Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 4. kapitola

29.12.2009 (08:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3401×

4. kapitola

Celý den probíhal, jak Carlisle sliboval. Sestřičky kolem mě celý den poletovaly.

Dokonce jsem dostala zpátky své věci, které jsem měla v autě. Včetně tašek od mámy škub a táty škub.

Musela jsem podepsat propouštěcí papíry, které byly pro mě zvlášť v českém překladu.

Přes den jsem nespala, takže jsem byla k smrti unavená. Tak doufám, že aspoň trochu ten spánek dohoním v letadle.

Sestřičky se pokoušely se mnou anglicky komunikovat. Já jsem jim sice rozuměla, ale dělala jsem, že jim nerozumím. Nechtěla jsem s nikým moc mluvit. Takže jsem mluvila jen v nejnutnějších případech.

Jedna sestra, byla to ta s kterou jsem mluvila hned ten první den co jsem se probudila a ptala se jí na Carlisle, mi přinesla tác s jídlem. Já jsem odmítala cokoli pozřít, kvůli mému žaludku, který jsem měla jako na vodě. Po neustálým  přesvědčováním, abych něco snědla, to s nesouhlasem vzdala.

Už se blížil večer, tak mi nic jiného nezbývalo, než abych se převlékla do normálního oblečení.

Nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak těžké. Skoro každý pohyb mě bolel. Tak jsem poprosila jednu sestru, aby mi pomohla.

Když už jsem byla hotová a chtěla si sednout ještě na postel, objevil se Carlisle ve dveřích. Potěšilo mě, že už je tady, ale jakmile jsem uviděla co má před sebou, zamračila jsem se.

„Já nechci jet na vozíčku, jak nějaký invalida. Chci jít sama.“

„Nenechám tě jít přes celou nemocnici po svých,“ odporoval mi.

Bylo by zbytečné se sním dohadovat. Podle mě by stejně dřív nebo později vyhrál.

Pomalu jsem vstala a chtěla si jít sednout na ten vozíček. Jenomže se mi zatočila hlava a já jsem klesala k zemi, dokud mě Carlislovy studené ruce nezachytily.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě.

„Myslím, že ano. Jenom se mi zamotala hlava.“

Opatrně mi pomohl se posadit do toho nemocničního vozíčku.

„Nevím jestli to byl dobrý nápad tě zrovna teď někam odvážet. Měl jsem ještě pár dní počkat.“

„Ne. Mě opravdu nic není. A stejně jste říkal, že je to velmi nebezpečné, abychom tady zůstávali.“

Přikývl hlavou a pak se jeho pozornost obrátila k mým taškám, které ležely u dveří.

„Předpokládám, že to jsou tvé věci.“

Přikývla jsem a sklopila zrak. Nechtěla jsem aby viděl, jak se v mých očí hromadí slzy. Protože jsem si vzpomněla co je v té druhé tašce. Ne že bych věděla co tam přesně je, ale vím jistě od koho ty věci jsou. A to mi stačí.

Celou cestu k parkovišti jsem se dívala do země. Zastavili jsme, před nějakým autem. Když už jsme v něm oba seděli, zeptala jsem se co je to za auto. Bylo docela pěkné. Ale vím, že Carlislův Mercedes 855 AMG to nebyl.

„To je Audi.“

Přikývla jsem hlavou. To už jsem někde slyšela.

Celou dobu jsem si vůbec neuvědomovala, že se za chvíli setkám s Emmetem, až když jsme přijížděli k letišti, na mě dopadla nervozita.

Carlisle mi pomohl z auta a celou cestu mě podpíral. Jakmile jsme přešli parkoviště, znovu se mi zatočila hlava a měla jsem černo před očima. Kdyby mě Carlisle nedržel, určitě bych klesla k zemi.

„Už tam budeme,“ zašeptal. Ale pro jistotu mě pevněji chytil a šel rychleji.

Nevím jak se mu to povedlo, ale necítila jsem pod svýma nohama zem. Asi mě držel nad zemí, ale byla jsem moc unavená, abych to zjistila.

Když jsme zašli za roh nějaké budovy, zřejmě letištní hala, uviděla jsem velkou přistávací dráhu pro letadla. Stály tam dvě letadla. Jedno větší než to druhé, ale zato to druhé vypadalo luxusněji.

Došli jsme samozřejmě k tomu menšímu letadlu, jak jsem si mohla myslet.

Najednou mě oslepil záblesk něčeho.

„Tak a mám důkaz, že mámu podvádíš.“

Oba jsme ztuhli, Carlisle i já.

Před námi stál muž velký jak hora a stejně bledý jak Carlisle.

Emmet, pomyslela jsem si.

Díval se na nás naštvaně a v ruce držel fotoaparát. Dívala jsem se na něj vyděšeně, docela naháněl strach.

Když se díval z jednoho na druhého, propukl v hlasitý smích, při kterém jsem sebou škubla.

„Kdybyste viděli jak jste se tvářili,“ říkal Emmet a pořád se smál.

Koukla jsem se na Carlisle. Ten se díval na Emmeta a kroutil hlavou. Ale jeho pokus o vtip nekomentoval.

„Emmete, to je Dominika. Dominiko, to je jak už jistě víš Emmet,“ představil nás Carlisle.

Pousmála jsem se a nejistě mu podala ruku k potřesení. Šlehl pohledem k mé ruce a zpátky do mého obličeje. Potom si zkřížil ruce na prsou a zatvářil se uraženě.

„Já si s tebou nechci potřást rukou,“ řekl sarkasticky a já jsem sebou trhla a sklopila svou ruku.

Nechápu, že mě to tak zasáhlo. Co jsem čekala?

„Emmete!“ pokáral ho Carlisle.

„No, co? Já jsem ji chtěl na uvítanou obejmout. A ona mi jen podá ruku,“ kroutil hlavou.

Cože?

Než jsem stihla cokoliv říct, octla jsem se v Emmetově medvědím sevření.

Otevřela jsem pomalu oči a uviděla Carlisle, který se nade mnou skláněl.

Byla jsem strašně vyčerpaná, ale musela jsem se zeptat.

„Co se stalo?“

„Když tě Emmet objal, ztratila jsi vědomí,“ řekl, „je to pochopitelné. Byl to pro tebe náročný den, měla by ses vyspat.“

Rozhlídla jsem se kolem a byli jsme asi uvnitř letadla. I když jsem si vnitřek letadla představovala trochu jinak. Vypadalo to jako menší, ale přesto krásný obývací pokoj. Místo aby tady měli jenom sedadla, byly tady i dva malé stolky, obrovská plazmová televize a gauč na kterém jsem ležela.

V duchu jsem se ušklíbla. Cullenovi.

Potom jsem poslušně zavřela oči a usnula jsem.

Měla jsem pocit, jako bych sotva před chvíli zavřela oči a hned na to mě Carlisle vzbudil, že jsme přistáli v Seattlu.

Nechtělo se mi vůbec vstávat, ale co mi jiného zbývalo.

Carlisle mi samozřejmě zase pomohl vstát a podpíral mě při cestě z letadla.

Přitom jsem si vzpomněla na Emmeta.

„Kde je Emmet?“

„Šel pro auto.“

V tu ránu kdy to dořekl se k nám přiřítilo auto. Poznala jsem, že je to Jeep. Na nic jsme nečekali a nasedli do něj.

„Nazdárek. Jak ses vyspala?“ zeptal se mě Emmet a pootočil dozadu na mě hlavu. To mě vyděsilo, protože už velkou rychlostí ujížděl po silnici.

„Dobře,“ ujistila jsem ho. „Ale mohl by ses prosím dívat před sebe na cestu?“

Byla jsem vynervovaná, taky to bylo slyšet v mém hlasu.

Zdvihl oči v sloup a díval se zase před sebe.

Vím, že bysme nikde nenarazili, když řídí Emmet, nebo kdokoliv z upírů. Ale i tak jsem měla nepříjemný pocit, který má jistě na svědomí ta autonehoda.

„Emmete?“

„Ano?“

„Jak to, že umíš mluvit taky česky?“

Uchechtl se. „Protože když Esme zjistila, že k nám přijedeš a navíc mluvíš česky, tak každému koupila anglicko-český slovník a nakázala nám abychom se učili.“

A to se naučili česky za jediný den? Vím, že jim stačí si přečíst jednou nějakou knihu a umějí ji odvykládat slovo od slova zpaměti. Ale tohle? Budu muset jim, potom vyjádřit svůj obdiv.

Pousmála jsem se. „Ale to jste nemuseli. Já bych se s vámi pokusila komunikovat anglicky. Sice nejsem nejlepší angličtinářka, ale přece jen jsem se ji učila pár let. Tak si snad ještě něco pamatuju.“

„Týýjo. Kdybych to věděl, ušetřil bych si čas a mohl jsem si pohrát s nějakým medvídkem,“ zanaříkal.

Prý s medvídkem. Kdybych to byla ještě stále já, smála bych se na celé kolo. Jenže ze mě spousta scházela. Nebylo by fér, vůči mým rodičům, abych se už usmívala a smála se. Jen pouhé pousmání musí stačit.

„Jen pohrát?“ zeptala jsem se.

„Jistě. Co si jiného čekala? Vypadám snad, jako nějaký zabiják medvědů? Mých milovaných medvídků?“

Všimla jsem si, že se skrz zpětné zrcátko dívá na mě.

Ach jo. Já z něj nemůžu.

„Ti musí být nadšení, když tě uvidí.“

Pokrčil rameny. „Většinou jsou.“

Poslala jsem mu pousmání a podívala jsem se z okýnka. V té tmě jsem nic neviděla, tak jsem se zase otočila.

„Máš pěkné auto Emmete.“ Vždy se mi líbily typy aut jako byl tento.

„Díky, ale to si neviděla ještě auta ostatních. Myslím si, že se ti bude líbit víc od Rose. Jako většině holek.“

„Rosalie má BMW, že?“

Zarazil se. „To ti řekl Carlisle?“

„Ne, nic jsem jí neřekl. Většinou všechno uhádla sama.“ To bylo poprvé kdy za celou tu dobu, co jsme jeli autem Carlisle promluvil.

„Mě se líbí víc terénní auta. Jako je to tvoje, než BMW, Volvo nebo Mercedes,“ zašeptala jsem.

„Alice zřejmě ještě nemá Porshe. A i kdyby měla, můj názor se nezmění.“

„Alice?“ řekli oba sborově. Podívala jsem se na Carlisle a kývla hlavou na souhlas.

„A kde vezme Alice Porshe?“ zeptal se Carlisle.

„Od Edwarda.“ Odpověděla jsem mu a vzpomněla si, proč jí ho kupoval. Za to aby hlídala Bellu, když bude na lovu.

„Ostatní nám můžeš objasnit všem. Jsme tady.“

Emmet zastavil před obrovským, krásným domem.

Byla jsem velmi nervózní. Ale něco mi docvaklo a to na síle nervozity přidalo.

„Edward umí číst myšlenky.“

To nebyla otázka, jen prosté konstatování.

„Ano. Vítej mezi obětmi narušitele soukromých myšlenek,“ zamumlal Emmet, když mi otevíral dveře auta.

Chtěla jsem vylézt, ale v tom se vedle něho objevil Carlisle, který mě chytil okolo pasu a pomohl mi.

„To je dobrý. Zvládnu to sama,“ protestovala jsem.

„Nesmíš se namáhat. A za celý den a skoro celou noc ses nanamáhala až moc. K tomu jsi natolik vyčerpaná, že se vůbec divím, že máš ještě sílu se hýbat.“

Měl pravdu. Byla jsem úplně grogy.

Nekomentovala jsem to, tak mě vedl ke dveřím jejich domu s Emmetem po boku.

Jakmile jsme došli ke dveřím, tak se otevřeli a…

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 4. kapitola: