Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 22. kapitola

17.02.2010 (09:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2975×

22. kapitola

Po několika hodinách spánku jsem začala zase vnímat okolí. Cítila jsem, že vedle mé postele někdo sedí. Slyšela jsem jeho pravidelný dech. Edward… Musí to být on. Ale ještě bych se mu nemohla jenom tak dívat do očí. Včera, nebo kdy to bylo, to strašně bolelo. Ale zase se mi po něm hrozně moc stýská. Chtěla bych vidět jeho nádherný úsměv a jak se mu rozsvítí oči štěstím…

To rozhodlo.

Pomalu jsem otevřela oči a uslyšela, jak Edward vydechl. Byla jsem v tom samém pokoji, jako včera.

„Lásko?“ pohladil mě po tváři a naklonil se nade mě, abychom měli oči v jedné přímce. Nic neříkal, jenom se mi vpíjel do očí a já jeho pohled opětovala.

Do mých prstů se vléval cit a já mohla s nimi hýbat. Aniž bych se od jeho očí odtrhla, začala jsem je rozhýbávat.

„Je mi to líto,“ začal tiše a v jeho obličeji se objevila bolest, „měli jsme ti to říct. A taky jsme to měli v plánu, jenomže… ty jsi nás začala mít tolik ráda a my jsme věděli, že ti pravda moc ublíží.“ Zavřel oči a vložil si svou hlavu do dlaní. Má ruka se dala do pohybu, aniž bych o tom rozhodla. Pohladila jsem ho přes jednu ruku a cítila jsem, jak ztuhnul. Vykoukl zpoza svých dlaní a vzal mi mou ruku do svých.

„Pochopím, když mě budeš nenávidět za to, že jsem ti neřekl pravdu. Ale prosím, nevyháněj nás z tvého života a už vůbec se ho nesnaž ukončit,“ zamračil se. „Víš, co to pro mě bylo, vidět tě jak se řítíš autem s útesů dolů? Ještě dalších pár sekund v té zmrzlé vodě a byla bys mrtvá… Tohle tě už nikdy nesmí napadnout. Rozumíš tomu?“

Odvrátila jsem od něj hlavu. Copak nevidí, že mi ubližuje jenom tím, že ho cokoliv trápí? Ale i tak. I kdyby se postavil na hlavu, tak už nic neslíbím.

Někdo zaklepal na dveře, a tak jsem k nim stočila pohled. Otevřely se a dovnitř vešli Rosalie s Esme a Emmett. Esme se mi hned vrhla okolo krku a začala vzlykat. Ovšem bez slz. Nemůžu si představit, že Esme v tom jela s nimi taky. Ona, tak hodná čistá duše a lhala mi. Ale copak k ní můžu cítit nenávist?

Celý den u mě pořád někdo byl – Edward neodešel ani na chvilku, celou tu dobu seděl u mé postele a hypnotizoval mě – Carlisle snad vyčerpal všechny omluvy světa, ale i tak mu nikdy neodpustím.

Dozvěděla jsem se, že jsem byla v bezvědomí skoro dva měsíce. Po měsíci stráveném v nemocnici, si mě vzali domů do vlastní péče. Už to vypadalo, že se nikdy neprobudím. Ani Edward za celé ty dva měsíce neslyšel mé myšlenky. Teď už mě slyší jako předtím.

Nemluvila jsem, jenom poslouchala.

Další den mi to už nedalo a já se zeptala: „Proč nemůžu cítit nohy?“ Nevím, jestli na mě vyjeveně koukali kvůli tomu, že jsem promluvila nebo kvůli mé otázce. Možná oboje.

„Jak to myslíš?“ zeptal se zděšeně Edward.

„Nevím, ale jakoby nepatřily ke zbytku těla. Vůbec s nimi nemůžu pohnout.“

Carlisle mi odhrnul peřinu a začal mi dělat něco s chodidly. „Cítíš tohle?“ zeptal se mě. A co bych měla jako cítit? Zakroutila jsem hlavou. „A tohle?“

„Ne, vůbec nic. To je špatný?“ zeptala jsem se vyděšeně. Všechny páry očí se na mě se strachem dívaly.

To bude asi poprvé, co pronesu tuto větu. „Chci jít do nemocnice.“

Carlisleovi už nevěřím ani v tomto směru. Chci, aby se na mě podíval jiný doktor.

„Dobře,“ přikývli zdráhavě Edward a Carlisle společně.

Alice s Esme mi pomohly se obléct. Už jsem zase byla ta tichá myška, která nic neříkala. Snažila jsem se vyhýbat všem jejich pohledům, dokaď se Edward nepostavil přede mě a nebral mě do rukou.

Celou cestu k autu jsem si užívala jeho blízkost. Ale kousek mé mysli se ptal, jestli jsem se rozhodla správně jít do nemocnice.

Spala jsem, jak oni říkali skoro dva měsíce, ale i tak jsem byla stejně strašně unavená. Po pár minutách jízdy autem jsem usnula.

Když jsem se probudila, ležela jsem v Edwardově klíně. Porozhlédla jsem se ospalýma očima kolem. Byli jsme uvnitř nemocnice a vedle nás postávali ostatní kromě Carlisle, který zrovna vyšel se sousedních dvéří společně s nějakým jiným doktorem.

„Pojďte dovnitř,“ vyzval nás.

Edward se postavil a vešel se mnou dovnitř ordinace. Když jsem uviděla ty hrozné přístroje, udělalo se mi zle. Asi to nebyl dobrý nápad. Edward mě položil na lůžko, ale pro změnu mě chytl za ruku. V ordinaci jsme zůstali jenom já s Edwardem a Carlisle s tím doktorem.

„Takže slečno Cullenová,“ začal a já se musela ušklíbnout nad mým novým příjmením. „Doktor Cullen mi popsal váš nynější stav a ačkoliv to nechápu, tak chce, abych vás vyšetřil já,“ zavrtěl nechápavě hlavou.

„Chtěla jsem to já,“ opravila jsem ho. „Takže?“ nadzdvihla jsem obočí.

Začal mi dělat něco s nohama a pořád se mě ptal na to samé. A to jestli mě to bolí, nebo jestli něco cítím a tak. Edward mě celou dobu držel za ruku a chvílemi mi ji víc zmáčkl.

Doktor se zamračil a tím mě polekal.

„Co?“ zeptala jsem se vyděšeně.

Podíval se na mě s výrazem dokonalého hráče pokru. „Chtělo by to celkové vyšetření. Jestli s tím souhlasíte, uděláme vám krevní testy.“

Pomalu jsem přikývla. Sice nevím, na co by chtěl krevní testy, ale stejně… za to nic nedám.

Ještě mě poslal na CT a potom jsem si šla vyslechnout doktorův verdikt ohledně mých nohou. Pan doktor Snow studoval mé snímky se zamračeným úšklebkem, potom je podal Carlisleovi aby se na ně taky podíval. Edward vedle mě ztuhl a Carlisle se taky nehýbal. Měl upřený pohled na ty ‚obrázky‘. To bude špatné, říkal mi můj vnitřní hlas.

„Tak na co jste přišli?“ zeptala jsem se tiše a ani jsem se nesnažila maskovat strach vyznívající z těch slov.

„Je mi to líto,“ zatvářil se lítostivě doktor Snow, „ale dočasně nebudete moci chodit.“

„Co tím myslíte, že nebudu moct dočasně chodit?“

„Zřejmě ta zmrzlá voda a to, že jste byla dosti dlouho v bezvědomí, narušilo vaše nervová zakončení.“ Pořád jsem se na něj dívala nechápavě. „To vás tedy dostalo do stavu ochrnulosti.“

Přese mě projel šok. „To-to jako nebudu moci ch-chodit?“ zeptala jsem se a Edward si mě k sobě víc přimáčkl. Ale já jsem si ho nevšímala, šokovaně jsem zírala na muže, který mi právě řekl tuto nesmyslnou věc.

„Samozřejmě, když budete chodit na různé rehabilitace, tak můžete znovu zase začít chodit.“

Tuto poslední jeho větu jsem si celou tu dobu přehrávala v autě na cestě zpátky. Když budu chodit na rehabilitace, jasně. Ale co když ani to nepomůže? Ale uklidňovalo mě to, že ta zpráva, že asi nikdy už nebudu moct chodit, nebyla zdaleka ta nejhorší věc, která se mi stala.

„Kdo by to jen řekl, že budu potřebovat vozíček dřív, než se dostanu k seniorskému věku,“ pokusila jsem se o vtip, když mě Edward položil do mé postele.

„To není vůbec vtipné,“ pokáral mě okamžitě, ale potom si povzdechl a pohladil mě od spánku po bradu a potom mi přejel jedním prstem přes rty. V tuto chvíli bych mu asi byla schopna všechno odpustit, ale do pokoje mi vlítl Emmett a v ruce držel tác plný jídla.

„Takže sestřičko, musíš hodně papinkat, abys byla silná holčička,“ řekl a sedl si ke mně na postel z druhé strany, než Edward a položil přede mě tác. Vypadalo to vskutku lahodně, ale můj žaludek protestoval. Měla jsem ho úplně scvrklý, takže moc pochybuji, že bych do sebe něco dostala.

Edward si všiml, jak to jídlo s odstupem pozoruji a řekl konejšivě: „Musíš něco sníst. Potřebuješ nějaké proteiny, abys nabrala sílu.“

Je mi jedno, jestli naberu nějakou sílu, nebo ne. Vzdychla jsem a podívala se na Emmetta.

„Dobře, ale pod podmínkou, že mi s tím pomůžete.“

„Dobře,“ usmál se Emmett a zdvihl k mým rtům toust.

Zavrtěla jsem hlavou. „Takhle jsem to nemyslela.“

Emmett se na mě nechápavě podíval, tak mu to Edward vysvětlil: „Chce, abychom jí to pomohli sníst.“ Obou se jim zkřivil obličej hnusem.

Pokrčila jsem rameny. Trochu sebeobětování neuškodí.

„Když to prospěje tvému zdraví,“ pokrčil Emmett rameny a s úšklebkem se zakousl do toustu. Edward následoval jeho příkladu a vzal si taky jeden toust.

„To jídlo mělo být pro Domču a ne pro vás,“ zakoulela očima Rose, když vešla ke mně do pokoje.

„To je pravda,“ souhlasil Emm a ucpal mi pusu zbylým kouskem toustu.

Další den volali z nemocnice, že přišly výsledky testů.

Edward chtěl jet se mnou, ale já jsem ho nakonec přesvědčila, aby si zajel na lov. Protože ten den když jsem se probudila, tak nestačil nic ulovit a jeho oči už byly skoro černé jako noc. Sice protestoval, že to vydrží, ale já jsem si stála za svým. Nakonec se mnou jeli Alice s Jasperem.

Jasper mě donesl na nemocniční lehátko a potom oba odešli na chodbu před ordinaci.

„Tak jak dopadly ty testy?“ zeptala jsem se doktora Snowa.

Usmál se. „Není čeho se obávat, ale potřebuji si ještě něco ověřit.“

Přikývla jsem a nechala se vyšetřit a což jsem už totálně nechápala, že mě poslal na sono břicha. Ten doktor mi opravdu přijde divný.

„Tak je to jisté,“ zamumlal doktor při pohledu na obrazovku.

„Co je jisté?“

Podíval se na mě a usmál se. „Slečno Cullenová, blahopřeji. Čekáte dítě.“

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 22. kapitola: