Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 25. kapitola

25.02.2010 (21:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3357×

25. kapitola

Večer jsem se lékařské prohlídky snadno vyhnula. I když jsem před chvíli spala, usla jsem zase bez problémů.

Ráno mi Edward nedovolil jít do školy a tak jsem se podřídila. Ale ostatním se škola nevyhnula. Edward se mnou chtěl zůstat doma, ale to jsem nechtěla. Chtěla jsem, aby se seznámil více s Bellou a zároveň nechtěla. Důvod, proč chci aby tam šel jsem mu samozřejmě neřekla, i když jsem si jistá, že si to domyslel. Nakonec jsem zůstala doma sama s Esme.

Celé dopoledne jsem s ní byla v obýváku, kde jsme si povídaly a nebo se dívaly na televizi. Byla to zábava, ale neuměla mou mysl zabavit, tak abych nemyslela každých pět minut na Edwarda. Přivede si Bellu domů už dnes? Sdělí mi to včas, než to udělá?

Esme si všimla, že není se mnou něco v pořádku, ale nekomentovala to. Za co jsem jí vděčná. Oběd jsem se snažila jíst pomalu, i když jsem měla hrozný hlad.

Po obědě jsem ležela na pohovce a klížily se mi víčka. Začal zvonit od Esme mobil.

„Ano?“ zdvihla ho a odešla do kuchyně, asi abych mohla v klidu spát. Ale co když volali ze školy?

Esme se vrátila s omluvným výrazem. „Promiň, ale volali mi z práce. Musím na chvíli odejít. Zvládneš to tady sama? Nebo mám zav...“

„Ne to je dobrý,“ uklidnila jsem ji. „Stejně asi budu spát, takže si ani nevšimnu, že tu nejsi.“

„Dobře,“ usmála se. „Do hodiny dorazím.“

Přikývla jsem, ale to už byla pryč. Povzdechla jsem si a víc se zachumlala do deky a zavřela oči. U dveří se rozezněl zvonek, tak jsem dokořán otevřela oči. Že by Esme zapomněla klíče? Ale vždyť ví, že nemám jak jí jít otevřít. Koukla jsem se na mobil, který ležel na konferenčním stolku. Není to ani deset minut, co odešla.

Znovu někdo zazvonil.

„Počkejte,“ zavolala jsem a doufala, že to ten dotyčný uslyší. Vyhrabala jsem se z deky a uvažovala nad mými možnostmi. Na kolečkové křeslo jsem nemohla došáhnout a ke dveřím, že bych se plazila, se mi nezamlouvalo.

Vzdychla jsem a natahovala jsem ruce co nejdál, abych k sobě přitáhla můj přenáčecí prostředek. Když už jsem měla prsty od něho jenom kousek, tak se ozval ten otravný zvonek a já spadla na podlahu.

Zaklela jsem a doplazila se k němu. S námahou jsem se do něj posadila a vyjela ke dveřím.

„Už jdu,“ zavolala jsem a tiše se opravila, že jedu.

Otevřela jsem dveře s úsměvem na tváři, ale hned zmizel. Jsem snad blázen? Vyjela jsem před dveře do té velké zimy a prozkoumávala jsem očima okolí. Nikdo tu nebyl. Pokrčila jsem rameny. Asi jsem nebyla dost rychlá anebo se mi to jen zdálo. Spíš mi to hrozně dlouho trvalo a našeho nedočkavce čekání omrzelo.

Zajela jsem zpátky do domu a zavřela za sebou dveře. Na pohovku se mi už nechtělo, a tak jsem se zajela podívat do kuchyně. Dostala jsem na něco chuť, jenže nic sladkého tady zřejmě neměli.

„Tak co si dáme, lásko?“ promluvila jsem k bříšku a pohladila ho, když jsem koukala do plné ledničky. Šáhla jsem pro jogurt a zavřela ledničku.

Ozval se znovu zvonek a mě srdce málem uvízlo až v krku. To si snad někdo dělá prdel.

Položila jsem polootevřený jogurt na stůl a jela ke dveřím. Otevřela jsem je a jak jinak tam nikdo nestál.

„Tak teď už toho mám opravdu dost! Emmette vylez, já vím, že jsi to ty! Víš, ty tvoje vtípky nejsou moc originální,“ zavolala jsem do prázdna před sebou. Nic. Tak jak chceš chlapečku, můžeš si kopat hrob. Zabouchla jsem dveře větší silou, než bylo nutné. Vrátila jsem se k mé svačince.

„Emmette!“ zařvala jsem, protože ten jogurt zmizel a okno v kuchyni bylo dokořán otevřené.

Něco studeného se dotklo mého ramene a já s vyjeknutím jsem otočila hlavu, ale nikdo tam nestál. Z hluboka jsem dýchala a snažila jsem se zpomalit tlukot mého srdce.

Pomalu jsem jela do obývací haly a koukala jsem se okolo sebe. Nikdo tu nebyl. Jestli kvůli němu potratím, jestli to je u mě vůbec možné, tak ho vlastnoručně roztrhám. Tohle mi přece nemůže dělat, takhle mě lekat. Vrátila jsem se do kuchyně, abych zavřela okno. Když jsem tak učinila, vrátila jsem se zpátky k pohovce. Celou dobu jsem otáčela hlavu ze strany na stranu, v případě nějakého dalšího pokusu mě vylekat k smrti.

Dveře se otevřely a mně poskočilo srdce.

„Ahoj zlatíčko. Už jsem doma. Jednomu zákazníkovi se nelíbila...“ Zůstala stát uprostřed kroku a ztuhla. V jednu chvíli v rukách nedržela nic kromě malé taštičky a v té další už měla u ucha mobil a někomu volala. Mezitím už byla u mě a postavila se tak, jakoby mě chtěla před něčím chránit. Domluvila a zaklapla telefon.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě, ale nepřestala před sebe upírat oči, jakoby hledala někoho neviditelného.

Nevšímala jsem si její otázky a položila svou: „Děje se něco?"

„Nějaký upír byl v domě," řekla a trošku zavrčela.

„Emmett..."

„Ne, ten pach neznám."

Na sucho jsem polkla a začala jsem se rozhlížet vystrašeně okolo sebe. Takže to nebyl Emmett? Jaký upír? Co kdyby ublížil mému nenarozenému děťátku? Strachy jsem se otřásla.

Dveřmi proletěl Carlisle a zastavil se až u nás.

Ztuhl, jako před chvíli Esme a všichni jsme si vyměnili vyděšené pohledy.

„Jste obě v pořádku? Viděli jste ho?“

„Musela jsem si na chvíli odběhnout do práce a když jsem sem vrátila, tak jsem ucítila ten pach... Ty jsi ho poznal?“

„Ne. S tímto... upírem jsem ještě neměl tu čest,“ odpověděl a odtrhl své zlato-hnědé oči od své lásky a podíval se na mě.

„Ty jsi ho viděla? Ublížil ti?“ zeptal se a začal mě prozkoumávat očima.

„Nejsem si jistá... Teda neviděla jsem ho a ani mi neublížil. Myslela jsem si, že to je Emmett.“

Přikývl. „Pokusím se ho vystopovat.“ Carlisle dal krátky, něžný polibek Esme na rty a zmizel.

Esme si povzdechla a pomohla mi se dostat na pohovku. Pohodlně jsem se posadila a všimla jsem si Esmeina utrápeného výrazu.

„Byla jsem nezodpovědná. Neměla jsem tě tady nechávat samotnou. Mohl ti něco udělat,“ vzlykla.

„Není to tvá vina. Není to ničí vina. Prostě jsi potřebovala jít do práce, jako každý jiný. A nic se mi přece nestalo,“ usmála jsem se na ni a chytla ji ruce do svých. Pokynula jsem ji, aby se vedle mě posadila. Objala jsem ji a položila si na její rameno hlavu.

„Víš o tom, že jsi nejlepší máma na světě?“ usmála jsem se a v duchu si přála, abych byla aspoň z poloviny tak dobrá jako je ona.

„Jsem moc ráda, že si to myslíš. Ty jsi zase ta nejmilejší dcera na celém světě.“

„To určitě ne, ale děkuji.“

Spolu jsme čekaly, než přijde Carlisle.

Otevřela jsem oči a smutně jsem si uvědomila, že jsem zase usnula. Ležela jsem ve svém pokoji a na nočním stolku ležela ještě poloplná sklenka s vodou od rána. Zdvihla jsem ji a na jeden dech jsem ji vyprázdnila.

Do pokoje pomalu vstoupila Rose s Emmettem.

„Ahoj. To už jste zpátky ze školy?“ V duchu jsem se snažila spočítat, jak dlouho jsem asi spala.

„Jo, už dávno,“ odpověděla mi Rose a mírně se pousmála. Drželi se s Emmettem za ruce a přisedli si ke mně na postel.

„Carlisle se už vrátil?“ zeptala jsem se. Zase jsem měla špatný pocit. A vždy když ho mám, tak se něco přihodí. Doufám, že se mu nic nestalo.

„Neměj strach. Už je doma více jak hodinu.“

„Škoda, že na mě nečekal. Já bych ho určitě dohnal a byla by zábava,“ doplnil ji Emmett a zasmál se.

„Jo no... zábava. Ten upír měl asi taky smysl pro srandu,“ řekla jsem a trochu se zašklebila.

Oba se na mě nechápavě podívali, ale já to přešla bez povšimnutí a pokračovala jsem: „A co bylo ve škole? A kde je vůbec Edward a Alice a Jasper?“

Rosalie se zamračila a Emmett zdvihl oči v sloup. „Copak mi ti nestačíme? Mám se urazit?“

Zasmála jsem se. „Ne. Radši žádné urážení. Jste ti nejlepší sourozenci, jaké si člověk může přát. No... i upír, když se to tak vezme,“ zamyšleně jsem si poklepala jedním prstem přes pusu.

Oba se zasmáli, ale na okamžik jsem v jejich očích zahlédla strach, možná dokonce paniku.

Vzdychla jsem. „Řeknete mi, co se děje? Poznám to na vás, takže nezapírejte.“

Rosalie si skousla ret a zamračila se. Emmett sklopil oči a najednou se začal strašně zajímat o vyšitý vzor na přikrývce.

Vyčkávavě jsem čekala a dívala se z jednoho na druhého. Ani jeden z nich mi nehodlal odpovědět.

„Rose?“ oslovila jsem ji a významně nadzdvihla jedno obočí.

„Edward je blbec,“ řekla s malým zavrčením.

Emmett jenom přikyvoval, ale stále nespouštěl oči z přikrývky.

„Edward?“ zeptala jsem se a mé srdce se rozběhlo vysokou rychlostí, při zvuku jeho jména. „Proč to říkáš?“

Rosalie se snažila dívat všude možně, jenom ne na mě.

„Prosím, řekni mi to a nesnaž se mě šetřit. Prostě to řekni bez okolků.“ Už mi bylo více jak jasné, že je s Bellou.

„Ve škole se stala taková věc a Edward...