Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 40. kapitola

18.04.2010 (14:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4562×

40. kapitola

„Může to být pravda?“ zeptala jsem se Edwarda zaraženě.

„Co, jestli může být pravda?“ chtěl vědět Carlisle, ale já jsem stále zírala na Edwarda.

„Jestli do ní vpouští jedno z dětí jed,“ řekl Carlisleovi mou teorii.

„Hmm... Možné to je,“ připustil Carlisle.

„Počkejte, já to nechápu,“ zamračil se nechápavě Emmett. „Z ní se stane upírka ještě dřív, než se ty mrňata narodí?“

Protočila jsem oči. „Ne, Emme. A nebo jo?“ vykulila jsem oči na Carlisle.

„Nejsem si v této věci jistý,“ zamumlal a odešel.

„Kam šel?“ zeptala jsem se překvapeně Edwarda, který si mě přitáhl k sobě.

„Hledá v knihovně, jestli se o tom něco nepíše.“

„Aha.“ Podle mě nic nenajde. Zívla jsem. Copak ještě můžu být unavená?

„Jsi těhotná, takže potřebuješ spánek,“ zamumlal mi do vlasů a vedl mě ke schodům. Vážně? Ani jsem si nevšimla, že jsem těhotná. Všimla jsem si, jak mu zacukaly koutky a já se musela pousmát. Jsem ráda, že jsem ho pobavila.

„Ty jako už jdeš zase spát?“ zavolal na mě uraženě Emm.

„Jo. Chceš se přidat?“ Znovu jsem zívla. Edward vedle mě zavrčel, vzal mě do náruče a vyběhl schody do našeho pokoje, kde za námi zavřel dveře. Nechápavě jsem se na něj podívala, když mě pokládal na postel a zabaloval do peřiny.

„Emmett chtěl jít si s tebou lehnout a mě vyhodit za dveře,“ zašeptal mi do ouška, když si ke mně přilehl.

„Vážně?“ usmála jsem se pobaveně a víc se k němu přitiskla.

„Hm,“ políbil mě a když jsem mu zapletla ruce do vlasů, ve snaze ten sladký polibek prodloužit, s jiskřičkami v očich se odtáhl a já vydala nespokojený zvuk. „Nechtěla jsi spinkat?“

„Já ne. To naše děti,“ zakřenila jsem se. Jeho pohled zjihl a já ucítila jeho chladnou dlaň na mém vypouklém bříšku.

„A neměli bychom je nechat spinkat?“ zamumlal mi do rtů.

„Ale já nechci spát...“ odmlčela jsem se. „Vlastně jsem strašně unavená, ale spát nechci.“

Vzdychl. „Mám ti číst?“

Ta představa, že mi Edward bude číst, se mi velmi líbila. „Dobře,“ usmála jsem se ospale.

Naposledy mě políbil a došel ke své knihovničce. „A co bys chtěla, abych ti četl?“ nadzdvihl obočí.

Našpulila jsem rty a zauvažovala. „O upírech asi nic nemáš, viď?“ Měla jsem nejraději knihy o upírech a vlkodlacích. A to ještě dříve, než jsem četla o NICH.

Zasmál se a já slyšela taky smích v přízemí. Bezva, takže si ze mě dělejte srandu.

„Hele,“ založila jsem si uraženě ruce na prsou, ale Edward se stále pohihňával.

„Ne, lásko. O upírech vážně nic nemám,“ zaculil se.

„Přece není nic vtipného na tom, že mám ráda upíry.“

„Jistě, že ne,“ zdvihl oči v sloup, ale pobavený úsměv mu stále zůstával.

Někdo zaklepal na dveře a já jsem se tázavě podívala na Edwarda, který protočil oči ve stejnou chvíli, když někdo po zadu vešel do pokoje. Moje srdce se rozbušilo, protože jsem nevěděla, kdo to přesně je. Ale beztak to bude Emmett. Měl na sobě červeno černý plášť a na hlavě bílou paruku. Ale byl otočený stále zády ke mně, takže jsem mu neviděla do obličeje. Koukla jsem se na Edwarda, který se mračil a kroutil hlavou.

„Emmette?“ oslovila jsem ho. Tak rychle, že jsem to ani nepostřehla, se otočil a já se musela smát. Byl to opravdu Emmett. Vypadal opravdu komicky s tou parukou a tím starodávným oblečením. Ale úsměv mi zamrzl, když se usmál a já uviděla opravdové upírské zuby. Myslím ty, které mívají představitelé upírů ve filmu.

„Dobrý, co?“ mrkl na mě a ustoupil kousek stranou. Ve dveřích se objevila Rosalie, která vypadala snad mnohem krásněji, než kdy jindy. Měla taky na sobě starodávné šaty, které nosily princezny. Ale na rozdíl od Emmetta se tvářila trošku rozpačitě. Copak je dnes nějaký maškarní ples, nebo co? Ani jsem nepostřehla, že Edward sedí vedle mě a má okolo mě své paže. Koukala jsem na Emma a Rose, jako kdyby se zbláznili. Když se Alice s Jasperem objevili ve dveřích v podobných šatech, myslím, že mi vypadly oči na peřinu.

„Co se to děje?“ Zamrkala jsem a čekala na vysvětlení.

„Když Emmett uslyšel, že chceš číst o upírech a že já nemám o nich nic, tak dostal tento šílený nápad,“ vysvětlil mi Edward.

„Jaký nápad?“ zeptala jsem se Emma, který se culil od ucha k uchu.

„Koho ti Domčo připomínám?“ zeptal se mě a máchnul pláštěm.

„Draculu?“ převedla jsem svou odpověď do otázky.

„Správně,“ usmál se. „Budeme ti hrát divadlo. Můj nápad,“ poklepal se pyšně na hrudi. Nevím, jaká reakce se ode mě očekávala, ale já se začala smát.

„A vy jste se nechali přemluvit?“ dostala jsem ze sebe mezi smíchem.

„Náhodou. Já jsem si užila to oblíkání,“ blýskla po mně úsměvem Alice.

„Teď vypadáte jako opravdoví upíři,“ uznala jsem, když jsem si je lépe prohlédla.

„Já tady mám hrát jako jediný upíra,“ řekl dotčeně Emmett. „Tak bude se hrát, nebo ne?“

„Dobře,“ usmála jsem se a položila si hlavu na Edwardovo rameno. Celou tu dobu, co mi tady hráli, jsem se náramně bavila, i když jsem chvílemi skoro ani neudržela víčka otevřená. Všichni jsou úplně úžasní, co bych bez nich dělala...

Uběhly další dva týdny a já se čím dál tím víc těšila na ty malé prcky. Krev mi dávali co druhý den, ale lidskou jsem odmítala. Byla jsem, ale zase o něco unavenější, než před tím a má kůže byla bělejší. Carlisle mi vzal krev a zjistil, že jedno z mých dětí mi opravdu vpouští do těla jed. Ale je toho malé množství, takže to nebude obyčejná přeměna. Podle něho se stanu upírem po porodu. Ale já se stále obávala, že se jim stanu dříve.

Uprostřed noci jsem se s úlekem posadila a chytila se za bříško.

„Co se děje, lásko?“ zeptal se mě Edward poplašeně a přiložil mi dlaně na mé tváře, kde se mi kutálely slzy. Když si jich všimnul, ztuhl a zavolal Carlisle. Chtěla jsem něco říct, ale byla jsem dojatá a trošku mimo... Ucítila jsem první kopnutí a hned dvojité...

„Co se děje?“ ptala se Rosalie a za ní byl zbytek rodiny.

„Bolí tě něco?“ Šahal mi Carlisle na čelo.

Zakroutila jsem hlavou a usmála se, čímž jsem je všechny odzbrojila. „Ucítila jsem kopnutí...“ Vyhrnula jsem si horní díl pyžama – Edwardovu košili – a pohladila se na místo, kde jsem ucítila ten kopanec. Myslela jsem si, že první kopnutí nebude tak silné, ale když mám v sobě poloupířata...

„Můžu?“ zeptala se mě Rosalie a kývla směrem k mému lůnu.

Neodpověděla jsem jí, vzala ji za ruku a položila ji na místo, kde mě jedno z miminek koplo.

„Asi se jim už nechce?“ usmála se smutně Rose a stáhla ruku. Edward neváhal a položil tu svou na místo, kde ji měla Rose. Trošku jsem sebou trhla, když jsem ucítila další kopnutí. Edward se usmál a pohladil mě po lůně.

Zase jsem se cítila o něco šťastnější.

Už jsou to dva měsíce, co jsem ucítila první kopnutí a od té doby mě ty dvě malé potvůrky kopaly každý den. Ale někdy to opravdu přehnaly a já nechtě musela zařvat na celé kolo. V té chvíli jim vážně říkám potvůrky. Copak to jde, kopat takhle maminku? Asi před měsícem Edward začal vnímat mysl našich dětí... Neslyšel úplně jejich myšlenky, jenom poznal, kdy mají radost a kdy se jim něco nelíbí...

Už bylo jasné, že jedno z dětí bude kluk, ale stále jsme nevěděli, jestli i to druhé bude klučina a nebo holčička. Už jsme vymysleli s Edwardem pár jmen. Vlastně spíš on, protože já jsem ta anglicka jména moc neznala... A česká jména jsem jim dávat nechtěla.

Všichni odjeli na lov a se mnou zůstal jenom Jasper, který byl na lovu před dvěma dny s Alicí. Ale ta musela dnes jet do Seattlu nakupovat, takže jsem zůstala v celém domě jenom s Jazzem. Ještě, že mě nenutila, abych jela s ní.

Sešla jsem pomalu dolů do haly a usmála se na Jaspera, který sledoval televizi.

„Neměla jsi ležet?“ Nesouhlasně se na mě podíval a přišel mi naproti.

„Měla,“ usmála jsem se. „Ale už se mi nechce. Za prvé mám hlad a za druhé se nudím.“

„Tak pojď,“ vzdychl a táhl mě do kuchyně, kde mě zatlačil na židli. „Něco ti udělám.“

Uchechtla jsem se. „To vážně nemusíš. Já si klidně něco udělám sama.“

Zpražil mě pohledem. „Ty se ani nepohneš. Mám na tebe dohlížet a nemáš se namáhat. Buď ráda, že ti dovolím, abys tady byla a neležela, jak máš.“

Zakoulela jsem očima, ale nic na to neřekla. Váhavě se rozhlídl po kuchyni a otevřel ledničku. „Ehm, a co chceš udělat?“

„Nechám to na tobě,“ usmála jsem se, ale v duchu naříkala. Od Jazze jsem vážně nic ještě nejedla. A myslím, že ani neumí vařit. „Vážně nechceš pomoct?“ zeptala jsem se, když dával skoro všechno do jednoho hrnce.

„Ne. Nemáš se namáhat,“ připomněl mi a koukl se po lince. Když se jeho oči zastavily na solničce, tak ji vzal do rukou a celou vysypal do jeho uměleckýho díla. Tak to teď vážně jíst nebudu. Už jak myslím na to, co všechno v tom hrnci je, zdvihá se mi žaludek.

„Nezapomeň tam nalít ten jahodový džus, který je v ledničce,“ zdvihla jsem oči v sloup.

„A jó...“ praštil se do čela. „Málem bych na něj zapomněl,“ řekl a když ho vážně lil na všechno to jídlo, kulila jsem na to oči a tvářila jsem se znechuceně. Vystřelila jsem na nohy a šla k němu. „Co to děláš? Máš sedět,“ zamračil se na mě přísně.

„Nebudu se dívat, co to tady provádíš.“ Chystala jsem se vzít ten hrnec, ale on ho zdvihl z linky dřív a nesouhlasně se na mě zadíval. „Dej mi, Jaspere, ten hrnec.“

„Nedám,“ zakroutil hlavou. „Je na tebe těžky.“

Sykla jsem, protože mě zase jedno z dětí koplo a já se musela chytnout linky, abych nespadla.

„Dobrý?“ zeptal se mě ustaraně a přistoupil ke mně blíž.

„Jo,“ vydechla jsem a pohladila se po bříšku, které už bylo opravdu velké. „Myslím, že si půjdu sednout na pohovku,“ řekla jsem a loudala se tam. Bylo mi divně a už mi bylo tak docela jedno, co tam Jasper bude vyvádět. A bylo mi jedno, že mám hlad.

S úlevou jsem na pohovku dosedla a začala se rozhlížet po ovladači.

„Já ti teda půjdu dodělat to jídlo,“ řekl, když se ujistil, že už sedím a odešel do kuchyně. Hmm... Stejně to jíst nebudu. I když... Možná jo, abych mu udělala radost.

Jakmile jsem zahlídla ovladač pod televizí na zemi, zdvihla jsem se a došla tam. Když jsem se pro něj skláněla, vypískla jsem bolestí. Něco ve mně křuplo a já padala k zemi. Včas mě Jasper zachytil, ale já se lekla, protože jeho oči měly úplně černou barvu. Ucítila jsem krev a mně došlo, že je moje.

„Zavolej... Carlisle...“ zrychleně jsem dýchala a snažila jsem se nevnímat tu tupou bolest. Položil mě na pohovku a s tvrdým výrazem utekl ven. Ucítila jsem mokro mezi mýma nohama a já zděšeně zakřičela. „Praskla mi voda...“ Ne! Ještě ne. Ještě je brzo... Mé nenarozené děti do mě strašně moc kopaly, jako kdyby si chtěli prokopat cestu ven...

„Dělej!“ zakřičela jsem na Jazze a znovu vydala výkřik.

„Budou tady nejrychleji za půl hodiny,“ řekl poplašeně. Měla jsem bolestí zavřená víčka a když jsem je otevřela, uviděla jsem jeho tvář, jak se nade mnou sklání.

„To... To... Je moc... pozdě...“ Vykřikla jsem. Hrozně to bolelo... Myslím, že mám zlomená všechna žebra a každý nádech mi přivolával další a další bolest. A oni mě pořád a pořád kopali...

„Já to... nevydržím. To... hrozně... BOLÍ,“ naříkala jsem a brečela a křičela bolestí.

„Co mám udělat?“ ptal se mě úzkostlivě a slyšela jeho vzlyky. On musel zřejmě cítit mou bolest...

„Vyndej je ze mě...“ zakřičela jsem.

„Já nemůžu...“

„Rozřízni... mi břicho,“ další výkřik se mi vydral z hrdla. „A... vyndej je...“ Já to už nemůžu vydržet... To hrozně bolí... Ať je zachrání! „ZACHRAŇ JE, KRUCI!“ Naposledy jsem vykřikla a potom mě bolest stáhla do tmy.

Jasperův pohled

Nevěděl jsem, co mám dělat. Domča strašně naříkala a její bolest byla taky mou. Když přestala křičet a její tělo ochablo, ztuhnul jsem hrůzou. Roztrhl jsem jí tričko a lekl se při pohledu na její modré bříško. Viděla jsem, jak ji ty poloupířata kopou a já neviděl jinou možnost, než jí vážně proříznout bříško a vyndat je. Ale jsem jenom upír, sakra. Proč já? Ale jestli to neudělám, tak zemře!

Rozřízl jsem jí zuby bříško a její tělo sebou škublo. Začaly z ní téct proudy krve a já se přestal ovládat. Tolik mě to lákalo ji vypít... Ne! No tak, uklidni se! Musíš jí pomoct! Její srdce bilo strašně slabě a já se odhodlal je z ní vytáhnout. MUSÍ ŽÍT! VŠICHNI!

Domčino tělo sebou cukalo, ale z jejich úst se už nedraly žádné výkřiky. Sklonil jsem hlavu k jejímu bříšku, ze kterého proudila ta lákavá krev... Ne! Nemysli! Jednej! Začal jsem se probojovávat zuby k dětem a když už jsem se dostal přes poslední překážku, vyndal jsem z ní jedno dítě po druhém... Oba byli zdraví... Podíval jsem se na Domču a zaposlouchal jsem se do jejího slabého srdce. Buch buch... buch... A nic. Zůstal jsem na ni zírat a přestal vnímat celé okolí... NE! ONA NESMÍ BÝT MRTVÁ!

Držel jsem v pažích obě zakrvácené miminka a já nahlas vzlykl.

„DOMČO!“ uslyšel jsem zděšený výkřik plný bolesti a najednou vedle mě klečel Edward a zmučeně se díval na bezvládné tělo své lásky. Cítil jsem jeho pocity a já měl pocit, jako kdyby mě někdo upaloval na hranici... Nevnímal jsem, když mi děti někdo bral z rukou... Upíral jsem své ztrápené oči na tu hrůzu přede mnou. A to všechno je má vina!

„Vidíte to?“ vydechl úžasle Carlisle a přistoupil k nám blíž. Edward přestal vzlykat a já cítil v obou špetku naděje... Podíval jsem se, kam směrovaly jejich pohledy a já překvapeně vydechl. Domčino tělo se pomalu dávalo dohromady a její krev se do ní vsakovala. Bylo to, jako sledovat přeměnu upíra v zrychleném formátu. Když už vypadala, jako kdyby se jí nic nestalo a ona na sobě neměla ani škrábnutí, všichni jsme napjatě čekali, co se bude dít dál... Vypadala jako spící upírka... Byla krásná...

„Prosím,“ zašeptal k ní ztrápeně Edward a políbil ji na rty.

***

Všichni čekali, až se dívka probere. Přece nemůže být mrtvá... Všichni doufali a tiše vzlykali. To jim přece nemůže udělat... Miminka plakala a chtěla k sobě svou maminku.

„Nesmím je nechat tady samotné,“ mihla se myšlenka v dívčině hlavě a ona otevřela své karmínově rudé oči.

Konec

Snad se vám má povídka líbila a stejně tak tato poslední kapitola. Jestli budete chtít, tak možná napíšu taky epilog. Ale to byste vážně museli chtít:o)

P.S.: Ten porod byl asi vážně blbost, ale já jsem nevěděla, jak to napsat... A Jasperův pohled, taky...

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 40. kapitola: