Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 8. kapitola

04.01.2010 (17:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3716×

8. kapitola

Nikdo nic neřekl. Chtěla jsem jim vidět do obličeje a tak jsem mrkala, abych zahnala tekoucí slzy.

Všichni byli zmraženi na místě, též Esmeina ruka zůstala ztuhle ležet na mých vlasech.

„Jak to víš?“ prolomil ticho Carlisle.

Vzpomněla jsem si jak mi máma říkala dva dny před odjezdem, že má pro mě a tátu velké překvapení. Potom se objevil další obraz v mé hlavě a to ten jak držím v rukou těhotenský test.

Edward to musel sledovat se mnou v hlavě, protože jim to začal líčit.

Schovala jsem si tvář do dlaní a nepřestávala brečet.

Ucítila jsem něčí ruce na mé paži, další mi hladily vlasy. Cítila jsem jich víc a pro mě začaly muka – Oni mě utěšovali!

Chlácholivě na mě mluvili a já se snažila významy těch slov nevnímat.

Propánaboha. Vždyť za to můžu já.

Nezasloužím si jejich laskavá slova. Jsem zrůda.

Když jsem to nemohla už vydržet – vytrhla jsem se jim a nechtěně na ně zařvala: „Nechte mě na pokoji! Já si váš soucit nezasloužím. Je to jen má vina!“

Všichni na mě překvapeně hleděli.

O ne. Oni na mě tak hezky a já po nich křičím, za věci za které nemůžou.

„O-o-omlouvám se,“ vykoktala jsem a plná studu a bolesti jsem běžela do svého pokoje.

Žuchla jsem sebou do postele a přehodila si polštář přes hlavu. Svírala jsem ho silně prstama, když najednou ten polštář zmizel.

Edward s Alicí stáli u mé postele a napůl vyděšeně a napůl zuřivě se na mě dívali.

„Můžeš nám prosím vysvětlit co to děláš?“ zeptal se Edward skrz zaťaté zuby.

„Já… “ nevěděla jsem co říct.

„To ses chtěla udusit, nebo co?“ zavrčel.

Takhle rozzlobenýho jsem ho ještě neviděla. Ani jsem si ho takhle nepředstavovala.

Naprázdno jsem polkla a všimla jsem si, že drží v ruce můj polštář.

„Nevím o čem to mluvíš,“ řekla jsem tiše.

„Moc – dobře – to – víš,“ dával důraz na každé slovo, které vyslovil.

„Edwarde,“ mírnila ho Alice, ale hodila po mně naštvaný pohled.

„Jak si vůbec můžeš myslet, že za to můžeš ty? A teď do toho tvůj pokus… “ zavrtěla hlavou.

Zamrkala jsem. Cože?!

„Já jsem se nechtěla zabít Alice.“

Pochybovačně si mě měřila. Edwardovi se začalo v hrudi ozývat tiché vrčení.

„Nechtěla,“ trvala jsem si na svém.

„A jak vysvětlíš Alicinu vizi?“

„Vizi?“ stočila jsem zmatený pohled na Alici.

Z jejich očí sršely blesky. „Viděla jsem sebe stát nad tvým hrobem.“

Cítila jsem jak mi krev mizí z obličeje.

„Já jsem se ale nechtěla zabít,“ vysvětlovala jsem jako po sté malému dítěti.

Edward prudce vydechl a zakroutil hlavou.

Potom otočil pohled směrem ke dveřím. Následovala jsem ho a uviděla jsem ve dveřích stát Emmeta s Rosalie.

Rosalie se na mě dívala s očima dokořán vykulenýma.

„Ty ses chtěla zabít?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Mám vám to snad napsat písemně, abyste mi věřili?“

„Nám stačí tvůj slib, že se o to nikdy nepokusíš,“ navrhla Alice.

Dívala jsem se do okna a přemýšlela. To je vážný slib a já sliby plním.

Edward chytl něžně mou bradu a přinutil mě setkat se s jeho napjatým pohledem. Dívala jsem se do těch jeho zlatých očí a zapomněla na okolní svět.  Omámeně jsem vydechla: „Slibuju.“

Poté jsem zavřela oči a sundala jeho ruku ze mě.

Stočila jsem se na posteli do klubíčka a z věcí, které stále leželi na mé posteli jsem se natáhla pro mámin prsten a začala si ho prohlížet.

Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou. Tolik mi chybí. Teď jsem se mohla těšit zprávou, že budu mít mladšího sourozence a místo toho…

Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky.

Když jsem se chtěla zeptat, kde jsou ostatní – Edward mi odpověděl: „Carlisle potřeboval jít na lov a Esme s Jasperem se k němu přidali.“

„Hm. Můžete mě prosím nechat o samotě?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že to nebude možné,“ řekl Emmet a skočil za mnou do postele.

Zdvihla jsem se na jednom lokti a nevěřícně jsem pohlédla na Emmeta ležícího vedle mě v posteli.

Emmet se tvářil jako neviňátko a promluvil: „Co kdybyste místo toho čumění udělali něco užitného a připravili Domče třeba večeři.“

Alice s Rose rychle odběhly a Edward se otočil k oknu a díval se někam do dálky.

Bouchla jsem Emmeta loktem do žeber a zavrtěla jsem hlavou. On mi to oplatil rozpustilým úsměvem.

Když jsem dojedla špagety, které mi udělaly holky, šla jsem zase směrem do pokoje.

Emmet se mě celou dobu držel jako klíště.

Bylo to docela otravné.

Jakmile jsme stáli před mým pokojem, otočila jsem se k němu a chtěla mu říct ať už toho nechá, ale on mi vlítl do pokoje rychlostí blesku a začal mi skákat po posteli.

„Emmete!“ zařvala jsem a v tu ránu pod nim má postel praskla a skácela se k zemi, stejně jako Emmet.

Vedle mě se objevila Rosalie s Alicí, které se začaly smát, když uviděli Emmeta.

Mně to směšné nepřipadalo. Kdepak teď budu spát, co?

„Emmete ty jsi takový trouba,“ řekla jsem a stále se na něj nevěřícně dívala.

Emmet se zašklebil a vyskočil z mého otevřeného okna.

Dívala jsem se lítostivě na mou rozlámanou postel a sama sebe se zeptala: „Může člověk přizabít upíra?“

„No to doufejme, že ne,“ řekla Alice mezi svým zvonivým smíchem.

„Škoda.“ Obrátila jsem se k Alici, „tak jaký je dnešní večerní program?“

Alice s Rose si vyměnily ďábelský úsměv.

„Esme volala, že se s ostatními vrátí až zítra dopoledne. Tak co kdybychom si udělaly malý pyžamový večírek?“ navrhla Rose.

„A co to obnáší?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Obvyklé věci,“ pokrčila Alice rameny, „povídání, lakování nehtů, zkoušení různých účesů… můžeme taky kouknout na nějaký film.“

„To není nejhorší,“ řekla jsem opatrně.

Alice mě přinutila si vzít na sebe modrou noční košilku, která mi končila v půli stehen.

Rosalie si všimla mého zmučeného výrazu a postrčila ke mně saténový župan stejné barvy.

Za tohle mi Alice ještě zaplatí, slíbila jsem si když jsem se dívala na sebe do zrcadla.

Když jsem sešla po schodech dolů, údivem jsem vydechla.

Celou halu osvětlovaly jenom svíce a na zemi ležely polštáře před televizí.

Měli jsme puštěný Titanic – v angličtině – a přitom mi Alice lakovala nehty na nohou a Rosalie si hrála s mými vlasy. Připadala jsem si jako v nějakém salóně krásy.

„Líbí se ti Leonardo de Caprio?“ zeptala se mě Rose, když si všimla jak ten film hltám.

Ušklíbla jsem se. „Jasně, že ne.“

„A kdo se ti líbí ze slavných?“ vyzvídala dál Rosalie.

„Mm. Mě nikdo nenapadá.“

„Ale no tak,“ přidala se Alice.

„Dobře. Tak třeba – viděli jste film Síly temna?“ zeptala jsem se a doufala, že uslyším zápornou odpověď.

„Jasně. Já jsem na tom byla s Emmetem v kině. Ne že bychom ten film sledovali… “

Usmála jsem se. „A co ty Alice, viděla si to?“

„Jenom ukázku. Ten den co na to šla Rose s Emmem do kina, jsme měli s Jasperem volný dům,“ šlehla po mně oslnivým úsměvem.

„Tak který?“

„Ten co tam hrál hlavní roli nebyl špatný.“

„Jenom nebyl špatný?“ Alice nadzdvihla obočí.

„Dobře, byl hezký.“

Vyzvídaly dál, dokaď mě nepřinutily říct, co se mi ne něm nejvíc líbilo.

„Oči.“

„Oči?“ zeptaly se obě pochybovačně.

„I zbytek jeho těla vypadalo dobře. Ale nejvíc mě upoutala jeho barva očí.“

„A líbí se ti i naše barva očí?“ zeptala se Alice a udělala na mě štěněčí pohled.

„Jasně.“

Když jsem byla už unavená, zeptala jsem se kde budu spát, když mám po posteli.

Alice aniž by něco řekla, mě vzala za ruku a dotáhla až do nějakého pokoje.

Něco mi připomínal.

„Čí je to pokoj Alice?“

„Edwardův,“ řekla nevzrušeně.

Shrnutí

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 8. kapitola: