Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 30. kapitola

13.03.2010 (10:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3204×

30. kapitola

Edward mě musel domů donést, protože jsem byla strašně unavená. Naposledy co jsem cítila, bylo, jak mě pokládá na měkkou postel a jeho paže ovinuté okolo mě. Potom jsem se už spokojeně ocitla v říši snů…

Seděla jsem ve svém pokoji v křesle a četla si knížku. Byl to historický román, který jsem našla u Carlisle v jeho velké, zásobované knihovně. Když v tom se rozlétly dveře a v nich stál rozzuřený Edward. Leknutím jsem upustila knihu na podlahu a přikrčila se.

„Ty čekáš dítě? A proč si mi o tom nic neřekla?“ rozeřval se na mě, až mi do očí vstoupily slzy.

„Já-já…“ Ještě nikdy jsem se ho takhle nebála.

„No? Tak proč?“ zatřásl mi rameny a vpaloval své rozzuřené oči do mých. „Carlislei!“ zařval na celý dům a nepřestával na mě zírat. Byla jsem strachy bez sebe.

„P-proč voláš Carlisle?“ zašeptala jsem a celá se roztřásla. Zamračil se a sklouzl očima k mému lůnu. Okamžitě jsem tam přiložila své dlaně, abych své dítě uchránila před jeho zlým pohledem.

„Carlislei už máš připravené věci?“ zeptal se a otočil se k němu. Trochu jsem se natočila, abych na něj viděla a případně požádala o pomoc. Protože nevím co to s Edwardem je. Ale jeho oči byly ledové, až jsem strnula. Přikývl a odešel. Edward se ke mně otočil zpátky a natahoval se pro mé rozklepané tělo.

„Co-co to děláš?“ ptala jsem se ho a odstrkovala jeho ruce.

„Carlisle ti pomůže,“ řekl trošku vlídnějším tónem a zdvihl mě z křesla.

„Jak… jak mi pomůže? Pusť mě!“ Kopala jsem nohama a chtěla se dostat na zem. Vůbec se mi to nelíbilo. Bála jsem se ho, bála se, co chce udělat.

„Vyndá ho z tebe. Nikdy ti neublíží,“ řekl a odcházel se mnou z pokoje dolů po schodech. Co? To ne!

„Ne-ne-ne… Ne, okamžitě mě pusť. Já nechci. Je to mé dítě,“ brečela jsem a snažila se od něho dostat, ale držel mě pevně, „nesmíš mu ublížit. Prosím pusť mě. Nesmíš ho zabít, je to mé miminko, prosím…“

Vůbec si mých slov nevšímal a vkročil do Carlisleovi pracovny, kde mě položil na připravený stůl. Carlisle měl vedle lůžka připravené různé nástroje… Brr. Otřásla jsem se při pohledu na ně a ještě více zvýšila snahu dostat se z jejich dosahu. Kopala jsem a mlátila kolem sebe rukama, když mi je Edward zachytil a připevnil za hlavou, myslela jsem si, že zlostí snad dokonce začnu kousat. Carlisle… ne žádný Carlisle. Zrůda, která mě chce připravit o to jediné, které mi ještě zbývá, se nade mnou vztyčil a přiložil své chladné dlaně na mé vyboulené bříško. Naposledy jsem vykřikla, když přitlačil a já pocítila bolest a prázdnotu…

„Ne-e-e-e!“ vykřikla jsem a vymrštila se na posteli.

„Lásko, děje se něco?“ ptal se sametový hlas vyděšeně. Třásla jsem se po celém těle a snažila se ze sebe vymotat přikrývku.

„Byl to jen sen,“ klidnil mě a chlácholivě mě hladil po pažích, ale já se od něho odsouvala a konečně když jsem se vymotala s přikrývky, seskočila jsem z postele a utekla na druhý konec pokoje. Přiložila jsme si dlaně na lůno a úlevou se rozplakala. Byl to jen sen. Byla jsem opřená zády o stěnu a tak jsem sjela na podlahu do sedu a vyděšeně se podívala na Edwarda. Pořád jsem měla ruce přiložené k mému bříšku a na tvářích se mi hromadily slzy, ale i přes ně jsem dobře viděla jeho nechápavý, zděšený pohled. Byl jiný, než v tom snu. V tom snu byl tak strašný…

„Děje se tu něco?“ Vešla do pokoje starostlivě Esme s Carlislem za zády. Při pohledu na něj jsem se ještě víc přikrčila.

„Já nevím. Asi se jí zdál nějaký zlý sen.“ Zlý sen… to ani tento termín tu hrůzu nevystihuje.  Edward váhavě přede mnou postával. Asi se bál, že bych mu zase utekla. No… možná ještě před pár sekundami jo. Ale už jsem se dostávala z toho šoku. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla a poté je otevřela.

„Jo,“ pípla jsem. „Měla jsem… zlý sen.“

„Ach drahoušku,“ přisedla si ke mně Esme a láskyplně mě objala. Položila jsem si hlavu na její rameno. Ona by mi nikdy dítě vzít nechtěla. „Půjdu ti udělat čaj. Prý to pomáhá.“

Usmála jsem se na ni a s její pomocí jsem se postavila. Opatrně jsem se koukla na Edwarda, který jen stál a starostlivě mě pozoroval. Zhluboka jsem se nadechla a překročila tu vzdálenost, která nás oddělovala. Objala jsem ho a zanořila obličej do jeho hrudi. Ne, on by nikdy našemu dítěti neublížil, uklidňovala jsem sama sebe. Ale co když to zjistí jiným způsobem, než když mu to řeknu? Bude reagovat, jako v tom snu? Otřásla jsem se a má láska si to vysvětlila tak, že je mi zima. Aniž by mě pustil, natáhl se za sebe na postel a vzal přikrývku, kterou okolo mě omotal.

Seděla jsem s Edwardem na pohovce v objetí a koukali jsme se na televizi. Popravdě jsem vůbec nevěděla, na co se dívám. Jen jsem upírala oči na obrazovku a myšlenkami jsem bloudila pořád okolo toho snu. Ale čím víc jsem nad ním přemýšlela, tím míň jsem byla odhodlaná Edwardovi říct o dítěti. Bála jsem se, že bude reagovat úplně stejně, ba co ještě hůř. Za celou dobu jsem párkrát zachytila zkoumavý pohled Alice, což u mě vyvolávalo nervozitu.

Povzdechla jsem si, jemně políbila Edwarda na rty a odešla do kuchyně si něco dát k jídlu. Je super, že už můžu používat své vlastní nohy. Otevřela jsem ledničku a zamyšleně do ní pohlédla. Po pečlivé úvaze jsem si vzala jogurt a sedla si ke stolu. Když jsem si dala do úst první lžičku, přisedla si ke mně Alice a koukala na stůl a mračila se.

„Dobře, tak co se děje?“ zeptala jsem se jí, protože jsem věděla, že se něco děje.

Naklonila hlavu na stranu a nechápavě na mě pohlédla. „No, já nevím,“ zamračila se.

„Nepůjdeme se projít?“ přišel za námi Edward a rošťácky se usmíval. Úsměv jsem mu oplatila a rychle dojedla svou svačinku. Když jsem se zvedla a objala ho, podívala jsem se na zamračenou Alici.

„Ehm. Já si jen s Alicí promluvím, jo?“

Edward šlehl po ní pohledem a v jeho tváři se zračila nechápavost.

„Ne, to je dobrý. Jen jděte,“ pousmála se a prošla okolo nás do haly. Podívala jsem se za ní a ona seděla na pohovce a koukala na zápas, který zrovna přepnul Emmett. Zamračila jsem se, co to s ní je? Ona se nikdy nedívá na zápasy. Edward mi pomohl navléknout bundu a otevřel mi dveře.

„Hele vy dva. Chovejte se slušně!“ zařval za námi Emm a zasmál se na celý dům. Protočila jsem oči a vešla v doprovodu Edwarda ven.

„Kam se jde?“ zeptala jsem se.

Nervózně se usmál. „No… já nevím. Kam chceš jít?“

Zasmála jsem se, chytla ho za ruku a táhla ho do lesa. „Nepůjdeme se projít do našeho domečku?“ zeptala jsem se nadšeně, když jsem si na něj vzpomněla.

Usmál se. „Málem bych na něj zapomněl.“ Vtiskl mi polibek do vlasů.

„To ani není možné, že by upíří na něco zapomněli. Asi jsi unikátní,“ zakřenila jsem se na něj.

„Jen asi?“ nadzdvihl jedno obočí a přehodil si mě na záda. „To jsi neměla říkat.“ Věděla jsem, na co se chystá a dřív než jsem si stačila všimnout, že se rozběhl, jsem zavřela oči. Cítila jsem jen, jak mi šlehá vítr do obličeje.

„Už můžeš otevřít oči. Jsme na místě,“ zašeptal do ticha a pohladil mě po vlasech. Když jsem tak udělala a slezla z něj, musela jsem se usmát. Domeček vypadal, tak jak jsem ho viděla naposledy. Edward chytil mou dlaň do své a společně jsme kráčeli k dřevěným dveřím. Jakmile jsme vstoupili do domu, Edward se ihned hnal ke krbu a rozdělal oheň. Blaženě jsem se usmívala a sundávala si bundu. S povzdechem jsem si sedla do křesla a zadívala se do plamenů. Trošku jsem zčervenala, když jsem si vzpomněla na noc, kdy jsme tu byli naposledy.

„Byla to nádherná noc,“ usmál se Edward a jeho oči trošičku ztmavli. Ještě víc jsem zrudla, když vím, že si moje vzpomínkové myšlenky se mnou procházel. Edward mě nadzdvihl a posadil se tak, abych mu seděla na klíně.

„To byla,“ souhlasila jsem tiše a otočila hlavu, abych ho mohla políbit. Usmáli jsme se na sebe a já si vzpomněla na Alici. „Na co Alice myslela? Myslím tím, než jsme odešli. Chovala se zvláštně,“ zamračila jsem se.

Edward svými rty tu vrásku mezi obočím vyhladil a potichu se zasmál. „Abych pravdu řek, tak myslela na nákupy. Ale znám ji natolik, abych poznal, že mi něco zatajuje.“

Vykulila jsem na něj oči. „Co-co ti zatajuje?“

„Nevím, ale dlouho své myšlenky neuchrání,“ potutelně se usmál. Nasucho jsem polkla. Co když Alice už něco tuší? A Edward má pravdu a opravdu své myšlenky neuchrání? Bude se odvíjet stejný horror jako v mém snu? Doufám, že to nebyl jeden z těch věšteckých.

Edward pozoroval, jak se mi mění výrazy, ale já najednou jsem věděla, co musím udělat. Dřív než se ten sen opravdu splní. Možná to bude zbytečné a Edward zareaguje úplně stejně, když mu to řeknu, ale jestli mu to řekne Alice…

Ale co když Alice nic neví a já risknu život svého děťátka, jen tím, že o něm povím světu? Vzdychla jsem. Ne, povím jim to.

„Edwarde? Mohli bychom už domů? Já… potřebuji s vámi se všema mluvit,“ zamumlala jsem nervózně.

„A o čem?“ zeptal se mě nechápavě.

Skousla jsem si ret a šeptla: „Uvidíš.“

Edward zamyšleně mi pomáhal se dostat do bundy, a když jsme byli venku, zase jsem zahlédla tajemnou postavu stát mezi stromy. Kdy uviděl můj udivený pohled, usmál se, otočil se a zmizel za stromy. Tupě jsem zírala na místo, kde ten muž stál a sotva vnímala, když si mě Edward bral na záda.

„Zavři oči,“ nakázal mi a já pořád vyvedená z míry to udělala a zabořila mu do zad svou tvář. Jen jsem se modlila, aby zareagoval jinak než v tom snu…

Snad se vám to líbilo aspoň trošku. Psala jsem to do půlnoci až se mi zavíraly víčka. No... Moc prosím o zanechání komentářů. A jestli jich uvidím alespoň nejmíň 10, tak se pustím do dalšího....

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 30. kapitola: