Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 7. kapitola

02.01.2010 (12:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3749×

7.kapitola

Než jsem začala tak jsem všechny ještě upozornila, že než to celé dopovím tak mi nemaj skákat do řeči.

Šlehla jsem varovným pohledem po Emmetovi, protože to platilo hlavně pro něj.

Všichni souhlasili.

Odkašlala jsem si. „Takže… všechny knihy vypráví Isabella Swanová, neboli Bella,“ dívala jsem se do země když jsem mluvila, „no… a ta se přestěhuje z Pheonixu do Forks za svým otcem.

Začne chodit na Forkskou střední, kde na hodině biologie pozná Edwarda. Jenže se naskytne problém. A to ten, že pro Edwarda Bellina krev bude víc vonět, než kterákoliv jiná. Takže se celou hodinu bude snažit ji nezabít. To se Bella samozřejmě dozví později,“ uvedla jsem na vysvětlenou a zkřížila jsem si ruce na prsou. „Zkráceně: Bella se do Edwarda zamiluje, stejně jako on do ní. Zanedlouho se dozví, že on a celá jeho rodina jsou upíři, kteří se živí zvířecí krví… “

A tak jsem pokračovala dál, až k tomu, že ji zachránili před Jamesem.

„To je konec první knížky,“ dořekla jsem a nejistě zdvihla oči.

Všechny tváře vypadaly dost vyjeveně. Až na Edwarda, který se tvářil téměř lhostejně. Jakoby mě vůbec neposlouchal. Jenom mě propaloval pohledem, přičemž mi měkly kosti v těle a vařila se mi krev.

„A jak to pokračuje dál,“ zeptal se Carlisle.

Vzhlédla jsem právě včas, kdy se jeho hlava odvracela od Edwarda.

Povzdechla jsem si a pokračovala.

Když jsem se dostala k pasáži, že bych měla říct, že Jasper vyjel po Belle, zaváhala jsem a koukla se na Edwarda.

Edwardovu nečitelně – lhostejnou masku nahradila smuteční.

Nikomu to neříkej. Nechci aby se Jasper trápil, že to nezvládl.

Edward kývl hlavou na souhlas a zase se mu vrátil ten nečitelný výraz.

Takže jsem vynechala Jasperův výpad a dala se dál do vyprávění.

Emmet mě přerušil jen jednou: „Z Edwarda se stane paroháč, jo?“ zeptal se se smíchem.

Zpražila jsem ho naštvaným pohledem a Emmet si uvědomil svou chybu.

„Jejda. Promiň.“ Pomocí ruky naznačil, že si zamyká pusu a hází klíč za sebe. Tomu se nedalo neusmát.

Asi po hodině vyprávění jsem po slově „konec“ se pořádně nadechla, až to docela dost zabolelo.

Překvapeně jsem řekla: „Au“

Carlisle s Edwardem se za necelou vteřinu objevili u mě a sborově se zeptali: „Bolí tě něco?“

Od Carlisle bych tuto otázku čekala, ale od Edwarda?

Carlisle s Edwardem si vyměnily pohled, kterému jsem nerozuměla.

„Ale no tak Éďo. Neměl bys to ponechat našemu tátovi? Přece jen je doktor.“ Uchechtl se Emmet.

Jasper, Alice a Rose se usmívali od ucha k uchu.

Koukla jsem se po Edwardovi, který stál u mě celý napjatý. Sklopila jsem oči.

„Nic. Jenom nesmím zapomínat, že se nesmím moc nadechovat.“

„Edwarde,“ řekl Carlisle, „mohl by si prosím zajít do mé pracovny, pro Dominičiny léky? Jsou na stole.“

Podívala jsem se na Edwarda, abych znala jeho odpověď. Místo aby řekl ano nebo ne, se díval do Carlislových očí a jeho rty se chvěly, jakoby s Carlislem o něčem diskutoval. Ale tak tiše, že jsem nic neslyšela. Carlisle ale mluvit nemusel.

„Domčo,“ oslovila mě Alice, „tady máš.“

Podala mi do ruky sklenku s vodou a do druhé tabletku.

„Dík,“ pípla jsem a spolkla to.

„Tak co tomu říkáte?“ zeptala jsem se všech, ale dívala jsem se na Edwarda.

„Čemu?“ vrátil mi otázku Edward. On mě asi opravdu neposlouchal.

„O čem jsem hodinu asi mluvila?“ nadzdvihla jsem obočí.

Edward pokrčil rameny.

„Ty jsi mě neposlouchal?“ zamručela jsem naštvaně. To snad není možné. Celá hodina přišla vniveč.

Edwardovi zacukaly koutky a Emmet se uchychtl.

Zamračila jsem se.

„Samozřejmě, že jsem poslouchal,“ řekl pobaveně, „ale myslím si, že by nám neměly řídit „životy“ knížky.“

„Souhlasím s Edwardem,“ řekl Carlisle.

„No jo. Ale co říkáte tomu ději“

„Nic,“ promluvila Alice, „žádnou novou dívku ve svých vizích nevidím. Takže se o tom budeme bavit, až se to změní.“

Všichni kývli hlavama na souhlas. To se mi snad jenom zdá.

Když jsem se podívala na Edwarda, měl povytažený jeden koutek úst a díval se do země. Po chvilce ke mně vzhlédl.

„Půjdu si na chvíli lehnout,“ oznámila jsem směrem ke Carlislovi a zdvihla se z pohovky.

„Jasně. Jen jdi. Musíš odpočívat.“

Přikývla jsem a šla směrem ke schodišti.

„Počkej, doprovodím tě.“ Mihla se vedle mě Alice.

„Jak chceš,“ pokrčila jsem rameny.

Když jsme stály u dveří „mého“ pokoje, tak je otevřela a než jsem stačila vejít já, Alice ležela na mé posteli a dívala se po pokoji.

S povzdechem jsem zavřela dveře.

„Jak se ti líbí tvůj nový pokoj?“

Usmála jsem se a lehla si vedle ní.

„Je krásný.“

„Jsem ráda, že se ti líbí. Esme ho navrhla a já s Rose jsme jí pomáhaly.“

„Esme je bohyně,“ opravila jsem se, „všechny tři jste bohyně.“

Alice se zasmála a nečekaně mě objala.

„Ani nevíš jak jsem ráda, že mám novou kamarádku.“

Jakmile jsem se dostala ze šoku, roztřeseně jsem jí řekla: „Já taky.“ A po tváři se mi rozkutálela slza štěstí.

S úsměvem mi tu kapičku setřela.

„Víš… ohledně tvé budoucnosti nic moc nevidím, teda skoro vůbec. Ale svou vidím dobře. A v ní jsme nejlepší kamarádky.“

Vyměnily jsme si úsměv.

Potom Alice opustila můj pokoj a já jsem se z postele rozhlížela po pokoji.

Můj pohled se zastavil na nevybalené tašce.

Se smíšenými pocity jsem k ní přišla a položila ji na postel. Se zaváháním jsem ji otevřela.

Opravdu to byly věci od mých rodičů.

Vytáhla jsem tátovu oblíbenou košili a oblékla jsem si ji. Stále na ní byla tátova vůně.

Začala jsem se v ní přehrabovat a nakonec ji vysypala na postel.

Když jsem narazila na máminu kosmetickou taštičku, vysypala jsem ji také. Ztuhla jsem.

Chvíli jsem se dívala na vysypaný obsah máminy kosmetické tašky a do roztřesených rukou jsem vzala krabičku. Byl na ní nápis „Těhotenský test“.

Proč by si máma kupovala těhotenský test?

Pokusila jsem se ji otevřít, ale ten třes mi to ztěžoval.

Nakonec se mi to povedlo a z ní vypadl nějaký proužek.

Položila jsem tu krabičku a do rukou jsem vzala ten proužek. Přestala jsem dýchat. Nemám sice s tímto zkušenosti, ale vím co znamenají dvě čárky.

Odhodila jsem to, jakoby to byla nějaká nebezpečná věc a vyběhla ze dveří mého pokoje. Běžela jsem po schodech dolů a ven z domu.

Přes mou uslzenou tvář jsem si ani nevšimla jestli mě někdo viděl, nebo neviděl. Ale bylo mi to jedno.

Běžela jsem dál, někam hluboko do lesa.

Nevšímala jsem si fyzické bolesti, jen té duševní.

Když mi došel dech a já nemohla běžet dál, svalila jsem se k zemi, kde jsem se stočila do klubíčka a poddala se své bolesti.

Neuběhlo ani pár minut, když mě něčí studené ruce zdvihly ze země a někam odnášely.

„Nech mě tady. Já chci umřít,“ pronesla jsem mezi vzlyky.

„To nikdy nedovolím,“ někdo zašeptal. A podle hlasu ten „někdo“ byl Edward.

Tím jak vzduch zteplal jsem poznala, že jsme už uvnitř baráku.

„Mám ji,“ řekl Edward.

„Co se jí stalo,“ zeptal se Carlisle vyděšeně.

„Nevím. Takhle jsem ji našel v lese.“

Edward mě položil na pohovku, kde jsem se zase stulila do klubíčka a nemohla zastavit slzy.

„Pššš zlatíčko. To bude v pořádku,“ utěšovala mě Esme a hladila mě po vlasech a utírala tekoucí kapky.

Začala jsem vrtět hlavou na znamení, že nebude nic v pořádku.

„Domi, prosím řekni nám co se stalo.“ Teď mluvila Alice a v jejím hlase byla taky bolest.

„Moje máma,“ zašeptala jsem a nemohla pokračovat s přibývajícími vzlyky.

„Pššš, to bude dobrý.“

Ne oni to nechápou.

„Byla těhotná,“ vydechla jsem.

Shrnutí

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 7. kapitola: