Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 6. kapitola

31.12.2009 (09:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3418×

6. kapitola

Vzbudila mě šílená rána, jakoby někde blízko mě uhodil kulový blesk.

Vystrašeně jsem se porozhlédla po pokoji ve kterém jsem ležela a cítila jsem jak mi zrychleně bije srdce z toho leknutí.

Co to bylo? Vylezla jsem z postele a šla se podívat z okna. Jako první jsem pohlédla na oblohu, jestli opravdu nezačíná bouřka, ale potom se můj pohled zaměřil dolů na několik kusů velkých kamenů, které ležely okolo jednoho rozpolceného balvanu.

Překvapením jsem nadzdvihla obočí, ale nehodlala jsem se tím dál zabývat.

Z toho spěchu, jak jsem vyletěla z postele jako šíp, jsem si ani pořádně nevšimla vybavení tohoto pokoje.

Byl sladěn v odstínech žluté, béžové a modré barvy. Nevěřila bych, kdybych to sama neviděla, že by tyto barvy k sobě tak dobře ladily.

Nábytek a podlaha byly z béžového dřeva, stěny vymalovány na žluto, dekorace byly v žluté a modré barvě. Ale v celém pokoji  nejvíc dominovala velká postel s modrými nebesy a žlutomodrým povlečením.

Na první pohled to byla opravdu krása.

Šla jsem směrem k posteli, abych se mohla dotknout nebes. Sice nevím z jakého důvodu, ale prostě mě k nim něco táhlo, jako kdyby mě měl pouhý dotek přesvědčit, jestli je to sen nebo není.

Jenže se ozvalo zaklepání a dovnitř vtančila Alice.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji.

„Dobré odpoledne,“ opravila mě s úsměvem.

„Odpoledne… Kolik je hodin?“

„Bude půl třetí.“

Pohledem si mě změřila od zdola nahoru a její zlaté oči se rozzářily.

„Můžu ti pomoct s výběrem oblečení?“ zeptala se s nadšením.

Ani jsem si neuvědomila, že mám na sobě světle modré kraťasové pyžamo, které mi musela dát včera Alice, když jsem usnula.

Začervenala jsem se tomu.

„Proč ne? Jestli ti to udělá radost,“ pokrčila jsem rameny a šla směrem k mým taškám.

Klekla jsem si k té tašce ve které jsem měla své věci, protože v té druhé byly věci od mých rodičů a otevřela ji.

Alice si přiklekla ke mně a začaly jsme s vybíráním mého šatstva.

Potěšilo mě, že jsem našla mezi těmi barevnými hadříky, taky jedno černé tričko a tmavé rifle.

Alice se nad volbou mého výběru zamračila.

„Nechceš si vzít něco veselejšího?“ a jako ukázku přede mne rozložila mé oblíbené modro-bílé triko.

Zavrtěla jsem hlavou a postavila se.

„Aspoň máme větší důvod zajet si na nákupy,“ řekla Alice, která už mi ukládala oblečení do přihrádek ve skříni.

„Nech to Alice. Já to udělám.“ Šla jsem směrem k ní, ale ona mě zastavila máchnutím ruky.

„Už to skoro mám.“ A opravdu. Všechny moje věci byly hezky uspořádány ve skříni.

Když se chtěla vrhnout na tu druhou tašku, zarazila jsem ji: „Tu tašku už ne. Tu nevybaluj.“

„Dobře. Jak chceš.“

„Děkuju za pomoc,“ řekla jsem a ona se usmála.

Koukla jsem se na oblečení, které jsem stále držela v ruce a zeptala se Alice kde je tady koupelna.

Alice mě chytla za ruku: „Pojď za mnou.“

Jakmile mě dotáhla na chodbu, tak se před náma objevil Emmet.

Pozdravili jsme se a Emmet mě sjel pohledem od hlavy až k patě, přičemž mu zacukaly koutky.

„Pěkné pyžamko. Nepůjčila by si mi ho někdy?“

Si myslí, že mě dostane jo? Pokusila jsem se nahodit zmatený výraz.

„Myslela jsem si, že je tvoje. Ta barva, ten střih. Prostě tvůj vkus.“

Alice se zasmála a měla jsem pocit, že jsem slyšela taky smích v přízemí.

„Fajn 1:0 pro tebe. Ale ne nadlouho.“

Emmet si hrál na uraženého a vešel do jednoho z pokojů. Teda doufám, že to jen hrál.

Alice mě zavedla do koupelny, kde mi dala čistý ručník a nový kartáček na zuby.

Poděkovala jsem ji a ona odešla.

Musela jsem si sundat obvaz, který jsem měla přes žebra, abych se mohla osprchovat. Když jsem byla hotová – umytá a oblečená – pokusila jsem si něco udělat s mými vlasy.

Mají kaštanově hnědou barvu a mám je vlnité až k pasu. Už jsem se kolikrát chtěla ostříhat, ale vždy mě to tolik mrzelo, že jsem neměla vůli to udělat.

No nic. Nechám si je rozpuštěné.

Sešla jsem po schodech dolů do obývací haly, kde už na mě čekali Cullenovi.

Ovšem bez Emmeta. A taky Edwarda jsem nikde neviděla. Asi bude někde s Bellou. Počkat! Vždyť ji ještě prý nezná. Tak kde teda je?

A proč mě to vůbec zajímá? Samozřejmě, že nezajímá. Křičela jsem ve svých myšlenkách.

„Ahoj,“ řekla jsem nesměle. A zrudla jsem nad mým chabým pozdravem.

„Ahoj,“ oplatili mi to všichni sborově.

Přičemž ke mně přišel Carlisle a přiložil svou ruku na mé čelo. „Jak se cítíš? Horečku zdá se už nemáš.“

„Dobře,“ ujistila jsem ho.

„Stejně zůstaneš ještě pár dní v posteli.“

Chtěla jsem říct, že to není nutné, ale slova se ujala Esme: „Než ji pošleš odpočívat, měla by se jít najíst.“

„Já ale nemám hl… “

„Žádné odmlouvání,“ přerušila mě Alice a aniž bych to postřehla tak mě zase vzala do rukou a posadila mě až v kuchyni na židli.

„Alice já mám své vlastní nohy,“ zamručela jsem, „a ty slouží k tomu abych chodila.“

Alice si mého naštvaného tónu nevšímala a položila přede mne talíř s míchanými vajíčky a nějaké pečivo.

„Já vím. Ale čím dříve se uzdravíš, tím dříve se mnou budeš moct jet nakupovat.“

Tak to abych zůstala v posteli o něco déle. Ale jak znám Alice, tak se její nakupovací mánii nevyhnu.

Alice seděla naproti mně a čekala až dojím.

Po dlouhé době jsem něco snědla a musím uznat, že to bylo dobré na někoho kdo nejí a tím pádem nemusí vařit.

„Děkuji bylo to vynikající. Kdo to dělal?“

„Esme,“ odpověděla mi Alice.

„Děkuji Esme,“ řekla jsem a věděla, že to uslyší.

Esme se objevila vedle mě. „Nemáš vůbec zač. Nechtěla bys ještě něco?“

S úsměvem jsem odmítla, že jsem už plná.

Potom jsme šli zase zpátky do obýváku, kde jsem si sedla.

Podívala jsem se do všech těch nadpozemsky krásných tváří a věděla, že dřív nebo později jim budu muset vysvětlit odkud je znám. Tak proč bych nezačala teď hned.

Už jsem chtěla začít s vysvětlováním, ale hlavními dveřmi přišli Emmet s Edwardem. Edward se tvářil divně, skoro naštvaně, ale zato Emmet zářil jako vánoční stromeček.

Emmet něco pošeptal Rose a na to Edward reagoval zavrčením.

Rosalie na to co jí řekl Emmet se potichu zasmála. Ostatní to museli také slyšet, protože se podívali na Edwarda, ale nějak je to nepobavilo jako Rose a Emmeta. Jenom Alice s Esme se usmívaly. Ale Carlisle vypadal skoro vyděšeně.

Edward se díval do země, obočí měl stáhnuté k sobě.

Trochu mi připomínal dítě, které čeká na to, až mu někdo vyhubuje.

Už jsem si nebyla tak jistá jestli teď mám něco vysvětlovat, ale začala jsem.

„Carlisle?“ počkala jsem, než se na mě podívá a pokračovala jsem. „Myslím si, že by bylo načase říct odkud o vás vím.“

Přikývl hlavou a tak se všichni otočili směrem ke mně, ale pořád pokukovali po Edwardovi, stejně jako já. Zajímalo by mě, co s ním asi je. No nic. Zpátky k věci.

„Znáte Stephenie Meyerovou?“

„Měli bychom?“ zeptal se Carlisle.

Přikývla jsem hlavou. „Měli, protože to „ona“ vás takříkajíc vymyslela.“

Celá Cullenovic rodinka na mě koukala zmateně.

„Je to spisovatelka. Napsala o vás celkem čtyři knížky. S názvy – Stmíváni, Nový měsíc, Zatmění a Rozbřesk.“

„Ale kdyby o nás někdo napsal knížky, myslíš že bysme o tom nevěděli?“ To je dobrá otázka Carlisle.

„No… “ přemýšlela jsem, „když vezmeme v úvahu, že existujete – i když jste vymyšlení – tak na to jak je ta knižní sága ve světě velmi dobře známá, tak se divím, že vás ještě nikdo neidentifikoval.“

„No jak vidíš vymyšlení nejsme,“ řekl se smíchem Emmet. Ale jakmile mu dala Rose pohlavek, tak ho ten smích přešel.

„Tohle je vážné Emmete,“ řekla Esme.

„A o čem přesně ty knihy jsou?“ zeptal se se zájmem Carlisle.

„Vy chcete abych vám je celé od vyprávěla?“

Kývli hlavou na souhlas.

Emmet se povalil ke mně na pohovku a vydechl: „Doufám, že to bude aspoň trochu akční.“

„Místy to akční je,“ uznala jsem.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 6. kapitola: