Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 20. kapitola

07.02.2010 (12:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3331×

20. kapitola

Otevřela jsem oči a ospale se usmála. Měla jsem moc krásný sen… Vstala jsem z postele a šla k oknu. Otevřela jsem ho a nadechla se čerstvého, chladného vzduchu.

Pořád s úsměvem na rtech jsem vlezla do šatny a vzala si na sebe šaty, které mi nachystala na dnešní den Alice. Moc se mi líbily. Byly v safírové barvě, takže mi ladily s očima. Vlasy jsem si tentokrát vyčesala nahoru a připravená jsem sešla dolů ze schodů do obývací haly.

Všichni už tam stáli usmívajíc, a čekali na mne.

„Veselé Vánoce,“ usmála jsem se.

Společně jsme šli, já ruku v ruce s Edwardem, ke stromečku a začali jsme si rozdávat dárky.

Od Alice jsem dostala velkou kupu nového značkového oblečení, a od Rose boty, které se k nim hodily. Emmet s vyzývavým úsměvem ke mně přistoupil a podal mi do rukou pečlivě zabalený dárek.

Otočila jsem se k Edwardovi. „Řekl bys mi, kdyby tam dal bombu, že jo?“ zeptala jsem se ho.

Usmál se, takže jsem to otevřela a hned se začervenala. Emmet se křenil od západu k východu. Bylo to černé spodní prádlo.

„Ehm… Děkuji ti Emmete.“

„Pro tebe všechno moje červenající sestřičko.“

Od Carlisle a Esme jsme dostali spolu s Edwardem klíče. Nechápavě jsem na ně hleděla, ale dle Edwardova výrazu, věděl, o co jde.

„Edward mě poprosil, jestli bych vám nemohla, jako vánoční dar, přestavět tu lesní chatku na menší, pohodlnější baráček. A tak jsem to udělala a to je náš dar,“ usmála se mile Esme.

Vykulila jsem oči, a když mi to začalo docházet, celá šťastná jsem se vrhla okolo jejího krku a potom jsem se vrhla na Carlisle. Pořád dokola jsem jim děkovala. Opravdu mě to dojalo.

Když jsme si všichni rozdali dárky – Ale nic se nemohlo rovnat Emmetova výrazu, jak čuměl na toho medvěda. Vypadal, jakoby si myslel, že už totálně zblbnul a všude vidí jenom medvědy. Teda tak mi to aspoň připadalo – Edward mě chytl za ruku a odtáhl mě před dům, kde na příjezdové cestě stálo auto.

„Můj dárek pro tebe. I když se to nemůže rovnat tomu, co jsi mi dala ty,“ řekl mi do očí a celý zářil. A to myslím doslova, protože svítilo slunce.

Políbila jsem ho. „Moc ti děkuji. Je to nádherný dárek, ale problém je že neumím řídit,“ usmála jsem se smutně.

„Já tě to naučím,“ slíbil a začal mě líbat. Když přestal, usmála jsem se a běžela k mému novému autíčku.

Edward mě celé dopoledne učil řídit a odpoledne jsme se zašli podívat na ten náš domeček. Málem jsem ho nepoznala. Byl opravdu nádherný, Esme je bohyně. Ale byla jsem moc šťastná, že krb zůstal původní, protože se mi moc líbil.

Když se začalo stmívat, poprosila jsem Edwarda, jestli bychom ještě nezašli domů. Chtěla jsem Esme ještě jednou poděkovat.

„Pro tebe všechno,“ usmál se a běžel se mnou za naší rodinou.

Jakmile jsme tam dorazili, na cestě místo mého auta stálo jiné auto. Nebylo nijak extra, ale i tak jsem měla divný pocit. Jako kdyby se mělo něco moc špatného stát.

Koukla jsem se na Edwarda. Byl celý nesvůj a přísahala bych, že jsem uviděla v jeho očích strach.

„Kdo to přijel?“ zeptala jsem se potichu.

Edward se na mě podíval s takovou bolestí, že mi vynechal jeden úder srdce.

„Nikdo,“ usmál se, i když to nebyl vůbec šťastný úsměv, „nevadilo by ti, kdybych tě odvedl zpátky?“ Nečekal na mou odpověď a vyhodil si mě na záda a běžel k našemu domečku. Co se děje, že mi to nechce říct? Kdo to přijel? Proč se tak tváří? Honily se mi otázky hlavou.

Edward mě postavil na zem až před krbem. Díval se mi do očí a přejížděl jedním prstem po mé tváři. Ničilo mě vidět ho takhle.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a přitom se mi dvakrát zlomil hlas.

„Za chvíli přijdu,“ slíbil a bez dalšího slova zmizel.

Vložila jsem si hlavu do dlaní a zaúpěla. Co se to tady děje?

Přecházela jsem po pokoji a čekala až přijde. Když už jsem to nevydržela, vyběhla jsem z domu a nasedla do mého auta. Naštěstí bylo terénní.

Nastartovala jsem ho a ani nevím jak, jsem vyjela. Jela jsem sice pomalu, ale i tak to bylo rychlejší, než kdybych šla pěšky.

Jeden kousek mé hlavy mě nabádal, abych to auto otočila a jela zpátky, kde bych na něj počkala. Jak jsem zprvu měla. Ale co kdyby mi zase něco zatajil, a já se už nedověděla pravdu? Ne, on mi samozřejmě nelhal, jen mi neodpověděl, na co jsem se ho ptala. A to je rozdíl. Třeba jen dělám z komára velblouda. Ale ten jeho smutný výraz…

Ne, něco se děje.

Dojela jsem na místo a vystoupila z auta. Věděla jsem, že už ví, že jsem tady a tak jsem se neobtěžovala s klepáním a vstoupila dovnitř. Zůstala jsem stát ve dveřích a nevěřícně jsem sledovala muže, který stál uprostřed pokoje a okolo něj celá má rodina. Měl na sobě koženou bundu, vlasy mu čouhaly do všech stran a ty známé tmavě hnědé oči…

„Kristiáne?“ Nevěřícně jsem zamrkala, jestli se mi to jenom nezdá.

Usmál se. „Jsi ještě krásnější, než si tě pamatuju,“ řekl a napřáhl doširoka ruce. Nezaváhala jsem a rozběhla jsem se k němu. Na všechno jsem zapomněla a objala ho.

„Chyběla jsi mi,“ řekl a podržel si mě na délku svých paží a zkoumavě mě pozoroval.

Ostýchavě jsem se usmála. „Jak si mě našel? A co tady vůbec děláš?“ zeptala jsem se ho a vymotala se z jeho stisku.

Naklonil hlavu na stranu a podíval se na mě spod svých hustých řas a jeho rty se zvlnily do malého úsměvu.

„Věř mi, že nebylo lehké tě najít. Ten co tě odvezl…,“

„Jmenuje se Carlisle,“ řekla jsem a podívala se na mého adoptivního otce. Ale co jsem zahlídla v jeho očích mě vyděsilo. Byla v nich tak hrozná bolest, že se nedala přehlídnout.

„Je mi jedno jak se jmenuje,“ zamumlal Kris.

Rozhlédla jsem se po všech a všichni měli tu hrůzu vepsanou v očích jako Carlisle. Co se to tady kruci děje?

Podívala jsem se na jediného, který by mi to vysvětlil.

Kristián ke mně o krok přistoupil a chytl mi obě dlaně do svých. „Přijel jsem pro tebe. Mám kousek od Prahy malý dům a chci, abys tam jela se mnou. Spolu na všechno zapomeneme…“

„Co to říkáš?“ vyškubla jsem se mu a o krok odstoupila dozadu. „Já s tebou nikam nepojedu. Já totiž nezapomínám,“ zdvihla jsem bojovně bradu.

Edward mě chytl okolo pasu a vražedně se na něj zadíval.

„Lásko, měl bych tě odvést zpátky k nám,“ zašeptal ke mně a pootočil mě ke dveřím.

„Lásko,“ opakoval s nechutí Kris.

Otočila jsem se zpátky k němu.

Zašklebil se. „Takže ty chodíš s jedním, který může za smrt tvých rodičů?“

Ty jeho slova byla pro mě jako rána bičem do srdce. Edwardův stisk zesílil.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ zašeptala jsem.

„To je zjevné,“ ušklíbl se, „jinak bys nemrhala časem s…“

„Mluv k věci.“ Nevím, jak dlouho budu moct tohle všechno vydržet. Hrůzou z toho co má přijít se mi dělalo špatně.

„Copak ti nikdo z nich,“ podíval se na všechny, „neřekl, jak to bylo s tou nehodou? Kdo řídil to druhé auto?“

Proč mám pocit, že to nechci chtít slyšet?

Kristián si mou mlčenlivost asi vyložil za kladnou odpověď.

„Trvalo mi dlouho dobu, než jsem zjistil, že v druhém autě seděl muž, který si tě odvezl do Ameriky. Bylo mi víc než jasné, že o tom nevíš, jinak bys s ním neodjela.“

Jeho poslední slova jsem už nevnímala. Podívala jsem se do Carlislovy zničené tváře a tak potvrdil všechny Kristiánova slova.

Začala jsem vidět rozmazaně a cítila jsem, jak mi tečou po tvářích slzy.

„Že to není pravda?“ zeptala jsem se zlomeně.

Z Carlisleových očích přetékala lítost, ale já jsem se toho snažila nevšímat.

„Je mi to strašně líto. Víc než dokážu vyjádřit…“ každé Carlisleovo slovo se mi zarylo hluboko do srdce a z mých očí se mi valily potoky slz. „Ale musíš mi věřit, že ostatní za to nemůžou.“

„Lhali jste mi,“ zavzlykala jsem.

„Domi, prosím vyslechni nás,“ zaprosil tiše Edward. Poodstoupila jsem od něj.

Zavrtěla jsem malátně hlavou. Tolik bolesti snad nevydržím. Jak mi to mohli udělat? Co jsem udělala?

„Vy jste mi lhali,“ zopakovala jsem tentokrát hlasitěji a vyběhla ze dveří. Nasedla jsem do auta a vyjela ani nevím kam. Snad do horoucích pekel. Tam by bylo lépe než zde.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 20. kapitola: