Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 36. kapitola

30.03.2010 (22:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3252×

36. kapitola

Leovi se roztáhly koutky do úsměvu a já se na něj na oplátku zamračila.

„Tak co tady dělá?“ otočila jsem se k Edwardovi. Chvíli se mi díval do očí a potom kývnul směrem k němu a zatvářil se trošku znechuceně.

„Měl by ti to říct sám.“

Carlisle si odkašlal. „Necháme vás tady o samotě,“ promluvil a s Esme za ruku došel ke dveřím. Neušel mi jeho varovný pohled, který patřil Leovi. Alice s Rose a Jasperem je následovali, ale Emmett se nehnul z místa. Měl založené paže na hrudi a soustředěně se mračil.

„Copak bráško?“ zeptala jsem se trošku ochraptělým hlasem.

Zakoulel očima. „Dva proti jednomu je vždy lepší, ne?“

Nevěřícně jsem zamrkala. Přece se nebudou prát... Střelila jsem vystrašeně očima k Leovi, který ze mě nespouštěl oči. Mohl by klidně někomu něco udělat. Vždyť se živí lidskou krví a tudíž je silnější... Můj tep se zrychlil, když jsem uvažovala nad různými možnostmi, jak by jim mohl ublížit.

„Klid lásko. Nikdo nikoho zabíjet nebude,“ pohladil mě smutně Edward po tváři a potom ztuhl a tiše zavrčel. „Nebo možná bychom mohli udělat výjimku,“ zamumlal tiše, že jsem měla co dělat, abych to uslyšela.

Zavřela jsem oči a jeho dotyk si užívala. Jak mi chyběl... Kdyby mě ten debilní upír neunesl, nemusela bych trpět odloučením od něho.

Edward se pousmál.

Jsi mi v hlavě?

„Už jsem dlouho nebyl, tak si to vynahrazuju,“ usmál se.

Zdvihla jsem oči v sloup a zamračila se na Lea. „Tak mluv.“

S úsměvem udělal jeden krok blíž k mé posteli a Edward s Emmettem zavrčeli. Leo na ně upřel rozzlobený pohled, ale potom se zase na mě obrátil s úsměvem. Zakroutila jsem hlavou, nad jeho chováním.

Ale třeba se nadýchal v hrobě toho hrozného vzduchu a zůstalo mu to na mozku. A Carlisle se nad ním slitoval, takže tady chvilku zůstane, než náš doktor uděla všelijaké testy, které by dokázali, že se může upír pomást... To by na Carlisle docela sedělo. No... jako, že je vždy hrozně zabraný do práce, pokud jde o výzkum ohledně jeho druhu, nebo ne? A teď jenom tady ten pomatenec stojí s úsměvem a chce se mi omluvit, že vlastně nevěděl co dělá... Jo to by šlo...

Koukla jsem se na Edwarda, aby mi to potvrdil, ale on se pobaveně usmíval. No doufám, že to není nakažlivé. Třeba je to nemoc, která se šíří z upíra na upíra...

Edward vypukl smíchy a snažil se to zamaskovat kašlem.

„Co je tu k smíchu?“ zeptal se Emm a díval se z jednoho na druhého.

Pokrčila jsem rameny.

„Ne, nemá žádnou mozkovou poruchu,“ usmál se Edward a Emm se tomu zasmál.

Začervenala jsem se a poočku se koukla na Lea. Zamračeně se díval na Edwarda.

„Můžu už mluvit?“ zeptal se ho trošku podrážděně.

Vzdychl a přikývl. „Ale je na Domče, jestli bude poslouchat.“

„No, já poslouchám,“ nadzdvihla jsem zvědavě obočí.

Leo se opřel o futra dveří a chvilku mě pozoroval a potom promluvil: „Po tom... incidentu, jak jsem odešel a nechal jsem tě tam samotnou, jsem se ve svém druhém já procházel po městě...“ Trošku jsem se otřásla, když jsem si vzpomněla, jak po mně šahal a málem mě kousl. Ale nechápala jsem, proč o tom teď začal mluvit. „Asi po půl hodině jsem uviděl jet okolo mě stříbrné Volvo a za volantem jsem uviděl Thomase. On mě samozřejmě ne. Najednou jsem pocítil strašnou potřebu zjistit, jestli jsi vpořádku...“ zakroutil nešťastně hlavou. „Když jsem se vrátil do úkrytu, nebyla jsi tam. Šel jsem za tvou vůní, která končila u silnice... Ani jsem si to neuvědomil a už jsem běžel po silnici za autem, ve kterém Thomas seděl. Akorát, když jsem doběhl k autu, ve kterém nikdo nebyl, dolehla ke mně tvá vůně. Doběhl jsem právě včas, když se tě snažil zabít a ty jsi mu omdlévala do náruče... Byl to strašný pohled, ale dřív než ti stačil zkřivit jediný vlásek, roztrhal jsem ho. Ani nevěděl, co se s ním děje, když jsem byl... jak ty říkáš neviditelný,“ zasmál se.

Vykuleně jsem se na něj dívala. Takže to byl on, kdo mě zachránil? To nebyl Edward? Se slzami v očích jsem se podívala na Edwarda s nevyslovenou otázkou.

Provinile se na mě zadíval. „Alice měla vizi... Ale byli jsme od tebe hrozně daleko,“ zoufale si povzdychl. „Jakmile jsem uviděl v Aliciny hlavě, jak ti Thomas,“ při zvuku jeho jména zavrčel, „ubližuje... Byl to ten nejhořší výjev, jaký jsem kdy viděl. Prosím odpusť mi, že jsem tě neuchránil...“ utrápeně se na mě zadíval, až mi z koutku oka stekla slza.

„Máš pravdu. Neuchránil jsi ji,“ souhlasil Leo se zákeřným úsměvem a Edward provinile zavřel oči a pokračoval:

„Nasedli jsme do aut... A já udělal další chybu, že jsem mu své auto půjčil...“ zakroutil hlavou. „Věděl jsem, že nedojedeme včas a ta představa mě mučila. Když jsme dojeli na místo, byl už vidět jen kouř... Když jsem uviděl na zemi tvé bezvládné tělo, myslel jsem si, že jsem přišel pozdě... Ale potom jsem uslyšel zvuk, který mě drží při životě. Zvuk tvého bijícího srdce. I přes všechno, co Leo udělal, jsem mu zavázán, že tě zachránil... I když mám chuť ho zabít,“ pousmál se.

Nevěděla jsem, co na to říct. Samozřejmě nebylo co Edwardovi odpouštět. Vždyť za to nemohl. Ale otázka je, jestli mám být vděčná Leovi. Sice mi zachránil život... No dobře.

„Ehm, děkuji,“ řekla jsem vděčně Leovi a trošku se pousmála. Úsměv mi oplatil a Edward zavrčel. Překvapeně jsem se na něj koukla, ale on se mračil na přikrývku.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se tiše mé lásky.

Vrhl znechucený pohled na Lea a potom se mi zadíval do očí. Nevím, co tam našel, ale jeho výraz se postupně uvolňoval a nakonec se pousmál. „Vůbec nic. Jen se mi nelíbí, že musím sdílet jeho mysl.“

„Tak neposlouchej,“ vyštěkl trošku rozladěně.

Začala jsem se zvedat a Edward si toho všiml. „Kam jdeš?“

Začervenala jsem se a šlehla očima k Leovi, který analizoval každý můj pohyb. V Edwardových očí se mihlo pochopení a pomohl mi vylézt z postele. Ani jsem si nevšimla, že stále jsem v tom samém potrhaném oblečení.

Alice vtrhla do pokoje a Leo automaticky ucukl o krok dál. Být na jeho místě, tak bych reagovala úplně stejně. Někdy opravdu bývá, jak rozbouřené moře. Chytila mě za ruku a táhla do koupelny. Když jsem byla hotová – a nevypadala jak šmudla – chtěla jsem se vrátit zpátky do pokoje, ale Alice se mi vrhla okolo krku. „Promiň, promiň...“ šeptala, „neměla jsem tě nechávat samotnou. Měla jsem vědět...“

„To je vpořádku Alice,“ ujistila jsem ji s úsměvem.

Úsměv mi oplatila a znovu mě objala. „Děkuji. Ty ani nevíš, jak jsi nám nahnala strach. Jsem šťastná, že ti nic není. Pojď, Esme ti udělala nějaké jídlo,“ vzala mě s úlevným úsměvem za ruku a táhla dolů do kuchyně. Na její slova se můj žaludek velmi hlasitě ozval. Ani nevím, kdy jsem naposledy něco jedla.

S dychtivým úsměvem jsem si sedla ke stolu a dala se do těstovin, které na mě čekaly.

Spokojeně jsem seděla v Edwardových pažích na pohovce. Byli jsme tady celá rodina plus Leo. Trošku jsem nechápala, co tady ještě dělá. Vždyť už není žádný důvod, proč by tady měl nadále zůstávat. Seděl naproti nám a zamračeně se díval na Edwardovu paži ovinutou okolo mě.

„Můžeš mi prosím vysvětlit, proč...“ zasekla jsem se, protože jsem nevěděla, jak to říct slušně.

Leo nadzdvihl zvědavě obočí a Edward mu to vysvětlil: „Chce se zeptat, proč tu ještě jsi.“

Trošku jsem se na Edwarda zamračila, protože to bylo na můj vkus trošku hrubé vysvětlení. Co to tady plácám... Vždyť Leo je upír, který je určitě zvyklý, když lidé/upíři okolo něj nazývají věci pravými jmény.

„Jsem tu hlavně proto, abych se ujistil, že jsi vpořádku,“ řekl důrazně.

„Když ses ujistil, tak už můžeš vypadnout,“ navrhl nadšeně Emm, zvedl se z pohovky, šel směrem k němu a založil si paže na prsou. Zakoulela jsem očima a zakřenila jsem se. On mě bude pořád bavit, i když se vůbec netváří žertovně.

S očekávaním se na mě Leo zadíval, ale já jen pokrčila rameny. Povzdechl si a vstal. „Myslím, že se ještě uvidíme,“ usmál se na mě a já zalapala po dechu.

„Já si myslím, že ne!“ zavrčel Edward a Leo se uchychtl.

„To nijak neovlivníš,“ nesouhlasil. „Kdykoliv budu chtít, můžu sem nepozorovaně vejít.“

Na sucho jsem polkla, když jsem si vzpomněla, že mě sledoval, aniž by o tom někdo věděl.

„Odejděte prosím,“ promluvil Carlisle klidně, avšak bez možnosti odporu.

Leo došel ke dveřím, kde se zastavil a usmál se na mě. „Brzké shledání,“ zamumlal s úsměvem a zmizel.

„To je ale blbec,“ zavrčela Rosalie a přisedla si ke mně, kde mě taky objala.

„Moje řeč, lásko,“ zachechtal se Emmett.

„Jsi v pořádku?“ optal se mě starostlivě Edward a já jen pokývla hlavou na znamení souhlasu.

„Vlastně mám na něco chuť, i když jsem plná,“ nervózně jsem se zasmála a pohladila si bříško. Všichni se k mému smíchu přidali.

„A co by sis dala?“ zeptala se mě s úsměvem Esme.

Skousla jsem si ret a zapřemýšlela.

Alice se zašklebila a prohlásila: „Pojedeme ti to koupit.“

Překvapeně jsem se na ni podívala, ale ta se smíchem chytla Jaspera za ruku a odešli.

„Na co jsi tedy dostala chuť?“ zacukaly Emmettovi koutky.

Pokrčila jsem rameny. „Zeptej se Alice, nebo Edwarda. Ti ví všechno,“ zakřenila jsem se.

„Hm,“ zabručel a zapl si televizi na nějaký zápas.

„A co krev?“ zeptal se mě s opatrností Carlisle a já ztuhla.

Emmettova pozornost už najednou nepatřila zápasu, ale mně. Všichni na mě zírali a čekali, co odpovím.

Zhluboka jsem se nadechla a přiznala: „Leo mi přinesl krev.“ Carlisle chápavě přikývl, ale já to chtěla ještě upřesnit: „Lidskou.“

Sklopila jsem hlavu a zadívala se na podlahu. Cítila jsem, jak mě propalujou očima a nemohla jsem si nevšimnout, že Edward vedle mě ztuhl.