Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 39. kapitola

13.04.2010 (12:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3718×

39. kapitola

„Jsi normální?!“ zeptala jsem se Lea podrážděně a ani jsem se nesnažila mírnit hlasitost. „Mohl jsi jí něco udělat...“ Můj hlas vyšel do ztracena, protože se Leo rozesmál na celé kolo.

Založila jsem si paže na prsou a čekala až se náš laskavý pán uklidní. Nemůže si přece jen tak kráčet po ulicích a...

„Já to vyřídím,“ přerušil můj tok myšlenek Edward a vztyčil se nad ním. Leo se náhle přestal smát a zamračil se na Edwarda. Postavil se, ať je s ním ve stejné úrovni – i když Edward byl o pár cenťáků vyšší.

„Nebudeš lovit ve Forks a ani nikde poblíž. Nebudeš se zvát do našeho domu,“ mluvil Edward mrazivě, až se mi z toho udělalo špatně a já si okamžitě potřebovala sednout. Už jsem neposlouchala, co Leovi přikazuje a já se pomalu vydala do kuchyně. Naštěstí mi nikdo nevěnoval pozornost, takže jsem se tam pomalu došourala. Motala se mi hlava a chvílemi jsem měla černo před očima. Asi toho bylo na mě dneska moc. Došla jsem ke dřezu a napila se rovnou z kohoutku. Nijak to nepomohlo, takže jsem si ještě opláchla obličej. Jednou rukou jsem se opírala o linku, protože se mi podlamovaly kolena a cítila jsem se tak nějak slabá.

Najednou jsem uslyšela vedle v pokoji velký rámus, jakoby někdo rozbíjel všechen nábytek a pokřiky. To už bylo opravdu na mě moc a i když jsem chtěla vědět, co se děje, klesla jsem k zemi...

***

Jaké bylo překvapení, když jsem se probudila a u mé postele stála celá rodina. Ach jo... Ale byla jsem ráda, že Leo už mezi nima není, což mě přivádí...

„Co se stalo?“ měla jsem hlas ochraptělý a cítila jsem se celá nějaká vyprahlá...

„Promiň,“ omlouval se mi melodický hlas, který tak miluju. Ale nevěděla jsem, za co se omlouvá. Nechápavě jsem se zamračila. „Nevěděl jsem, že je ti špatně... Já,“ vzdychl, „omlouvám se. Vyděsila jsi mě, když jsme tě uviděli na zemi ležet...“

„Neomlouvej se. Ale já se neptala, co se stalo mě... To tak nějak vím, ale chtěla jsem vědět, co se stalo ještě před tím. Uslyšela jsem nějaký rámus...“

„Proč si nám neřekla, že je ti špatně,“ zeptal se zoufale Carlisle, který stál hned u mě z druhé strany než Edward.

„Protože jsem neměla důvod... Ale já se ptala na něco jiného.“

„Neměla důvod?“ opakoval po mně Edward nevěřícně.

„Ne.“

„Ne?“

„Ne!“

„Hele. Já jsem z toho vašeho Ne celý zmatený, tak toho nechte,“ zarazil naše dohady Emmett a já se začala smát. To je divné. Ještě před chvilkou jsem byla zmatená a trošku rozzlobená a teď se tady směju. Edwardovy cukaly koutky, tak jako všem. Povzdechla jsem si. To těhotenství mě jednou přivede do hrobu. Vlastně nejsem tak daleko od pravdy...

Zhluboka jsem se nadechla a zazubila se na Edwarda. „Konec hádky?“

Uchychtl se. „Je zábavné se s tebou hádat, ale dobře,“ souhlasil. „Konec hádky.“

Zakoulela jsem očima, ale on mě jen propaloval svýma zlatýma očima a já věděla, co zase řekne...

„Ale příště mi to řekneš. A kdybych nebyl poblíž, tak prvnímu koho uvidíš, slib mi to,“ díval se na mě tak, že jsem nebyla vůbec schopna, mu odporovat. Zmohla jsem se jen na přikývnutí a on se úlevně usmál a políbil mě. Líbali bychom se ještě dlouho, ale to by nesměl být v místnosti Emmett!

„Ehm, ehm,“ odkašlal si. „My jsme tu taky.“

Edward oddálil od sebe naše rty a pak mě ještě letmo políbil. Když se ode mě odtáhnul, zavrčel na Emma, který se křenil, jako nějaké dítě nachytané při lumpárně, u které ví, že ho za to nepotrestají. No Emmett je prostě Emmett, že? Ale i tak ho mám strašně ráda.

Alice byla až úplně vzadu a smutně se na mě dívala. Já jsem jí něco udělala? Lekla jsem se.

„Ne, nic jsi jí neudělala,“ ujisťoval mě Edward a zamračil se na Alici.

„Já se ti omlouvám, Domi. Já jsem si to ani pořádně neuvědomovala, když Bella...“

Aha. „To je dobrý, Alice. Proč se pořád všichni omlouváte, za takové nesmysly,“ zakroutila jsem hlavou.

„To nejsou nesmysly,“ řekli Edward a Alice společně a já se tomu usmála.

„Další hádka?“ nadzdvihla jsem pobaveně obočí.

„Jo, já chci,“ zdvihl ruku Emm, jako prvňáček. „Já se chci s tebou hádat. To bude sranda,“ zasmál se.

„Emmette,“ zakroutila Rose hlavou, ale usmívala se. Já jsem jen pobaveně zakroutila hlavou.

„Až budu upírka, tak ti vysaju všechny medvědy, jo? A za všechny tvé vtípky ti něco udělám s autem,“ řekla jsem a snažila jsem se tvářit smrtelně vážně, ale v duchu jsem se smála. Dívala jsem se, jak Emmett zbledl. Teda pokud to u upíra ještě více jde.

„To neuděláš!“

„Ale jo,“ přikývla jsem. „Jako novorozená budu silnější než ty.“

„Nebudeš. A ani mi nešáhneš na mého broučka a ani... Au,“ Rose Emmovi dala facku a znělo to, jako když o sebe bouchnou dva kameny. „Za co to bylo, zlato?“ zeptal se jí nechápavě.

„Za toho broučka,“ vysvětlila mu a postavila se blíž ke mně a dál od něj.

„Ou... Já jsem nemyslel své auto, já myslel samozřejmě tebe,“ snažil si ji usmířit.

„Mám tu hádku ukončit, nebo mám jí nechat volný průběh?“ zašeptala jsem směrem k Edwardovi a poťouchle se usmívala.

„Nech to tak,“ usmál se na mě.

„To bylo jako předstírané?“ zeptal se mrzutě Emm a díval se na nás tři.

„Já jsem to rozhodně nepředstírala,“ zamumlala naštvaně Rose a mě jen cukaly koutky.

„Takže bude dnes večer usmiřování?“ zeptal se jí nadšeně a já trošku zčervenala, když jsem si uvědomila, jaké to jejich usmířování bude. No jen doufám, že né moc hlasité.

„Možná,“ pípla Rose a skočila do Emmettovy připravené náruče.

„Nechceš zlatíčko něco k jídlu nebo k pití?“ zeptala se mě Esme.

Rozpačitě jsem se na ni dívala a nevěděla jestli to říct nebo ne.

„Domčo,“ povzdechl si Carlisle a zamračil se. „Neboj se říct, co chceš, anebo potřebuješ.“

„Krev,“ řekla jsem narovinu. „Myslím, že děti mají hlad a já vlastně nevím, jeslti mám na ni chuť... Ale... No...“

„Prostě si to tvé tělo žádá,“ dořekl za mě Carlisle a já jen slabě přikývla.

„Ale z nějakého normálního zvířete. Ne ze sovy, nebo tak něco,“ zasmála jsem se trošku nervózně.

„Myslím, že bys měla pít spíš lidskou...“

„Ne! Jednou to už stačilo a zvířecí je fajn,“ zakroutila jsem nesmlouvavě hlavou. „To bych rovnou mohla pít ze sebe. No... i když asi ne.“

„My ti s Jazzem půjdeme něco ulovit,“ usmála se na mě Alice a Jasper ji chytil za ruku a taky se na mě usmál.

„Dobře. Ale stačí, když mi donesete jenom krev. Zbytek můžete nechat v lese,“ zazubila jsem se na ně.

„Jak chceš,“ pokrčil s pobaveným úsměvem rameny Jazz a oba odešli.

„A nějaké lidské jídlo nechceš?“ zeptala se Esme.

„Hmm... Já bych se ale raději sama prošla dolů do kuchyně.“

„Měla bys ležet. Ať už kvůli sobě a nebo miminkům,“ nesouhlasila Rose.

„Rose má pravdu, měla bys ležet,“ přidal se k ní Carlisle.

Prosebně jsem se podívala na Edwarda, ale bylo vidět, že se mu ten nápad nelíbí.

„Emme, postavíš se na mou stranu?“ Usmála jsem se na něj.

„Ne, protože jsi mi vyhrožovala, že mi sebereš všechny medvědy.“

„To bylo jen z legrace.“ Ne? Stejně půjdu dolů. Začala jsem se vymotávat z peřiny a všichni si jen rezignovaně povzdechli. „Moc dobře,“ pochválila jsem je. „Stejně byste mě nezastavili.“

„Opravdu?“ zeptal se mě Edward pochybovačně. „Můžeme to zkusit.“ Při té představě se usmíval.

„Dobrý pokus,“ zamumlala jsem a vstala z postele.

***

Když jsme všichni scházeli dolů do haly, vzpomněla jsem si, že mi ještě neřekli, co se stalo. Celou tu dobu jsem se dívala pod nohy, abych nespadla a až když jsem sešla až dolů a zdvihla hlavu, zarazila jsem se. Nechybí tu náhodou nějaký nábytek. Třeba konferenční stolek a...

„Co se tu stalo? Slyšela jsem předtím nějaký rámus a teď vidím, že tu chybí nábytek...“ Tázavě jsem je sledovala a nakrčila jsem nos. Něco mi tu smrdělo... „Co to tu tak smrdí?“

„Ty to cítíš?“ zeptal se Edward překvapeně a vyměnil si s Carlislem pohled, kterému jsem nerozuměla. Proč bych... Otočila jsem se a mířila za tím smradem. Vedlo to někam ven k pootevřenému oknu a tak jsem otevřela prosklené dveře a vyšla ven. Chtěla jsem udělat další krok, ale cestu mi zastoupil Edward.

„Ty to necítíš?“

„Cítím. A určitě mnohem lépe než ty.“

„A co to je?“

Mlčel, tak jsem se otočila zpátky do domu a čekala, že mi odpoví ostatní, ale taky mlčeli.

„Co to je? Co se tady stalo?“ chtěla jsem se to už konečně dozvědět. Podívala jsem se na Edwarda, ale všimla jsem si něčeho za ním. Dívala jsem se tupě na šedý dým ve vzduchu. Copak byl nějaký požár? Tady kousek od domu v lese?

„Zkráceně,“ začal Emmett, ale já se pořád dívala na ten kouř. „Edward se s Leem porafali a začali bojovat. Chtěli se navzájem zabít a Edward ho porazil a my jsme mu akorát pomáhali trhat jeho tělo...“

„Mlč,“ sykla Rosalie.

Nespouštěla jsem oči z toho obláčku... Takže... Leo je mrtvý... Ale... To není... Ne. Je mrtvý... Ale vždyť ho mohli ještě poskládat. Vždyť se asi nestalo nic tak hrozného...

„Domčo?“ oslovil mě opatrně Edward a já trošku sebou cukla. Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích smutek a... strach?

„Dobrý,“ kývla jsem a otočila se zpátky do domu. „Raději nechci nic slyšet.“ Sedla jsem si na pohovku a dívala se na podlahu. Leo mi zachránil život... A teď je...

„Mrtvý,“ dokončil mou myšlenku Edward. Řekla jsem, že nechci nic slyšet. „Promiň,“ zamumlal, ale já jsem věděla, že se mi neomlouvá jenom za toto...

„Opravdu to cítíš, Domčo?“ zeptal se zaujatě Carlisle. To ten klid moc dlouho netrval.

Přikývla jsem. „Neměli jste aspoň nechávat otevřené okno, potom bych to možná necítila.“

„Ale člověk, by to neměl cítit. Jedině kdybys byla od toho na tři metry daleko... Pak možná,“ zamračil se Carlisle a podíval se na mé bříško.

„Poloupíří chlapec má v sobě jed, že?“ zeptala jsem se. Teď mě napadla taková blbost, že by jedno z mých dětí do mě ten jed vpouštěl. Opravdu blbost...

Edward na mě vykulil oči v čirém zděšení.