Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 21. kapitola

15.02.2010 (11:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3049×

21. kapitola

Ujížděla jsem po silnici a zuřivě mrkala, abych zahnala potoky slz, které se mi valily z očí. Proč? Proč já? Já jsem jim věřila a oni mi celou tu dobu jenom lhali. Proč je život takový?

Roztřeseně jsem dýchala a měla jsem pocit, že jsem na pokraji zhroucení. Už je to nějakou dobu, co jsem vyjela z města, ale já neměla sílu zastavit a ani jet dál. Já už vlastně ani žít dál nemůžu. Ne v této bolesti. Už jsem si toho vytrpěla dost, ale tohle všemu předčilo. Vždyť jsem je všechny milovala a oni přitom…

Stačí tak málo, abych zmizela z povrchu zemského… Jenom o trošku přidat plyn a zavřít oči. Byla by to přece pro mě spása. Žádná bolest a pocit zrady. Jen tiché, rychlé osvobození ode všeho. A je tu přece jen šance, že bych se setkala tam se svou rodinou. Ale tou skutečnou, ne s tou, která mi lhala a tak ublížila. Možná je to zbabělé jen tak utéct na druhou stranu, ale co mi jiného zbývá, pokud nechci se z té bolesti zbláznit?

Přišlápla jsem víc no .eu/tiny_mce/themes/advanced/langs/cs.js" type="text/javascript" > hu na plynu, když v tom se přec celý interiér auta rozezvonil mobil.

„Nechte mě na pokoji,“ zaprosila jsem a nespouštěla nohu z plynu. Ten zvuk mi kazil plány klidné smrti. To ani to mi nemůžou dopřát?

Natáhla jsem jednu ruku vedle na sousední sedadlo a vzala telefon do ruky a odmítla tlačítkem hovor. Potom jsem ho hodila zpátky na místo. Jela jsem okolo útesů, které sahaly až k moři. Vynikající prostředí. Autem se znovu rozezvučil vyzváněcí tón mobilu. Svět je opravdu nefér. Ani v tuto klidnou chvíli, nemůžou upíři dát pokoj! Vzala jsem si mobil zpátky do ruky a přijala hovor:

Na konci telefonu se ozval úlevný výdech. „Domi? Prosím nevyváděj žádné hlouposti a vrať se. My ti vše vysvětlíme,“ prosila zlomeně Alice, „nebo nemusíš nás nechat vyslechnout, ale aspoň zastav. Jedeme hned za tebou…“ Zaklapla jsem ho bez jediného slova a podívala jsem se svýma uplakanýma očima skrz zpětné zrcátko. Těsně za mým autem jelo Edwardovo Volvo.

Mým hrdlem se prorvaly další vzlyky. Zařadila jsem větší rychlost a hnala auto kupředu. Jakým právem mi mají ještě co říkat? A vůbec abych spatřila ještě jejich prolhané tváře? Edward… Bože proč on? Proč zrovna ho musím tolik milovat. Tolik bych chtěla ho více nenávidět, než milovat. Ale copak to jde? Já vlastně ani nevím, jestli k němu cítím nenávist a k ostatním. Ale asi je to tím, že se má mysl ještě nevzpamatovala z toho šoku. A ani nevzpamatuje.

Zavřela jsem oči, pustila ruce z volantu, ale stále nechala nohy na svém místě.

Auto se řítilo z útesu dolů do moře a já naposledy vydechla: „Miluju tě Edwarde.“ A potom si mě vzalo moře. Stejně jako mou bolest.

***

Tohle mi přišlo povědomé. Ty zvuky, ta bolest… Jako kdyby se mi to už stalo. To je zajímavé. Myslela jsem si, že mě nebe od veškeré bolesti osvobodí a ono ne. Třeba to není nebe, ale peklo. To by do všeho zapadalo. Takže jsem si ani moc nepomohla. Tolik mě lákalo otevřít oči, abych zjistila, ve které části existence se nacházím, ale nemohla jsem své oční víčka k tomu přinutit. Ani zbylé části jsem nedokázala přimět k pohybu. Jestli tohle má být mé vykoupení od bolesti, tak si přeji vrátit peníze.

Nejenom, že mě bolelo mé rozervané srdce, ale taky dosti hlava. Jako kdybych s ní mlátila proti zdi. Ale zbytek těla jsem vůbec necítila. Jako kdybych měla svou hlavu oddělanou od zbytku těla. Což mě přivádí zpátky k tomu, že jsem mrtvá.

Měla bych otevřít oči. Třeba na mě už táta s mámou čekají a já to zbytečně oddaluju. Možná mi setkání s mými rodiči dopomůže od bolesti, které jsem se stále nezbavila. I když ne asi úplně. Protože na ně nikdy nezapomenu a to ani na lásku, kterou k nim cítím. Hlavně k jednomu z nich. To je ale ironické, jak k nim něco takového stále můžu cítit, za to co mi udělali.

Můj mozek převzal vládu nad mými očními víčky. Muselo to trvat asi jenom pár hodin, ale mně to přišlo jako věčnost. Otevřené oči jsou aspoň něco, než nic.

Pomalu jsem je přiotevřela, ale hned jsem je zavřela, protože mi do nich uhodil paprsek denního světla. Pokusila jsem se o to znovu, ale tentokrát jsem byla na tu oslepující záři připravená. Mrkala jsem do místnosti plné světla tak dlouho, dokud se mi nezaostřil zrak.  Tohle nevypadá jako nebe a ani jako peklo. Teda aspoň jsem si ani jeden takhle nepředstavovala. Byl to normální pokoj. Ovšem krásně upravený a s velmi jasnými barvami. Na nemocnici to nevypadalo, takže jsem se stále přikláněla k tomu, že jsem mrtvá. Pootevřela jsem rty a roztřeseně jsem se nadechla. Vedle mé postele začal protestovat nějaký přístroj a začal vydávat hlučnější zvuky.  V tu ránu se dokořán otevřely dveře a v nich stáli dva andělé. Tak přece jen jsem v nebi. Ti andělé měli podobu Alice s Jasperem. Anděl vypadající jako Alice se rozzářil při pohledu do mých otevřených očí. A stejně tak anděl připomínajícího Jaspera.

Oba ke mně pomalu přistoupili a Jasper zkontroloval ten příšerný přístroj. Alice mě pohladila po tváři a stále se usmívala.

„Jsme rádi, že jsi zpátky,“ zaradovala se Alice. Jak to myslí zpátky? Copak jsem už někdy umřela? Pokusila jsem se jí na to zeptat, ale jako kdybych zapomněla jak se to dělá. Nemohla jsem vydat ani hlásku. Ani zbytek těla jsem ještě nestačila ovládnout. Doufám, že to nebude trvat tak dlouho, než jsem otevřela oči.

Jasper mě taky pohladil po tváři. „Vím, že se cítíš zmatená a…“ zavřel oči a zatřásl hlavou. Potom se podíval na Alici s omluvným výrazem.

„Běž zavolat ostatním,“ poradila mu a starostlivě, ale přesto s radostí v očích se na mě podívala.

Něco mi říkalo, že asi nejsem mrtvá. Ale neměla bych tedy být pánem nad mým tělem?

Sklouzla jsem očima dolů a všimla jsem si, že mě drží za ruku. Ale proč její dotyk necítím? Pokusila jsem se pohnout aspoň jedním prstem. Nic. Vrátila jsem se zpátky do Aliciny tváře. Usmála se na mě.

„Ostatní jsou na lovu, víš? Kdyby věděli, že se probudíš neodešli by. Vlastně jsme je s Jasperem odtud vykopli. Už dlouho nebyli na lovu, hlavně Edward s Carlislem, stále jenom seděli u tebe…“ Z jejich úst se vydral vzlyk. „Proč si udělala takovou blbost. Víš, co by to s námi všemi udělalo, kdybys umřela? Máš vůbec potuchy, co pro nás všechny znamenáš?“ mluvila ke mně s bolestí v hlase.

Jak mi jí mohlo být ještě k tomu všemu líto. Jako kdyby se nic nestalo a ona mi neublížila. Proč ji prostě nemůžu nenávidět, proč ji musím mít ráda?

Tolik bych chtěla ji utěšit a zahnat tu bolest z jejího hlasu. Tišilo mě, že v jejich očích byla nějaká ta jiskřička. Možná naděje?

Zavřela oči a pousmála se. „Za deset minut tady jsou ostatní. Budou mít obrovskou radost, že jsi po tak dlouhé době vzhůru.“ Po jak dlouhé době? Chtěla jsem se zeptat, ale mé rty mě neposlouchaly. A to si opravdu myslí, že se budu moct na ně jenom tak dívat, bez toho aniž bych cokoli řekla, nebo udělala? Vždyť mám aspoň právo jim z plných plic toho co nejvíc říct. Ne, prostě zavřu zase oči a nebudu vnímat okolí. Já přece toho tolik neunesu. Nejsem přece robot, který nemá city. Já mám přece city! A oni mi je jen tak nemůžou pořád zraňovat kdykoliv se jim zachce.

Pomalu jsem zavřela oči a uslyšela Alicina vystrašená slova: „Ne prosím. Nezavírej zase oči. Ty nevíš, jaká to byla hrozná doba, nevidět tě tak, tak živě…“ na konci slova se zalknula.

Otevřela jsem oči a pozorně jsem se na ni zadívala. Musela jsem být v bezvědomí tak jeden, možná dva dny. Ach jo. Tady se člověk nic nedozví. Alice se zatvářila úlevně, když zpozorovala, že mám zase otevřené oči. Nevím jak, ale najednou mě kdosi objímal. A Alice to nebyla. Tu vůni bych poznala na tisíce metrů daleko. No… zas tak daleko asi ne. Edward mě položil opatrně zpátky do polštářů a vpíjel se do mých očí svýma očima.

„Jak dlouho už je vzhůru?“ slyšela jsem Carlislův hlas. Ale nedokázala jsem se odtrhnout od Edwardových očí, v kterých byla ta samá jiskřička jako u Alice.

„Asi dvacet minut. Není to skvělé,“ odpověděla mu Alice.

Tak ráda bych na všechno co se stalo, zapomněla, ale nejde to. I když k nim necítím nenávist ani nic podobného, stále nemohu zapomenout. Odvrátila jsem od něj oči a podívala se před sebe. Okolo mé postele postávali lidé, které jsem považovala za svou rodinu a které tak miluju, i když jim nedokážu odpustit.

S tímto obrázkem jsem zavřela oči a přála si, abych je už nikdy neotevřela…

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 21. kapitola: