Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 27. kapitola

05.03.2010 (08:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3507×

27. kapitola

V pondělí jsem chtěla už jít do školy, ale nikdo z rodiny mi to nedovolil, protože se mi o víkendu udělalo znovu špatně. Ale jak jim vysvětlit, že nejsem nemocná, ale jen těhotná? No jedině jim říct pravdu, což zatím nepřipadá v úvahu. Určitě jim to jednou řeknu, ale teď ještě ne. Je příliš brzo. Řeknu jim to, až si budu jistá, že s tím nebudou moc nic udělat. Mé dítě mi nikdo nevezme!

Dva týdny uběhly jako voda a já měla pocit, že kdykoliv jsme vyjeli někam z domu, tak mě někdo sledoval. Asi jsem paranoidní, ušklíbla jsem se. Jediné co by mě mělo teď trápit, byl můj žaludek, s kterým si hrálo moje děťátko. Na všech bylo znát, že si dělají starosti.

„Měl bych tě vyšetřit,“ řekl nekompromisně Carlisle, když mi Alice pomáhala z koupelny, kde jsem zanechala můj právě snězený oběd.

„To nebude nutné. Vážně to nic není,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Domčo,“ povzdechla si Alice a nesouhlasně se na mě zamračila.

„Je mi dobře.“ A popravdě bylo. Nevolnost odešla tak rychle, jako se objevila.

Edward zaúpěl a vložil si tvář do dlaní.

„Ty tvoje nevolnosti trvají už dva týdny. To není normální,“ zavrtěl Carlisle hlavou. „Jestli se nechceš nechat ode mě vyšetřit, tak to udělá jiný doktor.“

Nevěřícně jsem na něj hleděla. „Tady ale nejde o to, že nechci, abys mě ty vyšetřoval. Prostě nechci žádného doktora.“

„Tohle nikam nevede,“ zamračil se Edward a posadil si mě na klín. „Prostě se necháš vyšetřit, ať chceš nebo ne.“

„Ne.“

Edward se se mnou zdvihl a postavil se před Carlisle. „Kde ji chceš vyšetřit?“

„Odnes ji do pracovny. Mám tam své věci.“

„Ne!“ zakřičela jsem a snažila se vykroutit z jeho paží. Edward si toho nevšímal a nesl mě pryč.

„Edwarde, já nechci!“ Bušila jsem svými pěstmi do jeho hrudi, ale pro něho to bylo jako pohlazení. V mých očích se začaly hromadit slzy vzteku a bezmoci. Edward mě posadil v Carlislově pracovně na židli a když si všiml mých slz tak ztuhl.

„Lásko, promiň,“ začal mi stírat slzy z tváří, ale přibývaly další. „Nechtěl jsem ti ublížit. Ale potřebuješ, aby se na tebe Carlisle podíval.“

„Ne, ne,“ šeptala jsem. „Já nechci, prosím,“ vzlykla jsem.

„Carlislei?“ oslovil ho bezmocně.

Podívala jsem se nadějně do jeho tváře a viděla, jak se znepokojeně mračí. „Budeš ale celý den v posteli,“ napomenul mě Carlisle.

Zamračila jsem se, ale přikývla. Nevím co to se mnou je. Pořád se mi mění nálady. Jen doufám, že to je součást těhotenství.

Edward mě odnesl zpátky do pokoje a zabalil mě do peřiny.

„Edwarde, můžu tě o něco poprosit?“

Usmál se. „O cokoliv.“

„Nepřinesl bys mi něco k jídlu? Já mám docela hlad,“ začervenala jsem se a sklopila oči.

Zasmál se a políbil mě na čelo. Potom vyběhl ze dveří a přinesl mi tác plný jídla.

„Děkuji,“ usmála jsem se a s chutí se do toho pustila. Už jsem na začátku třetího měsíce, ale bříško mi nijak moc nepovyrostlo. No jen doufám, že to jídlo nějakou dobu zůstane v mém žaludku. Edward mě celou dobu fascinovaně pozoroval.

Snědla jsem skoro všechno, i když toho bylo jak pro celou armádu.

„Jasper říkal, že Carlisle s Esme jedou dnes na lov,“ řekla jsem a dívala se do jeho tmavých očí.

Pokrčil rameny. „Jedou.“

„Měl bys jet s nimi. Už jsi dlouho nebyl na lovu.“

„Ještě můžu počkat.“

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Nelíbilo se mi, že trpěl žízní.

Edward se zamračil. „Neměla jsi to říkat. Teď už se z toho nijak nevyvleču. Carlisle s tebou souhlasí.“ Vítězně jsem se usmála.

Carlisle s Esme a Edwardem odjeli k večeru a měli se vrátit až další den ráno. Povzdechla jsem si. Do té doby se snad unudím k smrti. Prospala jsem celé odpoledne a teď se mi vůbec nechtělo spát. Přitáhla jsem si k posteli vozíček a posadila jsem se do něj. Dojela jsem k oknu a koukla se na měsíc. Dnes byl úplněk a já jsem doma. Zamračila jsem se.

„Máš ležet v posteli,“ zaprotestovala Alice.

„Hmm.“ Nespouštěla jsem okouzleně zrak z té nádhery na noční obloze.

Alice došla až ke mně a zadívala se taky na měsíc. „Co se ti tak na tom líbí?“ zeptala se a pokynula hlavou k měsíci.

„Já nevím,“ řekla jsem, aniž bych odvrátila od něj zrak. „Možná to, že když je měsíc v úplňku tak se všechno zdá krásnější. Pro mě je to taková kouzelná chvíle…“ zasmála jsem se. „Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být vlkodlakem.“

„Tím smradlavým psem?“ zeptala se znechuceně a nakrčila nos.

„Náhodou, já mám psy ráda,“ bránila jsem se dotčeně. „A vlci jsou nádherná stvoření. Taková magická.“

„Máš divné představy,“ zakroutila hlavou a tiše se zasmála. Zamračila jsem se na ni. Chtěla jsem teď v klidu přemýšlet o mém dítěti, když tu není Edward a místo toho se kochám pohledem na noční oblohu. Včera večer mě napadlo, že když mi je pořád tak špatně, tak asi dítěti nechutná má strava. Myslela jsem si, že když mé těhotenství probíhá, tak jak má – myslím časově – tak že budu muset pít krev až někdy na konci. Ale až teď jsem si uvědomila, že by do té doby mohlo umřít hlady. Vždyť ho v podstatě týrám. Otřásla jsem se. Jsem hrozná matka. Ale kde bych asi vzala krev?

Kousala jsem si ret a snažila se ze všech sil přemýšlet. Nevšímala jsem si Alice, jak se mnou mluví o nákupech. Že prý potřebuji nové oblečení a tak… Ne, neposlouchej ji a přemýšlej, nakazovala jsem si.

„Už to mám,“ vypískla jsem.

„Jsem si jistá, že žádnou modrou halenku nemáš,“ zakroutila Alice hlavou. „Ale taky potřebuješ nějaké nové kalhoty,“ poklepala si prstem po bradě, jak přemýšlela. Vůbec nevím, o čem mluvila, ale já jsem dostala nápad. No doufám, že zabere.

„Kde je Emmet Alice?“ zeptala jsem se jí najednou s nadšením.

„Ehm. S Rosalie.“

Nadzdvihla jsem obočí. „A kde?“

„Ve svém pokoji, podle rámusu,“ zašeptala a zasmála se.

„Aha,“ začervenala jsem se. „Chtěla jsem s Emmettem uzavřít sázku,“ řekla jsem trošku víc nahlas, než při běžné komunikaci. Uslyšela jsem něčím bouchnout a v tu ránu Emmett stál ve dveřích jen s omotaným ručníkem okolo dolní části těla. „Slyšel jsem něco o sázce?“ zeptal se. Rosalie se vedle něho objevila jen v župánku a střelila mu jeden pohlavek.

„Au… To bylo za co?“ zeptal se jí a tvářil se uraženě. S Alicí jsme se začaly smát.

„Ty víš za co!“ zavrčela a chtěla odejít, ale Emm si ji chytl do své náruče a něco jí pošeptal. Alice se vedle mě zasmála, ale já nevěděla čemu. Rosalie se povytáhly koutky do úsměvu a políbila ho.

Emmett se ke mně otočil s vyzývavým úsměvem. „Tak o jakou sázku se jedná? Jsem napnutý jak kšandy.“ Zasmál se.

„No trochu jsem se nudila a tak mě napadla taková blbost, u které si myslím, že bys to nezvládl,“ zakřenila jsem se na něj.

„Já, a že bych to nezvládl,“ odfrkl si a v jeho očích se zračila výzva. „Tak o co jde?“ Všichni netrpělivě čekali, na co jsem přišla. Jasper se taky přišel podívat co se tu děje a postavil se vedle Alice, aby ji mohl objat.

„No… Vsadím se, že se teďka neoblečeš a nepůjdeš na lov. A ne ledajaký lov. Ne že to zvíře jen tak vysaješ, ale musíš jeho krev přinést do domu v prázdné láhvi od minerálky, kterou piju,“ řekla jsem naoko přesvědčeně.

Zasmál se. „A co když prohraješ?“

Čekala jsem tuto otázku a dělala, že usilovně přemýšlím.

„Hmm. Když vezmeme v úvahu, že vyhraju. No… dobře. Když prohraju, tak to budu muset vypít,“ zašklebila jsem se. A to jsem nepředstírala. Opravdu se mi myšlenka, že budu pít krev, nijak nezamlouvala. Ale co bych pro své nenarozené poloupíří děťátko neudělala. A když to pomůže.

„Dobře,“ souhlasil okamžitě Emm. Ale Alice s Rose se na mě dívaly, jako bych se zbláznila. „Už se těším, jak se budeš tvářit, až budeš do sebe lít tu neodolatelnou tekutinu,“ zasmál se a vyběhl ze dveří. Nejspíš se obléct. Všichni se na mě dívali nechápavě.

„No co. Když se člověk nudí, tak vymýšlí kraviny,“ pokrčila jsem rameny.

„Vsázím na Emmetta,“ zašeptal Jasper k Alici.

„Já to slyšela. Ten to beztak nezvládne. Až ucítí tu krev, tak se neovládne a všechnu ji vycucne,“ řekla jsem přesvědčeně, ale doufala jsem o opaku.

„Já vsázím na Domču,“ řekla rozhodně Rose a já ji obdařila úsměvem.

„A co si myslíš ty, lásko?“ zeptal se jí něžně Jasper. Alice se zadívala kamsi na stěnu a pousmála se. „Sice to bude trošku nespravedlivé, když vidím budoucnost a vím, jak to dopadne, ale… říkám Domča,“ usmála se a mě spadla brada. Ne, to ne. Já chci prohrát!

„Tak já běžím,“ zahulákal na celý dům Emmett. A já se jen modlila, ať vyhraje.

„Máš strach z prohry?“ zeptal se mě Jasper, když vycítil mé emoce. No spíš z výhry, chtěla jsem říct.

„Trošku,“ zalhala jsem. „Přece jen nechci pít krev,“ zašklebila jsem se.

Všichni se mi zasmáli. „Tak to jsi jediná z celé rodiny,“ konstatovala Rosalie.

„Hm. Tak to je asi pravda,“ začervenala jsem se. „Jak dlouho mu to bude trvat?“ zeptala jsem se a koukla se z okna. Ale v té tmě jsem nic neviděla.

„Do půl hodiny tady bude,“ usmála se Alice.

„Ehm… Alice. Ty jsi viděla, že vyhraju?“

„Když si chvíli počkáš, tak to zjistíš sama.“

Povzdechla jsem si a zadívala se z okna. Doufala jsem, že zahlédnu, jak Emm někde povalí nějaké zvíře. Ale tak dobrý zrak jsem neměla. A odtud by ho neviděl ani upír.

Po půl hodině Emmett vešel s rukama za zády a tvářil se jak mučedník.

Ach ne…