Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 5. kapitola

30.12.2009 (10:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4170×

5. kapitola

Jakmile jsme došli ke dveřím, tak se otevřely a před náma se objevila ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděla. Údivem se mi pootevřely ústa.

Nebýt jejich krátkých, rozčepýřených, černých vlasů, asi bych nepoznala, že je to Alice.

„Ahoj. Konečně už jste tady,“ řekla usmívající se Alice.

Než jsem ji stihla také pozdravit, chytla mě za ruku a táhla nás dovnitř.

Rozhlídla jsem se po celé hale, do které nás Alice zavedla a všimla jsem si dalších čtyř přenádherných postav, které se na nás, teda hlavně na mě upřeně dívaly.

Alice mi pustila ruku, usmála se na mě a šla se postavit k jednomu z těch andělů. Měl blond vlasy, takže to musel být Jasper. Kdo jiný.

Vedle Jaspera a Alice stála z jedné strany dívka, u které jsem si byla na sto procent jistá, že je to Rosalie.

Páni. Ta se nedala ani popsat. Měla po pas krásné, dlouhé, blond vlasy. A její miny šaty zdůrazňovaly její dlouhé nohy. Ale co mě u ní překvapilo, že se na mě usmívala. Ne na Emmeta, ale na mě. Což mě nehorázně překvapilo.

Z druhé strany stála také žena, ale o trošku starší, než je Rose a Alice. Ale i tak byla krásná.

Byla to Esme. Usmívala se snad ještě víc než ostatní, pokud je tohle možné.

Aniž bych si to uvědomovala, roztáhly se mi koutky do úsměvu.

Tím jak se na mě dívala mi připomínala mámu.

Když jsem si vzpomněla na maminku, úsměv mi zmizel. Měla jsem co dělat, abych se nerozplakala.

Radši jsem se podívala vedle, kde jsem se střetla s pohledem posledního z jejich rodiny. S Edwardem.

Přestala jsem dýchat. Páni na něho ani nestačilo. Byl opravdu krásný, dokonce bych řekla, že nejkrásnější z celé jejich rodiny.

Když si jen vzpomenu, jak jsem četla ty knížky, že jsem se do něho hned tak nějak zamilovala… Kruci, snad to nezachytil v mých myšlenkách.

Ale v jeho očích nebyla ani špetka pobavení nebo odporu. Spíš tam bylo něco jako zvědavost a trocha nevěřícnosti.

To mluví za vše. Určitě mě slyšel.

Rychle jsem se od jeho očí odtrhla, než mě zase něco hloupého nenapadne a já mu zase něco nevyzradila.

Stočila  jsem svůj pohled na Carlisle, který se na mě také chvíli díval a potom se obrátil ke své rodině.

„Takže… to je Dominika Molnárová, o které jsem vám říkal.“

Esme, Alice a Ros se k nám lidskou rychlostí přiblížily.

Esme mě vzala za ruku: „Moc ráda tě poznávám,“ promluvila ke mně opravdu krásným hlasem Esme a stiskla mi měkce ruku.

„Děkuju. Já vás také.“ A byla to pravda.

„Jsem Esme.“

„Já vím.“

Nepatrně nadzdvihla obočí, ale než jsem jí to stačila vysvětlit, objímala mě Alice.

„Jsem ráda, že jsi souhlasila a přijela si. Byli jsme všichni na tebe zvědaví,“ vískala radostí malá Alice. A to teda byla malá. Byla o půl hlavy menší než já. A to měřím pouhých 164cm.

Ale byla jsem moc ráda, že ji vidím na vlastní oči, včetně všech co jsou tady v místnosti, že jsem se na ní usmála a to opravdově. Vypadá to, že mi přirostla k srdci.

„Ahoj, Alice.“

Se smíchem se odtáhla, aby mohla dát šanci dalšímu na přivítání.

K mému překvapení mě Rosalie také objala a řekla, že jí těší, že mě poznává. Já trochu vykolejená z toho co řekla jsem jí odpověděla: „Mě také Rosalie.“

Jasper s trošku křečovitým úsměvem mi podal ruku. Když jsem se s ním pozdravila, podívala jsem se na Edwarda, který už stál přede mnou.

Napřáhl ke mne ruku a já se zjevným zaváháním jsem svou ruku položila do té jeho.

Trošku s ní cukl. Díval se mi do očí a se zamračením se zeptal: „Můžeš mi prosím říct, jak to děláš?“

Zamrkala jsem. „Co dělám?“

„Blokuješ mě. Někdy ti nemůžu číst myšlenky a někdy můžu. Ale jsou to jen malé útržky. Jako by mi v tom něco bránilo. A je velmi nepravděpodobné, že na nic nemyslíš.“

Nerada, ale udělala jsem to. Odtáhla jsem svou ruku, kterou stále držel a nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Myslíš to vážně?“ Možná mám naději, že neslyšel o čem jsem při pohledu na něj přemýšlela.

„Nad čím si přemýšlela?“ zeptal se mě.

Zasténala jsem. „Vždyť mě slyšíš.“

„Ale jenom něco,“ zamručel a potom se mu zablesklo v očích. „Tak nad čím si přemýšlela?“

Nad ničím, poslala jsem mu v myšlenkách.

„Já také vidím jenom něco Edwarde,“ řekla Alice.

Všichni jsme k ní obrátili svou pozornost.

„Vidím jenom malé útržky její budoucnosti, než jako vidím vás, nebo kohokoliv z lidí, které znám. Ještě k tomu co jsem zachytila okolo její budoucnosti, bylo rozmazané.“

„To je zvláštní,“ zamumlal Carlisle anglicky.

Skoro jsem si ho nevšimla, že stále stojí vedle mě.

„Jasper si myslí, že jí neumí ovládat emoce,“ řekl Edward, „tys to zkoušel?“

Jasper kývl pozitivně na Edwarda hlavou.

Esme mě chytla okolo pasu a dovedla mě k bílé sedačce, kde jsem se posadila.

Mezitím se ostatní snažili přijít na důvod „zkratu“  jejich schopností u mé osoby.

„Nedala by sis něco k jídlu, zlatíčko?“ zeptala se mě Esme. A mě zjihlo srdce nad její starostí. Chovala se opravdu jak máma.

„Ne, děkuju. Nemám hlad.“

Usmála se a sedla si vedle mě.

Tiše jsme je sledovaly. Teď, když už nemluvili se mnou, tak komunikovali anglicky. Kdyby nemluvili tak hrozně rychle, vím jistě, že bych jim něco určitě rozuměla. Ale tak… ach jo.

Rose zjevně jejich rozhovor nezaujal, tak chytla Emmeta za ruku a šli se k nám přidat. Dívala jsem se jak si ji Emmet posadil na klín a objal ji. Dívali se na sebe tak zamilovaně, že jsem měla potřebu kouknout se jinam.

Znovu jsem se zaposlouchala do jejich rozhovoru. Ale když jsem se zase nic nedozvěděla, zamračila jsem se.

Edwarde, mohli byste mě prosím také zasvětit do vašeho rozhovoru? Poslala jsem mu skrz své myšlenky a doufala, že to uslyší. Přece jen se baví taky o mně, ne?

Podíval se na mě a přikývl.

„Za tu dobu co chodíme po světě, jako to co jsme, se nikdo z nás,“ ukázal na sebe, Alici a Jaspera, „nesetkal s žádným člověkem, ani upírem, na koho by neplatily naše schopnosti… kromě tebe,“ dořekl sametově jemným hlasem.

Bože. Už chápu Bellu, že se nemohla od jeho krásy odtrhnout. I mně to dělalo problémy. Ale s tím co řekl jsem nesouhlasila.

„Ze dvou důvodů musím nesouhlasit,“ řekla jsem a Edward nadzdvihl obočí.

A já nad tím jeho gestem, o kterém jsem už četla tolikrát, jsem na něj doslova čuměla.

Zpět do reality mě přivedl Carlisle: „Z jakých důvodů?“

Neochotně jsem se podívala na Carlisle.

„Zaprvé – vaše schopnosti na mě přece platí,“ šlehla jsem pohledem na Alici, Jaspera a Edwarda a potom zpět na Carlisle, „sice ne tak dokonale jak vy říkáte, ale platí.“

Carlisle chtěl něco říct, ale já jsem ho předběhla: „A zadruhé – nejsem jediná.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se mě Jasper.

Povzdechla jsem si. „Myslím to tak, že Edward Belle také neuměl číst myšlenky a to vůbec.“

Všichni šlehli pohledem k Edwardovi, který se na mě díval plný zmatku.

„Kdo je Bella?“ zeptala se Esme svého syna.

„To bych také rád věděl,“ odpověděl jí Edward a pořád se na mě díval. Zřejmě stál o mé objasnění.

Kdo si počká, ten se dočká. Ať si z toho vybere co chce. Protože by to bylo na dlouho.

Edwardův výraz byl pořád zmatený, včetně všech ostatních.

„Proč nám to neřekneš?“ zeptal se Emmet.

To sama nevím. Asi kvůli tomu, že mám co dělat abych udržela otevřené oči, které se mi chtěly zavírat. Nebo kvůli toho že mám zrovna v hlavě z té únavy úplně prázdno.

„Já Domču odvedu do jejího pokoje. Protože nám tu za chvíli usne,“ řekla Alice směrem ke své rodině.

Carlisle někam odběhl a když mě Alice pomohla se zdvihnout, Carlisle byl u mě a podával mi sklenici vody a prášek.

Zmateně jsem se na to podívala a potom do Carlislova obličeje.

„Proti bolesti,“ řekl.

Když jsem to spolkla a vrátila Carlislovy prázdnou skleničku, Alice mě vzala do rukou.

„Co to děláš?“

„Co by? Nesu tě do postele. Protože vím, že bys tam sama nedošla.“

Podívala jsem se na ostatní a hledala pomoc.

Ale ti se jen usmáli a popřáli mi dobrou noc.

I když byla Alice rychlá, stejně jsem při cestě do pokoje neudržela víčka otevřená.

Pamatuju si jen, jak mě studené ruce pokládaly na měkkou postel a pak jsem musela usnout.

Shrnutí

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 5. kapitola: