Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 34. kapitola

24.03.2010 (14:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3289×

34. kapitola

Ucítila jsem chladný dotyk na mém čele. Zavrtěla jsem se a vzdychla. „Edwarde, já chci ještě spát,“ zakňourala jsem ještě v polospánku.

V mých uších se odrážel tichý smích. „Já nejsem Edward...“

Otevřela jsem šokovaně oči a setkala se s pohledem mého únosce.

„Hm,“ zabručela jsem a posadila se. Bolelo mě celé tělo z toho, jak jsem nepohodlně ležela na té tvrdé, chladné zemi. „Už mě pustíš?“

„Ne...“ zasmál se. „Ale přinesl jsem ti ještě jednu deku, protože vidím, že ti je zima... Za to se opravdu omlouvám, ale lepší místo, kde bys mohla být schovaná, jsem nenašel,“ usmál se omluvně.

Zamračila jsem se na podlahu a zamumlala. „Kdybys mě tady nedržel, tak by mi bylo teplo.“

Povzdechl si. „Ještě něco jsem ti přinesl.“

Tázavě jsem k němu zdvihla oči a všimla si, že v ruce drží neprůhlednou flašku. Zkrabatila jsem čelo. Měla jsem sice hroznou žízeň a hlad, ale to se mi moc nezdá. „Co je to?“

„Něco po čem budeš silnější,“ odpověděl mi s vážnou tváří. „Nejsem typ, co chodí do obchodů nakupovat,“ zakoulel očima, jakoby to byla samozřejmost.

Opatrně jsem si od něj tu láhev vzala a odšroubovala víčko. Přičichla jsem si k ní a ihned nakrčila nos. Ta vůně mi byla povědomá, ale zároveň jiná... Připomínala mi vůni krve, kterou jsem pila, ale zároveň mi voněla líp... Odstrčila jsem tu láhev z mého dosahu a nebýt jeho rychlého reflexu, převrátila by se.

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě a podával mi láhev zpátky.

„Co se děje?“ opakovala jsem po něm nevěřícně. „Vždyť mi postrkuješ krev!“

Zdvihl oči v sloup. „Před tím ti to nevadilo a s chutí si to pila...“

Nenechala jsem ho domluvit: „OK, ale nebyla to lidská krev. Což určitě toto je,“ nakrčila jsem nos.

Uchychtl se. „Máš pravdu. A cožpak to není lepší? Vždyť mnohem více voní a chutná, než od těch zvířat,“ zakoulel očima a zakřenil se na mě.

Možná měl pravdu a v téhle chvíli, když mi doslova zpíval žaludek hlady, tak bych byla schopná sníst opravdu cokoliv...

„Nechci to! Vypíj si to sám, když ti to tak chutná.“ Bůh ví, kde to vzal... Zarazila jsem se a zděšeně se na něj podívala. „Ty jsi zabil člověka,“ konstatovala jsem. Já vím, mělo mě to napadnout, když má rudé oči, ale stejně... Když jsem byla menší, tak jsem chtěla být upírem a vůbec mi nevadilo, že bych zabíjela lidi... Ale teď mi to připadá strašné...

„Znáš jiný způsob, jak se krmit?“ zeptal se mě tiše a podíval se na mě skrz svých hustých řas.

„Ehm, jo. Co třeba nezabíjet lidi a dát se na vegetariánství?“

Začal se nahlas smát. „Dobře, tak teď vážně.“

„Živil by ses krví zvířat,“ pokrčila jsem rameny. „Co je na tom nepochopitelného?“

„Ty mluvíš vážně, viď?“ zeptal se mě s povzdechem.

„Pochopitelně.“

„Nemyslím, že bych chtěl vyměnit lepší za horší,“ zakřenil se.

„Nenažraný upír,“ zamumlala jsem tiše sama k sobě. Ale on mě samozřejmě slyšel a zahihňal se.

„Možná, ale mohl bych mít alespoň v tomto životě to nejlepší, když jsem to v minulém neměl,“ pousmál se a trošku se ke mně naklonil. Nevěděla jsem, co chce udělat, ale instinktivně jsem sebou cukla a trošku se od něj odvrátila.

Povzdechl si a zadumaně se zadíval na mé bříško.

„Chceš, aby to dítě v tobě trpělo hlady?“ zeptal se něžně a usmál se na mě. Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale nakonec jsem je zase zavřela. V téhle věci měl pravdu. Pohladila jsem si mé lůno. Nechtěla jsem, aby mé dítě trpělo hlady. S rezignovaným povzdechem jsem natáhla ruku a sevřela jsem prsty láhev, kterou mi podával.

„Když to vypiju, pustíš mě?“ zeptala jsem se nadějně, i když jsem věděla přesně, co odpoví. NE!

Usmál se. „Píj,“ nakázal mi.

A já se napila. Chutnalo mi to víc, než když jsem pila tu zvířecí krev, což mě trošku děsilo. Člověk, který pije lidskou krev – to se může stát opravdu jenom mně!

„Jak dlouho tady zůstanu?“ zeptala jsem se, když jsem dopíjela celou půl litrovku čerstvé krve.

Hypnotizoval každý můj pohyb a bylo vidět, že má co dělat, aby mi tu krev sám nevyrval z rukou. A nebo rovnou po mně nekočil a nevysál mě.

Nepřítomně mi odpověděl: „Pár dnů...“

„Pár dnů?“ zeptala jsem se nevěřícně a zároveň zděšeně. Začala jsem se zdvihat na nohy.

„Kam to jdeš?“ Zachytil mě, když jsem málem spadla a přitáhl si mě k sobě.

„Pryč! Tady já už nezůstanu ani minutu!“ zařvala jsem a pokusila jsem se mu vyškubnout. Kdybych byla přikovaná v ocelových řetězech, vyšlo by to na stejno.

Jeho výraz se změnil, až mě to vyděsilo. Jeho oči zčernaly a já se bála taky dýchat. Naklonil ke mně více hlavu a nepřestával se mi dívat do očí. Čekala bych všechno, ale tohle ne. Čekala jsem, že mě kousne a pokusí se mě zabít, ale tohle bylo horší... Teda jak se to vezme.

Přitiskl tvrdě rty na ty mé a já jsem šokem zdřevěněla. Jakmile jsem se dostala ze šoku a uvědomila si, co to děla, začala jsem ho bušit do hrudi a pokoušela jsem se od něj odtáhnout. Ale držel mě pevně a jeho jazyk se dobýval do mých úst. Pootevřela jsem rty, abych se mohla nadechnout, v případě vydat hlasitý výkřik, který by se stejně odrazil od stěn a nikam by nedolehl. Využil toho a pronikl mi svým ledovým jazykem do mých úst. Začal si s tím mým pohrávat, ale já ho odmítala. Na chvíli jsem zauvažovala, že bych ho kousla, ale stejně by to asi nepomohlo. Proč nemůžou mít upíři i slabinu, kterou by využil taky obyčejný člověk jako jsem já? Odpověď je jasná – protože je svět nespravedlivý.

Popošel se mnou a přirazil mě na stěnu. Zaskučela jsem mu do úst, protože mě to zabolelo. Vůbec nebyl něžný jako Edward. On se NEUMĚL ovládat! Jeho ruce jednaly tak rychle, že jsem si ani neuvědomila, že mi zmizela mikina, kterou jsem měla na sobě. Dostala jsem ještě větší strach... Začala jsem kopat nohama a on mě povalil na zem a přišpendlil mě svým tělem, takže jsem se nemohla pohnout ani o píď. Nemohla jsem dýchat a po tvářích se mi kutálely slzy. Byla jsem úplně bezmocná. Přestala jsem se bránit a mé tělo úplně ochablo. Jeho rty se přesunuly na mou klíční kost a já ucítila na své kůži jeho zuby. Otřásla jsem se a vykřikla. Jeho tělo na mém ztuhlo a aniž jsem to postřehla, stál na konci místnosti. Rychle jsem se zdvihla ze země a přejela si vyděšeně dlaní po krku. Žádná krev, oddychla jsem si. Nekousl mě, jenom mi svými zuby přejel po kůži.

„Promiň,“ zamumlal lítostivě a zmizel.

Byla jsem úplně zděšená z jeho reakce, že jsem věděla jedno a to, že od tud musím, co nejrychleji zmizet. Nevěděla jsem, kde se zrovna nacházím – když nepočítám to, že to tady opravdu vypadá jako v hrobce – ale měla by tady vést nějaká šachta, nebo něco takového. Přece tady nemůžou vést jedině tyhle dveře.

Došla jsem k nim a znovu zacloumala kulatou klikou. Otevíraly se z druhé strany, takže pokus o vyražení by neprošel. Zaklonila jsem hlavu a rozhlédla jsem se po stropě. Kromě těch velkých pavučin, tam nic nebylo... Fuj! Nesnáším pavouky. Úplně se jich štítím. Otřásla jsem se a dál studovala tajemnou místnost. U jednoho rohu byly naskládané nějaké pytle. Přišla jsem k nim a začala je odhazovat stranou. Nevím, proč jsem to dělala, ale nějaký instinkt mi napovídal, abych nepřestávala. Ani jsem radši nezjisťovala, co v těch pytlích je a dál je odsouvala. Ale že byly těžké...

Zadýchané jsem odsunula poslední pytel a zůstala zírat na díru ve zdi. Byla to tmavá, dlouhá a úzká chodbička. Někdo jako Emmett by se tam určitě nevešel, ale já možná ano. Bála jsem se tam jít, ale pocit, že už budu konečně svobodná, byl větší. Cítila jsem, jak od tamtud táhne malý větřík, to znamená, že to musí někam vést...

Prosoukala jsem se tam a pomalu lezla po čtyřech do předu. Ještě že netrpím klaustrofobií. Ten prostor byl opravdu velmi malý a všude byly pavučiny. Snažila jsem se dívat přes ně a nevšímat si jich. Nevím, co bych dělala, kdybych zahlídla nějakého pavouka. Jo vím – začala bych pištět a snažila bych se od tud, co nejrychleji dostat.

Na konci jsem uviděla jemné světlo. To bylo opravdu dobré znamení, znamená to, že jdu dobře. Usmála jsem se a lezla dál a dál, dokud už nebylo kam. Přede mnou byla zeď. Zamračila jsem se. Přece jsem viděla, že tudy proudí světlo a stále ho vidím. Zdvihla jsem hlavu a spatřila kulaté víko od kanálu.

„Já to věděla,“ vypískla jsem a pokusila jsem se ho odsunout. Musela jsem použít veškerou sílu, abych ho o kousek odtáhla. „Ještě trošku,“ zafuněla jsem a posunula ho o další kus.

Najednou jsem přestala, protože jsem uslyšela šramot za sebou v díře. Upřela jsem zpátky do té temnoty oči a zaposlouchala jsem se. Ten šramot – nevím, jak bych to měla nazvat – byl stále intenzivější. Znělo to jakoby se ke mně blížila armáda hnusných brouků...

„Kruci,“ zaklela jsem a víc se do toho víka opřela. Já nechci mít nic společného s brouky. Bůh ví, jaké to jsou druhy... Třeba mají rádi lidské maso...

„No tak,“ zakňourala jsem a konečně ho odsunula celé pryč. Jako kdybych měla za zadkem vosu, jsem se vyhoupla nahoru a odsunula nohy z dosahu té pekelné díry. Když jsem vstala na nohy, porozhlédla jsem se kolem. Stála jsem u cesty v nějakém městě. Kolem mě procházeli lidé a štítivě se ode mě odvraceli. Někteří se na mě dívali soucitně. No jo... dívku, která zrovna vylezla z kanálu asi mezi sebe nepřivítají.

Otočila jsem se na patě a zahlédla svůj odraz ve skle jednoho obchodu. Celá jsem zkoprněla. Vypadala jsem jako nějaký... já ani nemám žádná slova, která by k tomuto výjevu odpovídala. Měla jsem rozcuchané a plné pavučin vlasy, můj obličej už nebyl kávově hnědý, ale spíš černý a mé oblečení... tomu se už říkat oblečení nedalo. Měla jsem ho úplně potrhané.

Tak takhle kdyby mě uviděl Edward, tak bych ho viděsila více, než nějaký upír. O Alici ani nemluvně. Ta by utrpěla do konce své existence šok a léčila by se každodenním nakupováním.

Zatočila jsem se a začala dumat nad tím, kam bych si mohla jít zatelefonovat. Nebo spíš, kam by mě v tomto stavu pustili...

Než jsem stačila udělat první krok směrem k bistru na druhé straně, zastavilo vedle mě u chodníků stříbrné Volvo.