Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 3. kapitola

26.12.2009 (08:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3520×

3. kapitola

Nevím co by si chtěl vyřizovat v tuhle noční hodinu, i když… je přece upír.

Upír… jak směšná představa a přesto fascinující.

Co to tady dělám?

Neměla bych teď přemýšlet nad mými halucinacemi, které si zřejmě přivoďuji vlastní vinou. A to proto, nejsem žádný filosof, ale myslím si, že moje podvědomí se tak brání před pomyšlením, že už nemám nikoho. Tak si můj mozek usmyslil, že budu mít aspoň u sebe někoho,  koho mám ráda i přesto, že neexistuje.

Když nad tím tak přemýšlím, tak to trocho dává smysl. Ale neměla bych si ho tím pádem představovat, tak jak jsem si ho vždy představovala?

I když na druhou stranu mi to ani moc nevadí, nýbrž jak jsem sama zjistila moje představivost nebyla ani dostačující. Protože když si přehraji obraz Carlisle jak jsem si ho vždycky představovala a jak si ho představuji teď, musím uznat, že první obraz s porovnáním toho druhého byl ošklivý. A to je co říct.

„Dominiko?“

Uslyšela jsem zašeptání a zmateně jsem se rozhlídla kolem, až jsem se setkala s Carlisovým napjatým pohledem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zřejmě usnula. Nebo že bych stále spala? Těžko říct.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se vyděšeně, když jsem viděla jak je napjatý jako kdyby se mělo přihodit něco zlého. Ale co když se už něco zlého stalo? Myslím jeho rodině, protože mně už nic horšího se stát nemůže. Kromě smrti. Což pro mě není zas tak hrozné a nereálné. Dost! Na to už nikdy nemysli Dominiko Molnárová. To ti zakazuju.

Se zděšením, které jsem měla určitě vepsané ve tváři jsem čekala na odpověď.

„Ne. Teda, zatím se nic nestalo.“

„Jak to myslíte zatím?“

Dívala jsem se na něj a ani jeden nepovolil ze své pozice.

„Před chvíli jsem mluvil s Alicí. A ona si myslí, že bychom měli co nejdříve odjet z Itálie. Kvůli Volturiovým.  Od té doby co jsem řekl své rodině o tobě, Alice hlídá každý jejich krok. Aby nás nepřekvapili. A Aro… “

„Počkejte,“ přerušila jsem ho.

Nějak jsem se v tom ztrácela. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Proč by měla Alice hlídat každé rozhodnutí od Volturiových? A co mám s tím společného já?

„Já to nechápu. Jak to souvisí se mnou?“

„Když víš co jsme, tak je to pro tebe hodně nebezpečné,“ mluvil naléhavě.

„Proto si myslíme, já a moje rodina, že bys mohla na čas zůstat u nás. Než se to všechno vyřeší. A dokaď ti nebude hrozit žádné nebezpečí ze strany Volturiových. Samozřejmě pokud s tím souhlasíš,“ dodal.

Dívala jsem se na něj jako by mluvil svahilsky.

To myslí vážně?

Řekla bych, že se moje představivost vymkla z rukou.

Jediné co ze mě vyšlo bylo: „Cože?“

„Dominiko nemůžeme dovolit aby se to dozvěděli Volturiovi. Nevím jestli víš co by to znamenalo… “

„Samozřejmě že vím co by to znamenalo.“ Smrt. Dodala jsem v duchu. A trochu mě to potěšilo. Přestaneš už?!

„Ale nechápu proč vám na mě záleží. Vždyť přece nezáleží na tom jestli je na světě o jeden život míň nebo víc,“ zašeptala jsem a hned toho litovala.

Ten zmučený „muž“ byl zase tady a pozorně mě sledoval.

„Doufám, že to nemyslíš vážně a že ti to není jedno jestli budeš žít nebo… “

Místo aby to dořekl se mu zkřivil obličej další bolestí.

Jako odpověď jsem pokrčila rameny. Poslední dobou mi bylo opravdu všechno jedno.

Dívala jsem se na svou peřinu, nedokázala jsem se mu dívat do očí.

Po krátké pauze ticha se znovu ozval.

„Prosím tě. Kvůli mně a hlavně kvůli sobě, pojedeš teda se mnou? Všichni z mé rodiny by byli rádi, kdyby tě poznali. Ale to není hlavní. Hlavní je tvoje bezpečí.“

Nemohla jsem se rozhodnout. Pořád jsem netušila, proč mu na mě záleží. I když jsem samozřejmě ráda, že aspoň někomu.

Znovu jsem pokrčila rameny.

Slyšela jsem jak si oddychl. Ale pořád jsem se mu nemohla podívat do očí.

„Děkuju.“

Tentokrát jsem se na něj podívala. Nechápala jsem za co mi děkuje.

„Ale já jsem se ještě nerozhodla.“

„Já vím. Ale děkuju ti, že nad tím aspoň uvažuješ.“

Vpíjel se do mě svým zlatým pohledem. A já věděla, že dlouho nevydržím mu odolávat a nakonec budu souhlasit.

Poraženě jsem si povzdechla.

„Dobrá. Ale stejně si myslím, že takhle stejně nikam nedojdu.“

Pousmál se. „Neboj se nedovolím, aby ses nějak namáhala. Zavolám… “

Z ničeho nic něco začalo zvonit. Byl to Carlisův mobil.

„Promiň,“ omluvil se mi a zdvihl ho.

„Děje se něco Alice?“ Alice?

Nastala odmlka. A Carlisle si oddychnul.

„Ano… Kvůli tomu jsem chtěl volat. Dala bys mi… “

Další odmlka.

„Dobře. Tak v devět hodin.“

Mluvil sice anglicky, ale já k mému údivu jsem mu rozuměla každé slovo.

Po rozloučení si dal mobil zpět do kapsy kalhot.

„Alice,“ řekl na vysvětlenou kdo volal.

„Já vím. Co se má dít v devět hodin?“

„Tys mi rozuměla?“

Pokrčila jsem rameny. „Po pravdě každé slovo. I když jste vlastně skoro nic neřekl.“

„No… chtěl jsem vyřídit Emmetovi, aby pro nás zítra, teda už vlastně dnes večer přiletěl.“

„Jak jako přiletěl?“ zeptala jsem se zmateně.

„Myslel jsem si, že by bylo lepší, jako pro tebe, aby pro nás přiletěl našim malým soukromým letadlem.“

Oni mají letadlo? To v knížce nebylo.

„Vidím, že tě to překvapilo. Tak přece jen o nás nevíš všechno.“

„Trochu,“  zamumlala jsem, „sice jsem nevěděla, že máte letadlo, ale i tak mě to ani moc nepřekvapuje.“

Když můžou mít ostrov a loď, tak proč by nemohli mít letadlo?

„A to už odjíždíme dnes večer?“

„Ano. Čím dřív tím to bude bezpečnější. Ale budu tě muset před svítáním zase opustit. Chápeš. Takže se pro tebe stavím hned jak zaleze slunce. Neboj se vše vyřídím. Sestry ti pomůžou se připravit na cestu.“

Kývla jsem hlavou na souhlas.

„A kam že to letíme?“ Přece jen můžou teď bydlet kdekoliv. Teda samozřejmě kde nesvítí moc slunce.

„Do Seattlu. To je… “

„Vím kde to je. Takže vy bydlíte v Seattlu, nebo ve Forks?“

Jestli bydlí ve Forks, tak můžu potkat i Bellu, pokud už samozřejmě nepatří do jejich rodiny.

„Ve Forks,“ odpověděl mi.

„Znáte Bellu?“

„Ne. Kdo to je?“

To znamená, že se ještě nepřestěhovala z Phoenixu. To je divné.

„Zatím asi nikdo.“

Přikývl hlavou a bylo vidět, že nad tím usilovně přemýšlí.

Pokusila jsem se ho od toho odtrhnout: „Emmet přijede sám?… teda přiletí?“ opravila jsem se.

Povedlo se.

„Myslím si, že ano. Možná s Rosalie.“

„A proč zrovna Emmet?“ To mě zajímalo.

„Protože Emmet, včetně Jaspera, umí jediní řídit letadlo. A po Jasperovi bych tohle žádat nemohl.“

„Kvůli tomu, že já jsem člověk? A že on zkouší váš způsob života nejkratší dobu?“

„Ano. Ale nemusíš mít strach, že by ti ublížil. To bysme nedovolili.“

Zamračila jsem se. „Já nemám strach.“

Díval se na mě a zřejmě hodnotil, jestli mluvím pravdu.

„Dobře… ale stejně bys nás neměla brát na lehkou váhu.“

„Fajn. Budu dávat pozor, abych se ve vaší blízkosti vůbec nezranila.“ Měla jsem spíš říct, že se pokusím.

„Ne jen v naší blízkosti,“ napomenul mě.

„Pokusím se.“ Nic zatím neslibuju.

„Kolik je hodin?“

Podíval se na svou ruku tak rychle, že jsem to skoro ani nezaregistrovala.

„Budou čtyři… radši bych už měl jít, abych vše stihl zařídit. Zajdu teď za ředitelem nemocnice vysvětlit situaci.“

Vstal ze židle. „Uvidíme se večer.“

„Večer,“ souhlasila jsem.

Shrnutí

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 3. kapitola: