Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 23. kapitola

19.02.2010 (21:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3359×

23. kapitola

„T-t-to nemůže být možné,“vykoktala jsem plná zděšení. „Já přece nemůžu čekat dítě.“ Vždyť to přece nejde. No dobře… jde. Ale přece jsem se s Edwardem milovala naposledy před asi těma dvěma měsíci. No a přece, tím pádem bych zřejmě už porodila… No jo, já jsem na to úplně zapomněla, že můžu s upírem otěhotnět.

„Jste si tím jistý?“ zeptala jsem se pořád vyvedená z míry.

„Na 90% ano,“ přikývl. „Podle velikosti plodu, byste měla být v devátém týdnu těhotenství.“

„Vždyť jsem byla v kómatu…“

„Ano to pro mě zůstává záhadou…“zamyšleně se zamračil. „Divím se, že dítě tu nehodu přežilo.“ Přikývla jsem. Věděla jsem, že má doktor pravdu. Normální dítě, by to nepřežilo a už vůbec ne v počátečním stádiu. Já jsem to taky neměla přežít…

Mé dlaně přirozeně sklouzly na místo kde chovám Edwardovo dítě. Ani jsem si neuvědomila, že pláču, dokud mi pan Snow nenabídl kapesník. Hned mi bylo jasné, že to asi nebude to samé těhotenství, které prožívala Bella v knížce. A taky prožije…

„Prosím, neříkejte nic doktoru Cullenovi,“ zaprosila jsem tiše a všimla jsem si jeho nesouhlasu v očích, ale přikývl. Lékařské tajemství, problesklo mi hlavou a trochu mě to uklidnilo. Setřela jsem si stopy slz a poprosila doktora, aby zavolal Jaspera, abychom mohli odejít.

„Děkuji,“ špitla jsem, než otevřel dveře ordinace. Pootočil na mě hlavu a neznatelně pokývl hlavou, potom zavolal Jaspera s Alicí.

„Celou cestu mlčíš,“ poznamenala Alice. Měla pravdu, cestu autem jsem skoro nevnímala. Zaobírala jsem se věcmi okolo mého dítěte… Právě teď by asi normální matka prožívala jednu z nejlepších, nejradostnějších chvil svého života. Já jsem si to zřejmě ještě ani pořádně neuvědomovala. Alice pokračovala: „Co říkal doktor? Když jste zalezli na druhý konec nemocnice, tak jsme nic neslyšeli.“

Vykulila jsem na ni oči. Neuvědomila jsem si, že nás mohli slyšet. Jasper se na mě skrz zpětné zrcátko pozorně zadíval. Musím před ním se snažit krotit své emoce.

„No… ehm. Vlastně nic.“ Sklopila jsem oči a zadívala se na své ruce, které jsem měla zaťaté v pěst. Tolik jsem chtěla si zase své dlaně přiložit na své bříško.

„Kdyby nic neříkal, tak bys tam netrčela hodinu,“ nedala se odbýt.

Zamračila jsem se, ale pro jistotu jsem nespouštěla ze svých pěstiček zrak. „Jenom mi řekl, že ostatní testy dopadly dobře.“ Věděla jsem, že Alici tohle stačit nebude, tak jsem ještě dodala: „No a taky jsme se bavili o těch rehabilitacích a to je vše.“ Nejistě jsem se na ni koukla, jestli mou malou lež prokoukla. Vypadala, že ne.

Usmála se. „To jsem ráda, že ty testy dopadly dobře.“

Přikývla jsem a všimla jsem si, že mě Jasper pořád zvláštním pohledem pozoruje.

Povzdechla jsem si a zadívala se z okna na ubíhající krajinu.

Po příjezdu domů jsem neměla vůbec odvahu se podívat do Edwardových očí. Bála jsem se, že hned jak se v nich začnu topit, tak mu vyklopím celou pravdu, kterou jsem dnes zjistila. A na to ještě nejsem připravená. Nevím, jestli se bojím toho, že mě bude o to dítě chtít připravit nebo prostě, že ho odmítne. Tak i tak, já bych se ho nikdy nevzdala. Pohladila jsem si mé trošku vyboulené bříško a usmála jsem se. Byla jsem v pokoji sama, takže jsem si to mohla dovolit.

Ale dřív než mé těhotenství začne být vidět, se pokusím chovat normálně. Rozhodla jsem se, že půjdu – teda pojedu – do školy. Přece nechci, aby mé dítě vyrůstalo s vědomím, že má blbou matku. Matka… pořád tomu nemůžu uvěřit. Znovu jsem si pohladila ono místečko a po tvářích se mi rozutekly slzy radosti a smutku. Opravdu divná kombinace, ale já si svých pocitů ani nejsem jistá. Mám je všelijak pomíchané.

Otevřely se dveře a já s úlekem jsem odtrhla své ruce od mého bříška a setřela si slzy, i když to nepomohlo, protože je Edward zahlédl. V tu ránu byl u mě a vyděšeně na mě hleděl.

„Bolí tě něco? Co se stalo?“ ptal se a bloudil svými prsty na místech, kde ještě před chvíli se kutálely slzy.

Zavrtěla jsem hlavou a udělala jsem tu chybu, že jsem se podívala do jeho tváře a do očí, které měly po lovu světle zlatý nádech. Z očí se mi začaly drát další slzy, jak já nenávidím lhaní a přitom sama neříkám pravdu. Jak já bych mu ji ráda řekla, ale to nejde. Dělám to pro jeho dobro a pro dobro mého – našeho – nenarozeného dítěte. Mrkala jsem abych je zahnala a přitom jsem uhnula pohledem.

„Prosím řekni mi, co se stalo,“ řekl něžně, jen s malou stopou bolesti.

„Jen to na mě všechno nějak dopadlo,“ zašeptala jsem. „Co je dnes za den?“ zeptala jsem se a vyčkávavě jsem na něj pohlédla. Trochu nadzdvihl obočí, jak se náš rozhovor dal jiným směrem.

„Je středa,“ odpověděl.

„Takže zítra je čtvrtek,“ konstatovala jsem.

„Obvykle je po středě čtvrtek,“ přikývl a pousmál se. No jsem ráda, že jsem ho pobavila. Zdvihla jsem oči v sloup.

„To znamená, že se jde zítra do školy, chtěla jsem říct, kdybys mě nepřeběhl tou tvou blbou poznámkou.“

Edward stiskl k sobě tvrdě rty a poté se omluvil, i když to vůbec neznělo kajícně. Ale když mu moje slova došla, tak zůžil oči.

„Chci jít do školy,“ řekla jsem neoblomně.

„Slyšela jsem něco o škole?“ vešla do pokoje Esme s Carlislem za zády.

„Chci jít do školy,“ opakovala jsem, ale potom jsem se podívala na mé nehybné nohy a opravila jsem se: „Teda jet. Myslím, že už se nebudu bránit jet na kolečkovém křeslu,“ zamračila jsem se. Moc dobře si vzpomínám, jak mě Carlisle donutil, projet se s ním přes celou nemocnici.

„Podle mě to není dobrý nápad,“ řekla Esme a dle Carlislova výrazu s ní souhlasil.

„Ale…“ začala jsem, ale Edward mě přerušil.

„Ne. Esme má pravdu. Jsi ještě slabá a…“

„Jsem dost silná na to, abych mohla jít do školy,“ oponovala jsem. „A dostanu se tam i bez vaší pomoci.“ Založila jsem si paže na prsou a vyčkávavě čekala, co odpoví.

„Já na ni dohlídnu,“ přiřítil se do pokoje Emmett. „Bez ní by tam byla nuda.“

Pousmála jsem se. „A doteď tam nuda nebyla?“

Pokrčil rameny a skočil vedle mě do postele. Instinktivně jsem si zakryla břicho, ale potom jsem ty ruce zase rozhodila, aby si ničeho nevšimli.

„My jsme ve škole nebyli,“ řekl a založil si ruce pod hlavu a zadíval se na mě, jako by to bylo pod sluncem jasné.

„Aha,“ skousla jsem si ret. „Další důvod, proč tam jít.“

Edward nevypadal, že by svůj názor změnil.

„Dobře,“ řekla nejistě Esme a podívala se na svého manžela.

„Pokud je to tvým přáním…“

Pokývnutím hlavy jsem Carlisle ujistila, že si to přeji.

„Ne.“ Zaprotestoval Edward.

Podívala jsem se do jeho zatvrzelé tváře a povzdechla jsem si.

„Brácha, ty jsi ale bručoun,“ zdvihl oči v sloup Emmett a potom ke mně zašeptal, i když moc dobře věděl, že to ostatní uslyší: „Vůbec ho neposlouchej. Klidně tě do té školy unesu, jestli tě nebudou chtít pustit,“ slíbil a já ho obdařila úsměvem. Aspoň někdo je na mé straně.

Večer mi Rose s Alicí připravily vanu plné teplé vody a voňavé pěny. Ještěže tu není jenom sprcha, to bych tam asi stát nevydržela. Vlastně bych se tam ani nepostavila, zašklebila jsem se. Naštěstí mě nikdo neviděl, to by bylo zase vyptávání.

Edward vešel do pokoje a jedním pohybem mě zdvihl z postele. „Vana je připravená,“ řekl a obdařil mě zářivým úsměvem a v jeho očích to zablýskalo lumpárnou. Podezíravě jsem si ho měřila, ale on si toho nevšímal a nesl mě do koupelny, kde mě posadil na nízkou skříňku. Podívala jsem se k vaně, které se nedalo odolat. Edward zavřel dveře a vrátil se ke mně.

„Přece tady nechceš zůstat?“ zeptala jsem se a viděla jsem v jeho očích, že to má v plánu.

Pokrčil rameny a jeden jeho koutek úst se roztáhl do úsměvu. „Jak by ses jinak dostala do té lákavé vany?“

„Fakt, že jsem mrzák svědčí o tom, že nijak. Ale Alice nebo Rose by mi pomohly. Nemusel ses obtěžovat,“ pokrčila jsem rameny a odmítla jsem se mu podívat do očí. Chytil mi něžně bradu a donutil mě setkat se s jeho pohledem. Překvapilo mě, že v jeho tváři byla zlost. Ale stejně jsem si ji zasloužila.

„Nikdy neříkej takové věci. Nejsi žádný mrzák. Zase budeš chodit a vůbec mě to neobtěžuje, ba naopak. Líbí se mi, že se o tebe můžu více starat,“ nahradil zlostnou masku úsměvem. Sice mě nijak nepřesvědčil, ale podvolila jsem se.

Když mi pomáhal se svlékáním, červenala jsem se jak rajče. Potom mě položil do té velké vany a spokojeně jsem se uvolnila. Byla to opravdu pohodička, po tak náročném dni. Edward dřepěl vedle mě a pozoroval mě. Nejistě jsem se usmála a on mi úsměv oplatil.

Tak mě napadlo, komu bude naše dítě víc podobné. Jestli Edwardovi nebo mně. Já doufám, že to bude celý Edward a ze mě tak maximálně zdědí půlku lidskosti.

Celá jsem zkoprněla a Edward si všiml té změny.

„Děje se něco?“zeptal se a starostlivě mě přelétl očima, jako bych byla zraněná nebo něco. Uf, naštěstí nevypadal, že slyšel mé myšlenky. Musím si dávat lepší pozor.

„Nic,“ začervenala jsem se a nejistě jsem se zeptala, jestli mi pomůže z vany. Udělal to a důkladně mě sám osušil a na některých místech použil místo ručníku rty.

„Ty mě přivádíš k šílenství, víš to?“ zeptala jsem se omámeně, když se dotýkal svými rty mé krční jamky.

„Vážně?“ zamumlal a přesunul se pod mou dolní čelist a potom do koutku mých úst.

„Hmm. Ale jestli ti jde o to, abych zítra nikam nešla, tak se ti to nepovede.“ Bohužel mou řeč zakončil vzrušený vzdech a Edward se usmál. Asi si moc dobře věřil. Zkoumavě přejížděl svým jazykem můj dolní a horní ret. Myslela jsem si, že omdlím.

„Nepovede,“ zašeptala jsem a Edward využil, že jsem pootevřela rty a vnikl do nich jazykem. Hned jsem mu polibek začala oplácet. Byl to pocit, jako když po dlouhé době uvidíš slunce a nemůžeš se té nádhery nabažit.

Zdvihl mě do rukou, a aniž by oddělil naše rty, vyšel se mnou z koupelny. Až když mě pokládal na postel, jsem si uvědomila, že jsme už v pokoji.

„Můžou nás slyšet,“ zašeptala jsem, když se naše rty oddělily, aby mohl Edward prozkoumávat další místečka.

„Je mi to jedno,“ zamumlal a potom se mi zadíval do očí a já v nich viděla touhu, kterou jsem musela mít vepsanou ve tváři taky já. „Chceš, abych přestal?“

Jak hloupá otázka. Mé tělo hořelo touhou po něm, ale nemohla jsem se s ním milovat. Vždyť nemůžu hnout ani těma blbýma nohama.

Setřel mi svými ústy malou kapičku, která se mi objevila v koutku oka. „Neboj se. Všechno bude zase v pořádku,“ slíbil a zabalil mě do přikrývky a přivinul si mě víc k sobě.

„Krásně se vyspinkej. Miluji tě,“ zašeptal mi do ouška a poté mi ho políbil. Jednou rukou jsem ho objala a druhou jsem si přitiskla k místu, kde chovám naše dítě.

„Já víc,“ zašeptala jsem a v duchu dodala, že je oba. Potom jsem se nechala stáhnout do říše snů.

Do školy jsme zase jeli dvěma auty. Samozřejmě jsem jela s Edwardem a v zadu v kufru s námi jelo ještě moje kolečkové křeslo. To bude teda velmi zajímavé. Teď už vidím ty opovržlivé obličeje anebo hůř plné lítosti. Zatřásla jsem hlavou a Edward mi povzbudivě stiskl ruku a usmál se.

Zastavili jsme na přeplněném parkovišti. Dívala jsem se do klína a čekala, až mi přijde otevřít dveře a posadil mě na věc, ke které jsem zřejmě odsouzená ke zbytku života. No dobře… jsem trochu melodramatická, ale kdo by nebyl v mém případě?

Edward mi otevřel a nejistě se na mě zadíval.

„Nechci, aby ses za mě styděl,“ zašeptala jsem mu své obavy. Až teď jsem si uvědomila, že jim to asi bude připadat trapné, kráčet svým ladným krokem vedle mrzáka.

„V životě jsem se za tebe nestyděl a ani nikdy nebudu. Vlastně mám v plánu tě za celý den nenechat ani na sekundu samotnou. Nechal jsem si přehodit hodiny, takže máme stejný rozvrh hodin. Takže ani vozíček nebude potřeba, protože tě budu na každou hodinu přepravovat v mých pažích.“

„Ach.“

Vytáhl mě z auta a nesl mě přes parkoviště. Snažila jsem se nevnímat ty zvědavé pohledy, ale mé oči se zasekly na červeném náklaďáčku.

Doufám, že se vám tato kapitola líbila a prosím aby jste se vyjádřili, s kým má Edward zůstat. Jestli s Domčou a nebo Bellou. Podřídím se většině.

Ale taky mi samozřejmě můžete zanechat i nějaký ten komentík i jak se vám tato kapitola líbila:o)

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 23. kapitola: