Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 33. kapitola

19.03.2010 (19:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3607×

33. kapitola

Zasténala jsem, protože mě bolelo celé tělo a byla mi zima. Otevřela jsem oči a napjala se. Ležela jsem na studené zemi v tmavé místnosti bez oken. Měla jsem přes sebe přehozenou jenom deku, která i tak mi nedopřávala žádné teplo. Vypadalo to tu, jako nějaké sklepení.

Otřásla jsem se a pomalu vstávala. Blížila jsem se k jediným dveřím v místnosti a pokusila se je otevřít. Nešlo mi to, tak jsem se do nich pořádně opřela. Snažila jsem se nepropuknout v paniku. Ale měla jsem strašný strach. Kdo by mi to udělal?

„Haló... Je tam někdo? Prosím otevřete mi!“ řvala jsem, jak nejhlasitěji jsem uměla.

Začala jsem bušit na dveře a volat o pomoc. Byla jsem strašně vystrašená a unavená... Svezla jsem se v pláči zpátky na tu ledovou podlahu a přitáhla si k sobě víc kolena. Seděla jsem tam v pláči stočená do klubíčka a mé tělo se třáslo zimou. Nevěděla jsem, co mám dělat.

„Edwarde, pomoz mi,“ zašeptala jsem do tiché tmy a vyčerpáním jsem sklonila hlavu a usnula...

Zachvěla se mi víčka. Byla jsem už tak promrzlá, že jsem už tu zimu ani nevnímala. Pomalu jsem otevírala oči a přála si, aby to byl jen sen a že jenom ležím v pokoji s otevřenými okny.

„Dobré ráno... A nebo bych měl říci spíš dobrý večer?“ zeptal se něčí hlas, ale v té tmě jsem jenom zaregistrovala obrys něčí postavy, stojící několik metrů ode mě. „Tady se to těžko pozná, viď?“ uchechtl se.

Přikrčila jsem se, co nejvíc to šlo a vyděšeně se dívala na tmavou siluetu muže. „Co ode mě chcete?“ zeptala jsem se tichým rozrušeným hlasem. Na okamžik mě napadlo, že by chtěl mé dítě... Ne, to nemůže být pravda. Vždyť nikdo kromě mé rodiny o tom neví. No... a samozřejmě doktora a asi toho, co mě sleduje...

„To jste vy? Kdo mě sleduje?“ zajíkla jsem se.

Jeho smích mi způsoboval, že mi tuhla krev v žilách. „Ano,“ smál se.

„A pr-pr-proč jsem tady?“

Jeho smích přešel, jako když uhodí blesk. „Bude to znít asi divně... Ale měla bys být ráda, že jsi tady. Ale pravda... není to zrovna nejlepší ubytování,“ dodal žertovně.

Moje zděšenost pomalu ustupovala a nahrazovala ji nechápavost.

„Asi nevíš o čem to mluvím,“ vzdychl.

Zakroutila jsem hlavou a celé mě tělo se chvělo. Opravdu jsem nevěděla, o čem to mluví. Proč bych měla být ráda, že jsem tady na takovém hrozném místě a ještě bez Edwarda?

„Určitě sis už stačila všimnout, že nejsem člověk,“ čekal, tak jsem pomalu přikývla. „No... asi bych ti to měl říct od začátku, abys mě pochopila...“ Přistoupil ke mně a já se více přitiskla na stěnu. „Mohu si přisednout?“ zeptal se mile, ale aniž by čekal na mou odpověď, přisedl si.

Až teď jsem mu uviděla do tváře. Byl stejně bledý, jako každý upír. Měl karmínově rudé oči a černé vlasy mu padaly do obličeje. Měl neobvykle tenké rty, které měl roztažené do malého úsměvu. Byl krásný, ale na Edwarda neměl.

„Takže, můj příběh začíná před deseti lety, než jsem se stal upírem,“ při slově upírem se zašklebil, „Nebyl jsem nijak oblíbený ve škole a tak. Spíš jsem se snažil být neviditelný a docela se mi to dařilo,“ uchechtl se, jakoby řekl nějaký vtip, kterému jsem nerozuměla. „Byl jsem brýlatý ňouma, jak na mě volali ostatní. No a jednoho dne, když jsem šel s nákupem večer domů, tak mě mí spolužáci zatáhli do opuštěné uličky, kde mě skopali. Řvali na mě, že si jenom toto zasloužím...“ na chvíli se odmlčel ztracen ve svých vzpomínkách a mě ho začalo být líto. Věděla jsem, že se blíží jeho přeměna. Vždyť to byl nevinný chlapec a oběť šikany... Bože, jak já bych ty kluky našla a... To nesnáším. „Nechali mě tam ležet krvácejícího, když mou vůni krve ucítil jeden upír. Zdvihl mě ze země a někam odnesl... Moc si toho nepamatuji, mám to dosti zamlžené, ale vzpomínám si – moc dobře si vzpomínám – na bolest, kterou jsem cítil. Ta spalující bolest trvala tak dlouho... A když konečně ustala, zjistil jsem, čím jsem se stal. Ten upír, co mě přeměnil mi zanechal jenom dopis, kde mi vše vysvětlil. Nic víc...“ povzdechl si.

Byla jsem do jeho příběhu tak zažraná, že jsem si už ani nevšímala, že je mi zima.

„A hle, co jsem zjistil po pár dnech. Že mám ke všem těm bystrým smyslům ještě další dar. Prvně jsem si myslel, že to patří ke všem schopnostem, co má upír.... Ale potkal jsem jednoho z nich – upíra – a ten neměl stejný dar jako já. A musím přiznat, že byl mým darem velmi zaujatý.“

„Co máš za dar?“ zeptala jsem se tiše. Nemohla jsem zastavit svou zvědavost.

Pousmál se na mě. „Velice zajímavé... Víš, jak jsem ti povídal o tom, že jsem si přál být neviditelný, když jsem byl ještě člověk?“

Přikývla jsem a došlo mi to. Vykulila jsem na něj oči. To přece není možne?

„Ty můžeš být neviditelný?“ zeptala jsem se ohromeně.

„Ó ano. A nejen, že mě nemůžou lidé a ostatní, ehm, mýtické příšery vidět... ale taky mě nemůžou cítit a tak. Prostě, jak jeden upír řekl – Jsi tady, ale jako bys neexistoval.“

„Takže, když jsi... neviditelný... tak jsi imunní vůči ostatním darům?“ Chtěla jsem v tom mít jasno. Takže proto ho Alice neviděla a Edward neslyšel jeho myšlenky?

„Když se to tak vezme,“ pokrčil rameny.

Zavřela jsem oči a snažila se tu novou informaci vstřebat. Ale pořád jsem neznala důvod, proč mě unesl.

„A proč si mě unesl? Udělala jsem ti snad něco?“

„Ne, to vůbec ne. Už se k tomu dostaneme... No... Jak jsem ti vyprávěl o tom upírovi, kterého jsem potkal... Tak ho znáš.“

„Cože?“ vůbec jsem nevěděla, o čem to mluví. Vždyť já znám jenom z upírů Cullenovi, myslím osobně. „A nespletl sis mě s někým?“

„Ne,“ zakřenil se. „Tebe bych si splést s nikým nedokázal. Copak si nevzpomínáš na upíra jménem Thomas?“

Thomas, Thomas... snažila jsem si vzpomenout. Něco mi to jméno připomínalo, to je pravda... Thomas... Bože, to ne! Tak se přece jmenoval ten upír, co přišel k nám domů za Carlislem. Ale co s tím má on společného? Vždyť jsem mu nic neudělala... A nebo snad jo? Pokoušela jsem se vybavit moment, kdy jsem ho viděla... Ne, určitě jsem mu nedala důvod, proč by mi chtěl ublížit.

„Vzpomínám si,“ zamumlala jsem po chvíli. „Ale co s tímto vším má on společného. Viděla jsem ho možná tak jednou...“

„No... on si na tebe moc dobře vzpomíná,“ uchechtl se. „Říkal mi, že jsi ho tak trošku zesměšnila před jeho přítelem. A přitom jsi jenom člověk, jeho potrava...“ zakroutil pobaveně hlavou.

„Nevím, o čem to mluvíš. Já jsem ho nijak nezesměšnila.“

„Jestli zesměšnila nebo ne, to je jedno. Hlavní je, že se na tebe tak trochu zasedl. Ale věděl, že kdyby se k tobě přiblíži, tak by ho tví upíři poznali. A proč nevyužít přítele, že? Když se může kdekoliv dostat, aniž by ho ostatní upíři nevyčmuchali,“ zahihňal se. Mně to tedy moc vtipné nepřipadalo. Spíš to bylo strašné.

„Ale proč jsi to neudělal?“ podivila jsem se.

„Měl jsem to v plánu, ale... když jsem tě sledoval, přišlas mi velmi zajímavá. No... nejen tak nějaký člověk bydlí v domě plný upírů. Mohl jsem být v tvém pokoji, aniž by o tom někdo věděl... A ty jsi začala promlouvat ke svému bříšku,“ podíval se mi na lůno, kde jsem měla přiložené obě dlaně a pousmál se. „Okamžitě jsem věděl, že by nebylo správné tě zabíjet, když čekáš poloupíří dítě. Mohlo by to být opravdu zajímavé,“ zasmál se. „Bavilo mě tě pozorovat, byla to docela sranda. Až na to, ehm... v lese s tvým upírem,“ zakřenil se na mě. Vykulila jsem na něj zděšeně oči a vím jistě, že kdybych nebyla promrzlá až na kost, tak bych byla celá rudá.

„Ty... ty...“ nemohla jsem ze sebe dostat ty nejpříhodnější slova.

Zasmál se. „Neříkám, že to nebylo zajímavé, ba naopak... Bylo to až velmi zajímavé,“ zamrkal.

Odvrátila jsem od něho zahambeně oči. To se mi snad jenom zdá...

„Nemusíš se stydět,“ zahihňal se. „Takže abych pokračoval... Sdělil jsem Thomasovi, že jsem z tebe vysál život. Samozřejmě byl velmi spokojený, že jsem učinil podle jeho přání... Postupem času jsem si všiml, že potřebuješ taky krev. Mimochodem, dobrý nápad s tou sázkou... To by ani mě nenapadlo,“ usmál se na mě uznale.

„Dík,“ řekla jsem kysele. Pořád jsem byla na něj naštvaná. Nejenom, že mě chtěl zabít a unesl mě, ale ke všemu mě šmíruje... „A ehm, s tím pozorováním...“

„Ano?“ zazubil se.

Mé obočí se spojilo, když jsem se na něj mračila. „Ty jsi mě špehoval, i když jsem byla... ehm...“ Trošku jsem zčervenala.

„Ne,“ zasmál se mi. „Jestli máš na mysli, třeba když jsi byla... nahá, tak ne. Ne že by mě to nelákalo... Ale trošku soukromí jsem ti dopřát mohl.“

„Ještě že tak,“ oddychla jsem si. „A proč si mě tedy unesl, když si se nakonec rozhodl mě nezabíjet?“

„Protože Thomas chtěl se zajet podívat za tím jeho přítelem... Carlisle se jmenuje, nemám pravdu? Takže jsem uznal za vhodné tě unést, než kdyby tě tam našel. Nevím, o co by se pokusil.“

„Za to ti děkovat nebudu,“ zabručela jsem. „Neměl si mě unášet. Takže mě teď okamžitě odveď zpátky. Určitě si všichni už dělají starosti,“ zajíkla jsem se pravdou v mých slovech.

„Ne,“ zakroutil vážně hlavou. „Zůstaneš tady. Nedovolím, aby se ti něco stalo a tady zůstaneš v bezpečí.“

„Ale proč? Proč chceš, abych byla v bezpečí?“

Povzdechl si. „Nevím.“ Ladně se zdvihl ze země a mě poskočilo srdce až v krku. Přece mě tady nenechá.

„Počkej! Nemůžeš mě tady nechat,“ zdvihala jsem se ze země, ale šlo mi to velmi těžce, protože celé mé tělo bylo jako kus ledu. „Já chci okamžitě odejít...“

„Ne!“ zatvrdil se. „Řekl jsem, že zůstaneš TADY. Teď si pořebuji zajít na lov, protože když jsem s tebou, tak se mi sbíhají sliny... A to bys určitě nechtěla, kdybys se stala mou večeří...“ s těmito slovy zmizel. Nezaznamenala jsem ani otevíraní dveří, prostě NIC.

„Prosím nenechávej mě tady,“ plakala jsem a bušila do dveří. Já tady nechci být. Chci ležet u Edwarda v posteli a nechat se objímat jeho pažemi. Absolvovala bych klidně dvou týdenní nakupování s Alicí, jen kdybych nezůstávala tady...

„Prosím, prosím...“ šeptala jsem a pochodovala po neosvětlené místnosti. Připadala jsem si, jakobych byla v hrobce.