Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 32. kapitola

17.03.2010 (21:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3379×

32. kapitola

Nervózně jsem se usmála. „Protože čekám tvé dítě.“

„Cože?“ vyjekla Rosalie. Nevšímala jsem si jí a se strachem koukala na Edwardovu reakci. Kdybych měla popsat, jak se tváří... řekla bych, že nijak. Jeho tvář byla bez výrazu. Stál jako solný sloup a díval se na mě.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho tiše, ale on nereagoval. Podívala jsem se nadějně na Carlisle. Trošku jsem se o Edwarda začala bát.

„Páni,“ vydechl Emm a usmál se. „Ze mě bude strejda.“

Usmála jsem se na něj. „Už to tak vypadá.“

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se mě pochybovačně Carlisle, ale v jeho očích jiskřila malá jiskřička.

„Jsem si tak jistá, jako láskou, kterou chovám k Edwardovi.“

Kouskem oka jsem si všimla, že se Edward už trošku uvolnil. Otočil si mě k sobě a zadíval se mi do tváře. Měl pořád tu nepřístupnou masku.

„Než cokoliv řekneš, tak chci, abys věděl, že se svého dítěte nevzdám...“ Chtěla jsem, aby můj hlas zněl pevně, ale na konci se mi zachvěl. „Jestli ho nebudeš chtít, tak je mi to jedno. Protože mně ho NIKDO nevezme!“ Rozplakala jsem se a jemně se hladila po lůně. Jeho výraz změkl a zadíval se mi na mou dlaň přiloženou na bříšku.

Pootočila jsem hlavu, ale nikdo už v místnosti nebyl.

„Chtěli nám nechat trošku soukromí,“ vysvětlil mi tiše a já jen neznatelně přikývla. Aniž bych se na něj podívala, šla jsem si sednout na pohovku, protože se mi motala hlava. Edward chvíli váhal, ale nakonec se posadil vedle mě.

Upírala jsem své oči na své třesoucí se prsty a v duchu si nadávala, že jsem cokoliv řekla.

„Jak... dlouho...“

„Tří měsíce,“ odpověděla jsem automaticky. „Ale to, že jsem těhotná, vím jenom asi měsíc.“

Pokusil se mě chytnout za ruku, ale já jsem ucukla. Edward vedle mě ztuhl. „Omlouvám se...“ promluvil tiše a já věděla, že se neomlouvá jenom za to, že se mě pokusil teď dotknout. „Neměl jsem dovolit...“ vzdychl, zavřel oči a tiskl si dvěma prsty kořen nosu.

Skousla jsem si ret, abych nedala najevo, jak mě jeho slova ranila. Já ničeho nelituji!

„Ale možná budeš, až tě ten... plod bude zabíjet,“ odsekl a otevřel oči. Trošku jsem se lekla, když jsem si všimla, jak jsou jeho oči chladné.

„To radši sama zemřu, než abych dovolila, aby se mému dítěti něco stalo,“ plakala jsem. Nikdy nedovolím, aby mi ho vzali! Nikdy!

Nešťastně se na mě zadíval. „Já nevím, jak ti to mám říct,“ povzdechl si. „Ale nehodlám tě ztratit, a ani nijak ohrozit. A ten plod představuje riziko.“

„Ten plod je naše dítě,“ řekla jsem skrz zaťaté zuby. „Ale když chceš, tak to bude jen mé dítě.“

Zdvihla jsem se, ale on mě chytil za paži. „Kam jdeš?“ zeptal se s bolestí v hlase. Ani jsem nemusela odpovědět, protože si to určitě přečetl v mé mysli. Pustil mě a já si zašla na záchod.

Když jsem se vrátila, pořád seděl ve stejné pozici a zíral na stěnu. Nepřisedla jsem si k němu a šla si pro něco do kuchyně. Měla jsem na něco chuť a tak jsem si vzala slané tyčinky. Stála jsem opřená o linku a nepřítomně jsem je začala jíst. Koukala jsem se na stůl, když mě ledová ruka pohladila po tváři. Vylekaně jsem se k Edwardovi otočila. Co když mi bude chtít, mé dítě vzít násilím?

Jeho tvář se zkřivila bolestí. „Nikdy bych ti takhle neublížil. Nechci aby ti ten pl... to dítě ublížilo. Ale samozřejmě bych ho z tebe nevyrval násilím...“

Úlevně jsem vydechla a přitulila jsem se k němu. Políbila jsem ho na hruď a zašeptala: „Děkuji. Ale on... nebo ona mi neublíží. Vlastně to já jsem ten kdo ubližuje,“ zašeptala jsem a v mých očí se znovu ronily slzy.

„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě a hladil mě po zádech.

„No... já jsem tak nějak zapomněla, že je naše děťátko napůl upír... A já jedla jenom lidskou stravu, zatím co on umíral hlady,“ vzlykla jsem.

Edward na malou chvíli ztuhl. „Bral si tvou krev,“ vydechl a já se na něj zděšeně podívala.

„Ne... Ale i kdyby ano, tak co? Mělo prostě hlad a já mu nedávala najíst.“

„Domi!“ Nesouhlasně se na mě zadíval, jakobych přišla o rozum.

„Ale teď už mi žádnou krev brát nebude. Můžu ji pít sama,“ usmála jsem se. „Vůbec mi nevadí. Ne, že by mi zrovna chutnala,“ zašklebila jsem se.

„Já nevím,“ zamračil se. „Mám strach, že o tebe příjdu...“ zlomil se mu hlas.

Políbila jsem ho lehce na rty a usmála se. „Nepříjdeš. Slibuji.“

Než se ostatní vrátili, ležela jsem v Edwardově objetí na pohovce a spokojeně odpočívala. Slíbil mi, že nikdy našemu dítěti neublíží a tím mi udělal obrovskou radost. Dokonce i když jsem ležela a měla zavřené oči, ucítila jsem, jak jeho dlaň párkrát se zastavila na mém lůně. Ale pokaždé se mi rozbušilo srdce tak nahlas, že jsem ho slyšela i já. Edward kvůli toho ihned uhnul a hladil mě třeba po ruce.

„Už jsme doma,“ zahulákal Emm.

„Pšššt,“ sykl na něj Edward a já se zavrtěla. „Ještě klidně odpočívej,“ zašeptal ke mně a pohladil mě po tváři.

Otevřela jsem oči a usmála se na něj. „Stejně jsem nespala. A když je v místnosti Emmett, tak to půjde těžko usnout.“

„Hele,“ zaprotestoval Emmett a kleknul si vedle mě. Naklonil hlavu k mému trošku vypoulenému bříšku a já na něj s očekávaním zírala. Vůbec jsem nevěděla, co chce udělat. „Neboj maličkej. Náhodou, tvoje maminka ti lže. Já jsem ten nejhodnější strýček na světě a nechal bych tě klidně nějakou tu hodinku prospat. Ale potom tě naučím hrát baseball a...“

„To už stačí,“ zasmála jsem se. „Jsem si jistá, že s Jasperem budete ti nejlepší strýčkové na celém světě.“

„Díky, Domi,“ usmál se na mě Jasper a políbil Alici do vlasů. Ta se zasmála a přiskočila ke mně. Odehnala Emmetta a s Rose mi začaly líčit, co všechno bude třeba nakoupit. Esme se k nám přidala a zářivě se na mě usmívala. Seděla vedle mě a jednou rukou mě objímala. Edward s omluvným výrazem odešel někam s ostatními muži.

Smutně jsem se dívala, jak odchází.

„Neboj, však on se ti vrátí,“ usmála se na mě má matka.

Povzdechla jsem si. „Já vím. Ale... je mi líto, že on to dítě nechce.“ Alice s Rose přestaly mluvit a zaraženě se na mě všechny tři zadívaly.

„Ale to určitě ne,“ potřásla hlavou Esme.

„Ale ano. Mluvili jsme o tom. Nechtěl abych si mé mimiko nechávala. Ale když zjistil, že si ho nenechám vzít, tak se vzdal. Jediné co mi slíbil bylo, že našemu dítěti neublíží. A to neznamená, že ho bude mít rád.“ Setřela jsem si slzy, které mi kanuly po tvářích.

„Ale on se o tebe jenom bojí,“ hájila ho Alice.

„Přesně,“ přidala se k ní Rose. „Ty jsi vůbec neviděla jeho výraz, když jsme přišli. Díval se na tebe a na tvé bříško oddaně a s láskou.“

Vzdychla jsem. „Doufám, že máš pravdu.“

Esme mě pohladila po tváři. „Jasně, že má. Edward bude tvé dítě milovat.“

Usmála jsem se. Kéž by to byla pravda.

Musela jsem usnout dole v obývací hale, protože si nevzpomínám, že bych došla do svého pokoje po svých. Otevřela jsem oči a zasténala jsem. Za okny se rýsovala černo-černá tma.

„Bolí tě něco?“ zeptal se mě se strachem sametový hlas.

Zdvihla jsem se a zapla lampičku, která stála na nočním stolku.

„Edwarde?“ zamrkala jsem do pokoje ozářené lampou. „Ne... nic mi není. Proč?“

Nevšímal si mé otázky a přitáhl si mě na polibek. Váhavě jsem mu polibek oplatila a zapletla mu ruce do vlasů. Posouvala jsem se tak, až jsem ležela celá na něm a on byl pode mnou. Líbali jsme se čím dál tím víc vášnivěji a jeho chladné dlaně putovaly po mém těle. Když se jeho ruce zastavily na mém lůně, ztuhl. Smutně jsem se od něho odtáhla a schoulila se vedle něho do klubíčka. Zavřela jsem oči a snažila se neplakat. On mé dítě nikdy mít rád nebude. Přece to jen nebude Renesme.

„Lásko, promiň,“ začal se mi omlouvat a hladil mě po vlasech a po tváři. Ale já jsem jeho ruce chtěla mít jen na jediném místě. A to tam, kde naše děťátko vyrůstá.

„Neomlouvej se,“ kuňkla jsem.

„Miluji tě,“ vydechl mi do vlasů. „Ale ještě jsem si pořádně nestačil uvědomit, že čekáš naše dítě... Já neumím popsat své pocity, které probíhají mým tělem. Cítím toho teď hodně... V jedné řadě se o tebe bojím a na druhou stranu jsem hrozně šťastný.“

„Opravdu?“ zeptala jsem se tiše a nadzdvihla hlavu tak, abych mu viděla do očí.

Usmál se a aniž by odtrhl oči od mých, váhavě přiložil svou dlaň k mému lůnu a já spokojeností přivřela oči a pousmála se. Usmíval se na mě a začal mi na bříšku dělat uklidňující kolečka.

Položila jsem se pohodlně do polštářů a přiložila svou ruku na tu jeho. Edward se ke mně naklonil a okusil chuť mých rtů.

„Sladké sny.“

Další den mě Alice s Rose přemluvily, abych s nima zajela na nákupy do Portlandu. Chtěly se už porozhlédnout po něčem pro miminko. Alice mi taky říkala, že budu potřebovat taky nové těhotenské oblečení. Vůbec se mi nechtělo odejít od Edwarda, když už si začal zvykat, že jsem těhotná a že čekám jeho dítě.

„Já taky nechci, abys jela na nějaké nákupy,“ zamračil se Edward.

„Ale s Alicí se přít nedá, že?“ usmála jsem se na něj.

Povzdechl si a vložil mi do dlaní mobil. „Kdyby to Alice moc přeháněla, tak mi zavolej. Slib mi to,“ zadíval se na mě přísně.

Zasalutovala jsem. „Rozkaz pane.“ Chtěla jsem ho jenom lehce políbit, ale on si mě víc k sobě přitáhl a polibek prohloubil. Když se naše rty od sebe kousek oddálily, hlasitě jsem dýchala. „Už musím jít. Alice s Rose na mě čekají v autě.“ Naposledy mě políbil a nechal mě jít.

Otočila jsem se a rozběhla se k autu. Za sebou jsem jen slyšela Edwardův starostlivý hlas, který mi nakazoval, abych byla opatrná.

Musela jsem se ušklíbnout, protože co jsem těhotná, tak jsem ještě opatrnější, než kdy jindy.

Zalezla jsem do auta a Alice hned začala švitořit, co všechno budeme muset koupit. Opřela jsem si hlavu o sedačku a přála si, abych tento výlet přežila ve zdraví.

Prolítaly jsme snad stovky obchodů, když jsem potřebovala nutně na záchod. Rose se mi nabídla, že půjde se mnou, ale odmítla jsem ji. Nejsem snad úplně neschopná.

Došla jsem na dámské toalety a když jsem vykonala svou potřebu, podívala jsem se na sebe do zrcadla. Měla jsem kruhy pod očima a tak jsem si opláchla taky tvář. Když jsem zdvihla hlavu, někdo mi něco přiložil na pusu a já ztratila vědomí...