Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - 9. kapitola

05.01.2010 (08:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3756×

9. kapitola

„Edwardův?“ zeptala jsem se bez dechu.

Přikývla a v jejich očích se nebezpečně zablesklo.

„Jinačí pokoj není volný a Edward pokoj nepotřebuje,“ mluvila a dotlačila mě až k posteli.

„A Edward o tom ví? Já se klidně můžu vyspat dole na gauči, mně to nevadí.“

„Žádné takové,“ Alice zavrtěla zuřivě hlavou, „budeš spát tady. Hned jak Edward dorazí, řeknu mu to.“

Nechtěla jsem spát v Edwardově pokoji, ale s Alicí se přít nedá. Ona si vždy prosadí svou.

„Má cenu se hádat?“

Alice se vítězně usmála. „Vůbec žádnou.“

S povzdechem jsem si sundala župan a zalezla do postele.

„Domčo, zítra si zajedeme do Port Angeles na nákupy,“ informovala mě a odešla z pokoje.

Ráda s ní pojedu na nákupy, ale mohla ještě pár dní počkat.

Usínala jsem s vědomím, že jsem v pokoji, kde Edward požádal Bellu o ruku. A právě proto jsem zde nechtěla spát. Mám pocit, jako bych tu atmosféru ničila.

Vzbudil mě chlad a pocit, že mě někdo sleduje. Otevřela jsem oči a zasténala jsem do polštáře, když jsem si uvědomila, že je ještě noc.

„Promiň. Nevěděl jsem, že tady budeš,“ prolomil to noční ticho melodický hlas.

Co tady dělá?

Natáhla jsem se po stolní lampičce a rozsvítila ji.

Edward stál nejdál ode mě, jak to ta místnost dovolovala.

„Alice ti nic neřekla, že?“ Měla jsem hlas ochraptělý od spánku. Pokusila jsem si odkašlat.

Chvíli vypadal zmateně, ale potom se podíval na stěnu za mnou a zaposlouchal se. Aspoň to tak vypadalo.

„Aha,“ řekl a podíval se na mě. Vypadal jakoby si mě všimnul až teď. Díval se na mě, jako kdyby mě viděl poprvé v životě.

„Ty jsi byl na lovu?“ zeptala jsem se, protože mi to ticho připadalo už trapné. Byla to první věc, která mě napadla.

Přikývl, ale nic neřekl. Tak dál.

„Ale nic jsi neulovil.“

„Proč si to myslíš?“

Bylo mi divné, proč má tmavé oči.

„Neměl bys mít po lovu oči světlejší?“

Koutky mu zacukaly. „Možná.“

„Možná,“ opakovala jsem po něm, což ho víc povzbudilo k úsměvu. Měl krásný úsměv.

„Asi bych tě měl nechat spát,“ povzdechl si.

„Už se mi nechce,“ vím, že by mi teď dlouho trvalo, než bych usnula.

Edward nadzdvihl obočí. „A co chceš teda dělat, když se ti nechce spát?“

„Vyprávěj mi o sobě,“ navrhla jsem.

„Myslel jsem, že o mně víš všechno.“

„Jo, ale ráda to uslyším z tvých úst.“

Edward souhlasil, posadil se do křesla a začal vykládat svůj, mně moc dobře známý příběh.

Poté jsme si povídali dál. Až do rána.

Chtěl o mně vědět víc, a tak jsem mu o sobě řekla pár věcí – vyprávěla jsem mu, co jsem dělala za vylomeniny jako dítě. Tomu se smál. O kamarádech. Že jsem zrovna vyšla základku a mám jít na střední… Nebylo to moc zajímavé, ale on vypadal, že ho baví mě poslouchat.

Po snídani se mě ujala Alice s Rose a vyrazily jsme nakupovat.

Jely jsme BMW od Rosalie. Jela opravdu jak střelenec, takže jsme v Port Angeles byly za míň jak hodinu.

Varování! Nejezděte s Alicí na nákupy, pokud nejste ani z poloviny takový blázen do nákupů, jako ona.

Nutila mě si oblíkat snad každou věc, která se jí líbila. Mně by stačila jen nějaká bunda a pár triček s dlouhým rukávem, ale Alice s Rose byly jiného názoru.

Koupily mi víc jak tucet různých módních kousků – přes mé protesty.

Po víc jak třech hodinách jsme šly k autu. Když jsme všechny tašky naložily, pocítila jsem úlevu, že už je konec.

Ale to jsem byla na omylu.

Holky mě vzaly na oběd a šly jsme ještě koupit boty a spodní prádlo.

Alice mi dala do nákupního vozíčku trochu odvážnější kousky.

„Alice, tohle já nosit nebudu!“ S povzdechem to vrátila na své místo.

Uběhla další hodina a já jsem byla už k smrti unavená.

„Alice prosím. Já už nemám sílu,“ tahala jsem ji za ruku a pokoušela se ji dostat ven z nákupního centra.

„Neměla jsi proklábosit celou noc s mým bratrem, potom by jsi nebyla utahaná.“

Podívala jsem se na ni prosebnýma očima. Zamrkala jsem. „Prosím.“

„Dobře. Pouze když mi dovolíš ti koupit ty tři noční košilky.“

„Dobře,“ zaradovala jsem se.

Při cestě zpátky jsem v autě úplně vytuhla.

Vzbudila jsem se až v Edwardově pokoji.

Sešla jsem dolů do haly, kde už byli též Carlisle s Esme a Jasper.

S úsměvem jsem k nim přistoupila.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

Esme mě objala. „Chyběla jsi nám.“

„Vy mně taky,“ řekla jsem a podívala se na Carlisle. Vypadal nějak unaveně, i když se usmíval. Ale byl to vynucený úsměv.

„Děje se něco?“ Měla jsem zlé tušení.

„Vůbec nic. A co ty, jsi v pořádku?“ Carlisle moc nevypadal na to, že se nic neděje.

„Až na to, že mě Alice s Rose úplně vyřídily, tak fajn.“

Emmet s Jasperem se zasmáli. A já se k nim přidala.

Všichni na mě šokovaně hleděli.

Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila příčinu – poprvé od té doby jsem se zasmála.

Všem se roztáhly koutky do úsměvu, když se vzpamatovali.

Když jsem konečně vytáhla z Carlisle co se děje, jeho odpověď mě zaskočila.

Zítra k nám má přijet jeden Carlislův „známý“. Alice ho viděla ve svých vizích, zatímco jsem spala.

Kdyby to byli aspoň upíři z Denali, ale tento… Nevím bych ho měla nazvat, když se živí lidskou krví, na rozdíl od Cullenových nebo upírů z Denali.

Ale uklidnili mě, že je to jejich přítel, takže se mě ani nedotkne. Ale i tak u mě převládal ten špatný pocit…

Jakmile jsem otevřela oči a zjistila, že je ráno a že má dnes přijet ten „upír“, nechtělo se mi vůbec vylézt z postele.

Nakonec pro mě musela přijít Alice, která mě dovlékla do koupelny a potom do šatny.

Podala mi jeanovou miny sukni a červený top.

Hodila jsem po Alici naštvaný pohled a oblékla si to.

„Neříkej, že se ti to nelíbí,“ žadonila Alice, když mě stavěla před obrovské zrcadlo.

„Tak co tomu říkáš?“

„Nevím, proč jsem si to brala na sebe, když nikam nejdu,“ zamračila jsem se na sebe do zrcadla.

„Neboj. Však já tě brzy zase někam vezmu,“ slíbila mi.

„Alice. Myslím, že tvoje výlety nemusím přežít ve zdraví.“

Když jsme sešly po schodech dolů, Emmet s Edwardem se na mě zaraženě koukali.

„Když už ji tak sledujete, tak aspoň zavřete pusu,“ poradila jim Alice.

Rosalie se podívala na Emma a dala mu pohlavek. „Dneska za mnou do ložnice nelez,“ řekla a odkráčela někam pryč, jako královna.

Jakmile se Emmet vzpamatoval tak za ni chodil jako pejsek a snažil se to u ní vyžehlit.

Seděla jsem na gauči a pobaveně je sledovala a potom se můj pohled zabloudil k piánu.

Tolik bych chtěla slyšet hrát Edwarda.

„Potom ti zahraju,“ slíbil Edward, který stál opřený o zeď.

Usmála jsem se na něj.

„Můžeš ji zahrát klidně hned. On stejně dorazí až za půl hodiny,“ řekla Alice a všichni souhlasili.

Edward se posadil ke klavíru. Šla jsem k němu blíž a stála jsem tak, abych viděla jak se mu pohybují prsty po klávesách.

„A co chceš zahrát?“

Už jsem otvírala pusu, abych řekla „Bellinu ukolébavku“, ale potom jsem ji zavřela. Ještě ji nesložil.

„Tak třeba Esmeinu oblíbenou,“ navrhla jsem.

Esme se postavila vedle mě a objala mě okolo pasu. A tak jsem se zaposlouchali do té líbezné hudby. Dívala jsem se, jak mu ladně běhají prsty a úžasem jsem otvírala a zavírala pusu jak nějaká ryba.

Já hraju na klavír už nějakých osm let, ale na to nikdy mít nebudu. Jsem prostě ztracený případ.

Edward se na mě užasle podíval. „Třeba jsi měla špatnýho učitele. I když tomu nevěřim.“

„Uniklo nám něco,“ zeptal se Carlisle.

„Jenom to, že Domča hraje na klavír,“ řekl a mrkl na mě, „klidně tě budu učit.“

Usmála jsem se. „To bych ráda. Hraješ překrásně.“

„Století praxe,“ řekl a ozval se zvonek u dveří.

Shrnutí

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - 9. kapitola: