Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 24. kapitola

22.02.2010 (18:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3145×

24. kapitola

Nemohla jsem z něj spustit zrak. Edward se zastavil uprostřed kroku, takže si musel všimnout, že je něco v nepořádku. Nebo poznal to auto…

Roztřásly se mi ruce a v mých uších se začal ozývat bzukot. Věděla jsem, že to dřív nebo později přijde. Byla jsem s tím už smířená. Věděla jsem, že až se objeví… Bella, tak mě opustí. Ale proč mě to tak zasáhlo? Věděla jsem, že to bude bolet, ale…

„Proč tu tak stojíte?“ zeptala se Rosalie a stoupla si mi do zorného pole. „Je ti něco Domi? Jsi úplně bílá, skoro jako my.“

Když to dořekla, tak ostatní naši sourozenci k nám přistoupili a zadívali se mi do obličeje.

„Neboj se. Všechno bude dobré,“ zašeptal ke mně Edward, ale spíš to znělo, jakoby přesvědčoval sám sebe. Nevěděl o nic víc než já co přijde. Vydal se svižným krokem ke škole, protože začalo zrovna zvonit na hodinu.

Když jsme vstoupili do třídy společně s Alicí, která měla s námi hodinu, celá třída včetně profesora na nás doslova čuměla.

Alice rychle vymyslela nějakou omluvu a sedli jsme si do zadních dvou prázdných lavic. Edward mě opatrně posadil na židli a posadil se vedle. Alice si sedla před nás a omluvně se na mě podívala. Nebyla jsem schopna učitele vůbec poslouchat, pořád jsem byla v šoku. Celou hodinu jsem upírala zrak na lavici a cítila jsem Edwardův pohled na svém obličeji. Snažila jsem se dýchat vyrovnaně, ale zdvihal se mi žaludek. A ten hukot stále nepřestával.

„Půjdeme?“ zeptal se tiše Edward a tím mě vyrušil z transu. Porozhlédla jsem se po třídě, ve které jsme zůstali jenom my tři.

Nevšímala jsem si jeho otázky a upřela jsem zrak na Alici, které asi došlo, na co jsem se jí chtěla zeptat.

„Promiň. Nedávala jsem pozor. Uviděla jsem ji, až jak jsme přijeli ke škole a…“

Zavrtěla jsem hlavou a řekla tiše: „Vůbec se mi nemáš za co omlouvat Alice. Jen jsem chtěla vědět, jestli jsi ji viděla, nebo ne.“ Zhluboka jsem se nadechla a nevesele jsem se na ni usmála. „Viděla jsi, jak jsou z vás nejlepší kamarádky?“

Alice se na mě vykuleně podívala a otevírala na odpověď pusu, ale já jsem ji zastavila potřásnutím hlavy. „Ne. Nemusíš mi odpovídat.“

Podívala jsem se na Edwarda, který se na mě bolestivě díval. „Vezmu tě domů.“

„Ne!“ zatřásla jsem hlavou. „Ale byla bych ráda, kdybys mi prosím přinesl z auta ten vozíček.“

„Jdu pro něj,“ řekla Alice a byla pryč.

„Proč nechceš, abych tě nosil?“ zeptal se tiše. Upírala jsem oči na mé třesoucí se dlaně a nevěděla jak odpovědět. Povzdechl si a do obou dlaní chytil mou hlavu a pootočil si mě tak, abychom měli oči ve stejné úrovni. Vpíjel se mi do očí a já měla zase pocit, že z mých očí budou kanout potoky slz.

„Poslouchej mě a velmi dobře,“ řekl něžně, ale s důrazem. „Miluji tě. A nic to nezmění a ani nějaká kniha, ve které miluju jinou dívku. Protože ty budeš vždycky jediná…“

„Prosím přestaň,“ zašeptala jsem a slzy přetekly přes okraj. Nechci, aby mi něco sliboval, co potom půjde těžko splnit.

Zužil oči. „Myslíš si, že ti lžu?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Ale…“

„Tady žádné ale neexistuje.“ Osvobodil mou hlavu od svých dlaní a něžně mi setřel stékající kapky slané vody, které mi bloudily po tvářích.

Obdivuju ho, že si tak věří. Vždyť lásce se nedá poroučet. Přece nemůže zabránit tomu, aby se jen tak do někoho jiného zamiloval. O tom přece nemůže poroučet. V tomhle směru má přednost srdce před rozumem. O tom já něco vím. Kdybych se řídila rozumem místo srdcem, nedovolila bych, abych se do něj takhle bláznivě zamilovala. Jenže já nejsem jenom do něj zamilovaná, já ho miluju. Opravdová láska je jako slunce co nepřestává svítit, i když se přes něj přežene mrak. Kdež to zamilovanost je jenom duha, která se objeví, rozzáří den a zase zmizí. Ale já jsem se přes tu duhu už přenesla a dostala jsem se až k samotnému slunci.

Edward je mé slunce. Je to má opravdová láska.

Alice mi donesla můj dopravní prostředek a i přes Edwardovy protesty jsem se do něj posadila a jela v jeho doprovodu na další hodinu. Cestou jsem se dívala do klína a nechala se táhnout Edwardem. Můj trapný pocit, přehlušil pocit nevolnosti. Pořád mi bylo špatně od žaludku, ale teď nevím, jestli to je příchodem Belly anebo toho mrňouska, co roste uvnitř mě.

Ty čtyři hodiny jsem se snažila přežít, ale nevím, jak to se mnou dopadne teď. Protože jsme se blížili k jídelně a tam se nevyhneme stykem s Bellou.

Edward nám, nebo spíš mně, koupil jídlo a šli jsme se posadit k ostatním sourozencům. Všechna pozornost jídelny teď patřila nám. No jo, mrzák na kolečkách se blíží. Jak jsme jen tak všichni seděli u stolu, dívala jsem se na jídlo a ignorovala Emmettovy pokusy o rozveselení. Toužila jsem zdvihnout hlavu a porozhlédnout se po celé jídelně, abych ji viděla. Ale bála jsem se mé reakce.

Najednou všichni u stolu zmlkli a tak jsme se na ně podívala. Napřed na Emmetta, protože hlavně on mluvil, ale on se díval jako všichni včetně Edwarda jinam. Následovala jsem jejich pohled a zadržela jsem dech. Vedle Jessici a Mika seděla hnědovlasá dívka, u které bylo vidět, že je celá nesvá. Nedívala se na nás, jako většina školy, ale možná to bylo tím, že věděla, že se na ni díváme my. Byla taková, jakou jsem si ji představovala.

„Neslyším její myšlenky,“ řekl najednou Edward.

Nespouštěla jsem z ní oči a přisvědčila jsem: „Samozřejmě, že ne.“

Potom jsem udělala nečekanou věc a vyjela jsem směrem k ní. Cítila jsem, jak se mi zabodávají pohledy mých sourozenců a mé lásky do zad. Vůbec nevím, co mě to popadlo, asi jsem blázen. Když jsem dojela k jejich stolu, podívala se na mě svýma velkýma čokoládovýma očima.

„Ahoj Bello,“ pozdravila jsem ji.

„Ehm… ahoj,“ pousmála se. Najednou jsem neměla co říct. Nevím, proč jsem za ní chodila. Možná abych ji řekla, že má dosti důvodů proč mě nenávidět a jedna z nich je, že jsem ji zamotala život a málem i sebrala důvod její existence. Ale to ona si nezaslouží.

Otočila jsem křeslo a vyjela na chodbu, kde jsem za sebou slyšela Edwarda.

„Chci být sama,“ řekla jsem potichu a zajela na dívčí záchody. Měla jsem potřebu rozbrečet se na celou školu, ale věděla jsem, že by sem vletěl bez ohledu na to, že jsou to dívčí záchody. Tak jsem plakala tiše a přitom si hladila bříško. Pomalu se otevřely dveře a do nich vstoupila Rose. Osušila jsem si oči a chtěla okolo ní projet, ale zastavila mě.

„Víš, mně se nelíbí. A jestli si ji Edward do naší rodiny přivede, tak ať si mě nepřeje,“ zahrozila a přidřepla si ke mně.

Usmála jsem se. „Vidíš. Úsměv ti sluší víc než slzy. Tak pojď, pojedeme domů.“

Přikývla jsem, už bych to tady asi nevydržela. Za dveřmi na nás čekal Edward, a když se podíval do mých očí, zkřivil se mu obličej do bolestné grimasy.

„Nediv se jí, že brečela,“ vyjela na něj zostra Rose.

Zdvihl si mě do náruče a já mu zabořila tvář do hrudi. Cestou jsem musela usnout, protože jsem se probudila až ve svém pokoji.

Vzdychla jsem a zakručelo mi v břiše. Nesmím zapomínat na to mrně, co ve mně roste. Zdvihla jsem se do sedu a pomocí rukou jsem přehodila nohy přes okraj postele. Jak bych se potom o mého miláčka postarala, kdybych nemohla chodit. Nemůžu dovolit, aby se za mě styděl, že má nechodící matku. Skousla jsem si ret a bojovala s dalšími slzami, které se mi zase hromadily v očích. Zdá se mi to, nebo brečím čím dál častěji? Dlaněmi jsem začala bušit do noh, jako by mi měla bolest dopomoci k pohybu.

„No tak se pohni,“ zakňourala jsem a pokusila se stát. Jakmile jsem zanechala veškerou oporu na nohách, upadla jsem. Ale tak, abych nedopadla na bříško. To by bylo, kdyby se mu něco kvůli mně stalo. Sykla jsem bolestí, protože jsem si narazila bok. Než jsem se stačila někam odplazit vtrhl do pokoje Edward a jakmile mě uviděl na zemi skroucenou, ztuhl. Potom ani nevím jak, mě rychle zdvihl ze země a položil mě zpátky na postel.

„Co to vyvádíš?“ zeptal se s bolestí v hlase. „Ublížila sis?“

„Copak to ještě víc jde?“ odpověděla jsem mu na otázku otázkou, ale nehodlala jsem se mu podívat do očí.

„Domi, podívej se na mě.“

Povzdechla jsem si a otočila k němu hlavu. „Nic mi není. Jen jsem se pokusila vstát, protože jsem dostala hlad.“

„Stačilo zavolat. Mohla sis ublížit,“ káravě se na mě zadíval.

Pousmála jsem se. „To bych přece nebyla já, abych něco nevyvedla.“

Zamyšleně se zamračil. „Máš pravdu. Ale raději bych tě měl v celku a živou.“

„V mém případě polomrtvou,“ mávla jsem rukou, „já vím. Nemám vykládat nic takového.“

„Přesně. Protože to jsou nesmysly. A teď ti zajdu pro jídlo.“

„Ehm… A nemohla bych jít se najíst dolů do kuchyně? Prosím.“

„Jak je libo, milá slečno,“ usmál se a přenesl mě do kuchyně. Začal mi míchat vajíčka a mně se z toho pachu dělalo na zvracení, ale přežila jsem to. Potom jsem to do sebe rychle naházela, protože jsem měla opravdu hlad a ani jsem nevnímala jakou to má chuť. Edward mě fascinovaně celou dobu pozoroval.

Když jsem to dojedla, s úsměvem jsem mu poděkovala.

Seděli jsme v obývací hale a sledovali televizi. Začala se mi zavírat oční víčka, když zrovna dovnitř vešli všichni kromě Carlisle a Esme, kteří byli v práci a měli přijít až večer.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je ospale a zívla.

Pozdrav nám oplatili a šli si k nám přisednout. Emmett sebral ze stolu ovladač a přepnul televizi na nějaký zápas.

„Hele. My jsme měli rozkoukaný film,“ obořila jsem se na něj.

„Emmette přepni to,“ nakázal mu Edward, ale on jako by nás neslyšel.

Narovnala jsem se v sedu a najednou se mi zdvihl žaludek a já potřebovala ihned zvracet.

Alice mě rychle zdvihla z pohovky a vyběhla se mnou do koupelny k záchodové míse. Naklonila jsem se nad ní a vyzvracela celý můj oběd. Alice mi držela vlasy a potom mě přidržovala před umyvadlem, abych si mohla vypláchnout pusu a vyčistit zuby.

„Díky.“

„Nemáš za co,“ usmála se na mě, ale starost v jejich očích se nedala přehlídnout.

„Naházela jsem do sebe docela rychle oběd, tak to bude asi z toho,“ pokrčila jsem rameny.

„Asi,“ souhlasila a divně se na mě zadívala.

To samé jsem řekla i ostatním, ale nevypadalo to, že by mi nevěřili. Edward mě donutil vypít celou sklenku vody a uložil mě do postele, kde si lehl vedle mě.

„Večer se na tebe podívá Carlisle a zítra do žádné školy nepůjdeš.“

„Hm,“ odpověděla jsem už v polospánku. Ale nehodlala jsem, aby mě Carlisle vyšetřoval. Ještě by zjistil, že čekám dítě!

Doufám, že se vám kapitola líbila a budu moc ráda za každý komentář, i když to bude i kritika:oD

EDdomcaBE

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 24. kapitola: