlal, „ale máš pravdu.“

Nechala jsem zavřené oči a šeptala jsem: „Řekněte že se nejmenujou Edward, Alice, Jasper, Emmett a a… Rosalie. Prosím.“

Otevřela jsem oči a viděla jeho omráčený výraz.

„Jestli ano, tak potřebuju co nejdřív nějakého psychiatra.“

Ještě pořád neroztál z jeho zmrzlé polohy.

„Carlisle?“

„Jak to všechno víš? Nebo spíš bych se tě měl zeptat, co ještě víš.“

To je celý Carlisle. Klidnost sama. Ani jednou mu nepřeskočil hlas neklidem. Co mu mám říct?

Jestli je přesně takový, jaký se o něm píše v knížkách, tak by mi neměl ublížit za to, kolik toho vím o jeho rodině. I když, nemají přece existovat, ne?

„No… jestli jsi ten Carlisle, který si myslím. Tak poměrně skoro všechno.“

„A co všechno víš o Carlislovi, o kterém si myslíš, že jsem to já?“

„Jestli jste ten Carlisle. Tak máte teďka strach, jestli vím vaše tajemství. Což vím.“

Bylo vidět, že neví, co si má počít.

„Takže ty víš, že jsme…  že jsme… “

„Upíři?“ dokončila jsem jeho otázku.

Přikývl hlavou a pozorně mě sledoval. Jako bych měla každou chvíli omdlít. Já jsem jeho pohled opětovala. Asi po dvou minutách ticha se ozval: „Nechápu tě. Právě jsi zjistila, že jsem… upír a ty místo abys řvala na celou budovu, tady v klidu ležíš,“ mluvil a obdivně kroutil hlavou.

Kdyby mi nebylo tak mizerně, určitě bych se jeho představám o tom, že bych s křikem utekla, musela zasmát. Ale v mém případě mi do smíchu nebylo.

„Kdybych zrovna nepřišla o jedinou rodinu, kterou jsem měla… “ cítila jsem, jak se mi oči zalévají novými slzami, „… tak bych skákala radostí, že jsem poznala někoho z Cullenových. A hlavně kdybych se dozvěděla, že vůbec existujete.“

Moje slzy přetekly přes okraj a já jsem začala brečet.

„Je mi moc líto tvých rodičů. Ani nevíš jak.“

Vypadalo to, že chvíli váhá, ale potom mě objal. A já mu začala smáčet jeho doktorský plášť svýma slzama. Sice mi byla trošku zima, ale to mi nevadilo.

Potřebovala jsem vedle sebe někoho cítit. Bylo mi hrozně. Od té doby co mi řekli, že jsem bez rodiny, se mi udělala místo srdce díra. Která bolela, kdykoliv jsem na ně pomyslela.

Po chvíli, když jsem se trochu uklidnila mě zase pustil. Potřebovala jsem toho hodně vědět a to nemyslím ohledně jeho rodiny, ale sebe. Co se mnou bude.

A on je jediný, kdo může odpovědět na moje otázky, hlavně tak abych jim rozuměla.

„Carlisle?“

„Ano?“ odpověděl váhavě a v jeho obličeji byla stále bolest.

„Co se mnou teď bude? Nechci tady zůstat navždy,“ řekla jsem, „a už vůbec ne v Itálii. Protože jestli existujete vy. Pak taky Volturiovi.“

„Ano existují… Ale copak ty nemáš už žádnou rodinu, ke které bys šla?“

Zavrtěla jsem hlavou. On si ji naopak dal do dlaní a zkameněl. Při tom si potichu něco anglicky mumlal. Znělo to spíš jako tichý nářek. Bohužel jsem tomu nerozuměla. Ale i tak mě bolelo, že se kvůli mně trápí. I když nevím proč. Vždyť já bych jejich tajemství nikomu neřekla.

„Kolik je ti let?“ zeptal se náhle, ale nepodíval se na mě.

„Šestnáct,“ špitla jsem.

Napočítala jsem tři sta a padesátou sedmou sekundu (357s.), dokaď se nepohnul a nepodíval se na mne. Bylo těžké se na něj dívat, když vypadal takhle. Takhle zničeně.

Díval se mi do očí a podle jeho výrazu se nad něčím rozhodoval. Nemohla jsem ten tlak už dlouho vydržet tak jsem otevřela pusu, abych něco řekla, ale předběhl mě.

„Potřebuju si něco vyřídit. Za chvíli přijdu.“

Kývla jsem hlavou na souhlas. A on vstal ze židle a zmizel za dveřma pokoje.

Shrnutí

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 2. kapitola: