Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 35. kapitola

28.03.2010 (09:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3373×

35. kapitola

Přestala jsem dýchat a s radostí vypískla: „To je Edward.“ Nikdo z auta nevyšel a já si uvědomila, že svítí slunce. S úsměvem jsem zakroutila hlavou a přihopsala k autu. Otevřela jsem dveře na straně spolujezdce a nasedla.

S úlevným úsměvem jsem se koukla na řidiče a v tu chvíli jsem ztuhla.

„Pěkný den, Domčo,“ pousmál se Thomas. Kruci. Byla jsem si jistá, že je to Edwardovo auto.

Otočila jsem se, že si rychle vystoupím, ale on se rozjel. A skákat za jízdy jsem viděla maximálně tak v televizi. A to i tak vypadalo nebezpečně. Přitiskla jsem se co nevíce na dveře a vyděšeně ho pozorovala. Bála jsem se i dýchat.

Díval se s úsměvem před sebe, což mě ještě více děsilo.

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se tiše. Se zvednutým obočím se na mě kouknul.

„Kam myslíš? Dál od Carlislea a jeho rodinky. Protože Alice už mě musela vidět, že tě unáším... Trochu mě nakrklo, když jsem zjistil, že tě Leo nezabil v tu dobu, co mi řekl pravý opak,“ povzdechl si a s přivřenýma očima na mě hleděl. „Samozřejmě jsem si nemohl být jistý, že tě nezabil teď. Ale jakmile jsem přijel za Cullenovýma vyjádřit jim svou soustrast, vypálili na mě, že jsi ten den zmizela,“ uchychtl se, „ten kluk mě bude vždy překvapovat.“

Zamračila jsem se. Takže se jmenuje Leo. Hmm, docela pěkné jméno.

Cože? On říkal, že ho Alice viděla, tak proč sedí v Edwardově autě?

„Proč máš Edwardovo auto?“ pípla jsem.

Zasmál se. „Jsem přece na lovu, ne? On mi ho půjčil, protože jsem řekl, že potřebuji na lov. A on stejně ani neměl náladu mi odporovat, protože tě všude hledal... Řeknu ti... Ještě nikdy jsem neviděl žádného upíra, co vypadá, jako by přišel o rozum.“

Vykulila jsem na něj oči. Ne... Doufám, že Edwardovi nic není. Kdyby se mu něco stalo... Otřásla jsem se hrůzou.

„Říkal jsi, že tě Alice viděla,“ připomněla jsem mu tiše.

Přikývl. „Myslím si to. To že tě unesu jsem se rozhodl udělat, až když jsem tě zahlídl tam stát... Opravdu jsem chtěl jet na lov. Ale ty jsi my změnila plány...“

„Takže to byla náhoda, že jsi mě tam našel?“

„Spíš bych řekl osud,“ usmál se na mě.

„Jdi do háje s osudem,“ zamumlala jsem tiše a zírala z okna. Najednou jsem dostala tak strašný vztek, že mě unáší dál od Edwarda a rodiny, že jsem zaryla prsty do sedačky.

„Zastav! Když už mě chceš zabít, tak to udělej hned teď. Už toho mám opravdu dost!“ vražedně jsem se na něj zadívala, i když jsem se vůbec necítila tak statečně. Vlastně jsem byla hrůzou bez sebe, ale ON o tom nemusí vědět.

Překvapeně se na mě podíval a rozesmál se na celé auto. „Už chápu, proč si tě Cullenovi nechali...“ řekl mezi záchvaty smíchu, „S tebou se upír vážně nenudí...“

„Zalez si do rakve a tam zdechni,“ zamručela jsem.

Nadzdvihl obočí a znovu se rozesmál. Natáhla jsem se a chtěla ho praštit, ale chytl mě za zápěstí a pobaveně zakroutil hlavou.

„Být tebou tak se o to už nikdy nepokusím,“ řekl a já jsem se mu pokusila vytrhnout své zápěstí, ale marně. Kruci, co je to za spravedlnost. Proč musím sedět s hladovým upírem v tak těsném prostoru?

Jeho oči byly ještě černější, když si mé zápěstí přitáhl více k tváři. Vůbec jsem nedýchala, když se jeho oči zužily a on kreslil kolečka svým nosem na mé kůži. Měla jsem hrůzou rozšířené oči a můj tep se zrychloval. Pousmál se a pustil mou ruku. Přitiskla jsem si ji na prsou a ještě více se přitiskla na dveře. Vůbec jsem si nevšimla, že stojíme. Zaparkoval na malé lesní cestičce.

Asi jsem ho neměla tak brzo přesvědčovat, aby mě zabil dřív, než se zblázním... Na sucho jsem polkla a mé srdce se rozbušilo tak nahlas, že to museli všichni slyšet až v ČR.

„Konečně se chováš, jak bys měla,“ poukázal na mé roztřesené ruce.

„Být upírka, tak ti nakopu prdel,“ zamumlala jsem vztekle.

„Možná,“ pousmál se. „Rád bych tě viděl, jako upírku... Samozřejmě v jiné chvíli než v boji. Třeba na nějakém pěkném osamoceném místě...“ zamrkal.

Zase mě rozčílil. „Jdi s těma kecama do háje.“ Právě jsem si uvědomila, že stojíme, tak jsem rychle otevřela dveře a vyběhla. Mohl mě klidně zachytit dřív než jsem dootevřela dveře, ale nic... Překvapeně jsem se otočila asi deset metrů od auta a viděla, jak nevzrušeně se o něj opírá a pobaveně mě sleduje.

Kretén... Otočila jsem se o sto šedesát stupňů a rozběhla jsem se. Utíkala jsem, i když už mé tělo dávno nemohlo... Byla jsem vyčerpaná, ale stále jsem běžela... Po chvíli jsem si uvědomila, že běžím špatným směrem. Silnice měla být opačným směrem, než jsem běžela... Bezmocí jsem se rozbrečela a klesla do kapradin. Bolelo mě bříško a docházel mi dech.

„Moc daleko jsi se nedostala,“ poznamenal klidně a přidřepl si ke mně. „Předpokládám, že mě teď budeš prosit, abych tě nezabíjel. Nemám pravdu?“

„To víš, že nemáš,“ vydechla jsem. Můj tep se pomalu snižoval a tak jsem se odvážila se mu podívat do tváře. Vypadal dosti naštvaně, ale potom se jeho výraz změnil a usmál se.

„To mě mohlo napadnout, že se takhle zachováš.“

„Jdi do háje,“ zamračila jsem se a vstala. To jsem prostě já, abych si dělala srandu z předcházející smrti. Ale teď nejde jenom o můj život, teď šlo hlavně o život mého nenarozeného dítěte...

Stáli jsme naproti sobě a upřeně si hleděli do očí. Trošku mě znervózňovala ta jeho rudá barva očí, ale snažila jsem se, nedat na sobě nic sdát. To že jsem byla vyděšená, jsem uměla dosti dobře skrýt za nečitelnou masku. Alespoň doufám...

„Neuvěřitelné,“ zamumlal tiše. „Klidně tu naproti mně stojíš a nepokoušíš se o útěk,“ zakroutil obdivně hlavou.

„Pomohlo by to?“ zeptala jsem se kysele.

Zasmál se. „Ne.“

Jeden kousek mé mysli mi radil, abych sním vydržela takhle komunikovat co nejdýl... Třeba se Edwardovi povede mě najít, jako to bylo v různých knížkách, kde dobro zvítězilo nad zlem. Ale toto přece jen není pohádka...

Povzdechla jsem si. „Když už mě chceš zabít, tak mi aspoň řekni důvod.“

Nadzdivhl obočí a záhadně se usmál. „Doufal jsem, že ti to Leo řekl...“

„Hmm,“ zabručela jsem a vyčkávavě čekala.

„Je opravdu zábava sledovat tvé změny nálady,“ zasmál se.

„Jdi do háje.“

„Možná potom,“ uchechtl se. Zamračila jsem se na něj a o krok ustoupila. Nechtěla jsem stát u něj takhle blízko. Podívala jsem se kolem, ale nic kromě stromů jsem neviděla. Můj zamračený pohled se prohloubil. Zavřela jsem oči a přála si, aby se tu Edward objevil a zachránil mě. Doufám, že teď slyší mé zoufalé myšlenky...

Thomas se už nesmál, ale upřeně mě pozoroval. Jeho oči nabraly tmavší barvu a to pro mě znamenalo jediné – Jsem v prdeli.

O další krok jsem ucouvla a zděšeně ho pozorovala. „Nechceš mi o sobě něco říct?“ pokusila jsem se ho zoufale přimět na jiné myšlenky.

Pousmál se, ale jeho oči byly stále černé jako samotná noc. „Zbytečně to prodlužuješ, čičinko.“

Edwarde! Prosím... Vzlykla jsem, protože jsem věděla, že už nastává konec. Pohladila jsem si mé lůno a z mých očí tekly proudy slz. Zavřela jsem oči. Sbohem Edwarde, miluji tě. Více než svůj vlastní život. Miluji stejně naše dítě. Miluji naši velkou rodinu... Miluji vás všechny... Ale tebe a naše děťátko... Vzlykla jsem a nakonec, když ke mně přikročil a vzal mi hlavu do svých ledových dlaní, zaprosila jsem: „Prosím... Mé dítě...“ Najednou mě pohltila tma.

***

Zmateně jsem otevřela oči a měla jsem vyschlo v krku. Jako první jsem uviděla nádhernou tvář staženou do bolestné grimasy.

„Edwarde?“ zaskřehotala jsem a zamrkala, jestli se mi to náhodou nezdá.

„Už je vše v pořádku lásko. Nic se ti už nestane, slibuji,“ pohladil mě úzkostlivě po tváři.

„Ach zlatíčko, jak je ti?“ zeptal se mě jemný hlásek. Natočila jsem hlavu a spatřila Esme.

„Mám trošku žízeň...“ než jsem to stačila doříct, měla jsem před sebou sklenku vody, kterou mi s provinilým výrazem podávala Alice.

Pousmála jsem se na ni a vyprázdnila jsem ji naráz. Měla jsem vážně velkou žízeň...

„Jak ti je?“ přiblížil se ke mně Carlisle a přiložil mi dlaň na čelo. „Není ti zima... horko? Bolí tě něco?“ vpíjel se do mě svýma starostlivýma očima.

Zatřásla jsem hlavou a podívala jsem se na Edwarda. Vypadal zdrceně, jako všichni v této mistnosti... Zdvihla jsem ruku a pohladila ho po tváři. Zavřel oči a přiložil svou dlaň na tu mou.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.

Otevřel své oči, které už nepřipomínaly barvu slunce, nýbrž barvu noční oblohy. „Co si posledního pamatuješ?“

Zamračila jsem se a pokusila jsem si vzpomenout...

„Probudila jsem se v nějaké místnosti, která připomínala hrobku... Byla mi zima. Potom přišel jeden upír, který mi oznámil, že mě unesl, protože po mně jde jiný upír...“ Teď jsem si vzpomněla na Thomase a můj tep se zrychlil a já vykulila oči.

„To je v pořádku. Nic se ti nestane...“ tišil mě Edward a hladil mě po pažích.

„Když jsem se dostala od tam tud, přijel v tvém autě... Myslela jsem si, že jsi to ty,“ vzlykla jsem a on se na mě smutně díval. „Zastavil někde v lese... Já jsem utíkala, ale potom jsem se zastavila a pokusila jsem se s ním mluvit, abych dostala trošku času, než mě zabije... A nebo, než si pro mě přijedeš...“ Nechala jsem, ať mi stékají slzy a pokračovala jsem: „Když byl u mě, tak jsem omdlela a víc si nepamatuji...“

„Tolik mě to mrzí,“ zavřel Edward oči. „Měl jsem na tebe dohlídnout... Neměl jsem...“

„Přestaň. Nechci, abys všechnu vinu bral na sebe...“ špitla jsem. „To já za to můžu. Měla jsem být opatrnější...“

Otevřel rychle oči a já jsem sebou škubla, když jsem v nich uviděla zlobu. „To nikdy neříkej.“

Skousla jsem si ret a zadívala se na přikrývku. Přiložila jsem si obě dlaně pod peřinu na mé bříško a úlevně jsem zavřela oči.

„Domi...“ uslyšela jsem hlas, který jsem tady vůbec nečekala. Překvapeně a trošku vyděšeně jsem se koukla ke dveřím, kde stál Leo.

Edward potichu zavrčel, ale nic neudělal. Nikdo nic neudělal a všichni čekali na mou reakci.

„Co tu sakra dělá ten neviditelný upír?“

Líbila se vám alespoň trošku kapitola?

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 35. kapitola: