Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - Bellin happy end - 26. kapitola

04.03.2010 (18:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2938×

Písnička

Bellin happy end – 26. Kapitola

„Ve škole se stala taková věc a Edward…“ zamračila se, „Edward ji odsunul z cesty, než do ní mohlo narazit auto a málem nás prozradil.“

Přikývla jsem. To se dalo očekávat. Znala jsem rizika, když jsem Edwardovi nedovolila zůstat se mnou doma a řekla jsem mu, ať jde do školy. Tak nějak jsem to čekala. Přece jsem si slíbila, že až se objeví Bella tak já zmizím. A bude to, jako bych nikdy nevstoupila do jejich životů.

Věděla jsem, proč mu nemám říkat o tom maličkém, co ve mně roste. Kdyby to věděl, tak by mě asi neopustil, ale zároveň by trpěl, že nemůže být s Bellou. A to já nikdy nedovolím. Nikdy nedovolím, aby trpěl. To radši budu trpět já po zbytek života a sama. Nikdy se nesmí dozvědět, že bude otcem.

„Můžete mě na chvíli nechat o samotě?“ zašeptala jsem směrem k nim.

Oba přikývli a zdvihli se z postele. „Jestli budeš něco chtít, tak stačí zavolat. Budeme dole,“ řekla opatrně Rosalie a mírně se pousmála.

„Děkuji,“ zamumlala jsem tiše a čekala, až se zaklapnou dveře.

Přitáhla jsem si víc k posteli kolečkové křeslo a pomocí rukou jsem se do něj posadila. Nechala jsem téct mi slzy po tvářích a vyjela ke dveřím, které vedly k šatně. Kdybych tady zůstala, nevím, co by ze mě zbylo, kdybych se na ně musela dívat. Zdvihla jsem cestovní tašku a naházela tam pár kousků oblečení, které budu potřebovat, než si sama něco nakoupím. Budu si muset taky najít nějakou práci a zatím bych mohla bydlet u Katrin nebo při nejhorším u Kristiána. Pokud nezměnil názor. Se sbalenou taškou jsem dojela zpátky do pokoje a hodila ji na postel.

Co teď? Pohladila jsem si bříško. Budu mé miminko vychovávat s vědomím, že ho měl otec rád. Nikdy nezapomenu na všechny. Na celou mou rodinu. Přiložila jsem si dlaň přes pusu, abych zastavila vzlyky, které se draly skrz mé tělo. Dojela jsem k šuplíku u stolu a začala jsem se v něm přehrabovat. Někde by tam měly být mé doklady. Nejenom že jsem je našla, ale taky jsem narazila na společné fotky, které jsme fotily. Byli jsme na nich celá rodina. Přiložila jsem si je k prsům a nebránila se dalším a dalším slzám. Všechny potřebné věci včetně těch fotek jsem přihodila do malé kabelky, kterou mi koupila Alice. Ach Alice… jak mi bude scházet. Všichni mi budou chybět, ale já s tím nic nenadělám.

Zanechala jsem věci na posteli a vyjela na chodbu.

„Emme?“ zavolala jsem polohlasem a rychle si setřela slzy.

„Už jsem tady…“ jeho poslední slovo vyšlo do ztracena a jeho oči se mi zabodávaly do tváře.

„Můžeš mě prosím odnést dolů?“ zeptala jsem se tiše. Přikývl a zdvihl mě do svých ledových svalnatých paží. Budou mi hrozně scházet ty jeho povedené vtípky. Vždycky něco suprového vymyslel. Budu vyprávět svému dítěti jakého měl úžasného strýčka.

Emmett mě posadil na pohovku vedle Rosalie.

„Ty jsi brečela?“ zeptala se mě s lítostí v hlase. Hm… tak asi jsem to moc nezamaskovala. Než jsem stačila vymyslet smysluplnou odpověď, tak do haly přišla z kuchyně Esme . Na chvíli zůstala stát, ale potom se ke mně rozběhla a začala mě hladit po tvářích.

„Potřebuji s vámi se všema mluvit.“

„O čem?“ zeptali se všichni tři sborově.

„Myslím, že bychom měli počkat, až budeme opravdu všichni,“ řekla jsem a zadívala se do země.

„Dobře,“ řekla opatrně Esme. „Zavolám Carlislovi. Před chvíli mu volali z nemocnice, že ho tam potřebují.“ Přikývla jsem. Esme vstala a někam odešla.

„Mohli byste zavolat prosím ostatním?“ zeptala jsem se Emma a Rose.

„To je to tak urgentní?“ povzdechl si Emmett.

„Kdyby to nebylo urgentní tak to po vás nežádám,“ zamumlala jsem.

Než vůbec stačili vytočit čísla na svých mobilech, tak se do domu přihnala Alice s Jasperem za sebou. Alice se mi vrhla okolo krku a začala naříkat. „Prosím to nesmíš udělat. Nedělej to. Přece je i jiná možnost,“ zavzlykala.

„Alice, moc dobře víš, že není. Můj osud už byl dávno zpečetěn.“

Alice si sedla vedle mě a vzlykala mi do ramene. Všichni se na nás dívali a dle jejich výrazů vůbec nechápali, o co jde. Prozatím.

Všichni jsme seděli a čekali na Carlisle a a… Edwarda. Nikdo nemluvil a ticho přerušovaly jenom Aliciny vzlyky. Jasper seděl vedle ní a snažil se ji utišit. Já bych to taky dělala, ale byla jsem už psychicky na dně.

Dveřmi vešel Carlisle. „Promiňte. Přišel jsem, jak nejrychleji jsem mohl.“

„To je v pořádku,“ řekla jsem. „Stejně čekáme ještě na Edwarda.“

„On ještě není doma?“ podivil se a odložil si na zem svůj doktorský kufřík.

„Jak se zdá,“ zamručela Rose.

Čekali jsme dalších asi deset minut, než Edward přišel. Díval se do země a vypadal, že neví, co si má počít. Potom ztuhl a podíval se nejprve na Alici a poté na mě. V jeho očích se mísila zděšenost s překvapením a ještě něco, co jsem neuměla rozluštit. Podívala jsem se do všech nadpozemsky krásných tváří a málem jsem se zalknula bolestí. Možná, že jim teď ublížím, ale dělám to přeci jen pro ně. Možná toho budu jednou litovat, ale teď jsem si jistá, co mám udělat.

„Než začnu, tak bych chtěla, abyste věděli, že vás mám hrozně ráda a vždy budu,“ řekla jsem a významně jsem se podívala na Edwarda. V jeho tváři byla vyrytá bolest, ale věděla jsem, že to nebude dlouho trvat a jeho obličej prozáří štěstí.

Alice začala vzlykat ještě hlasitěji. „Prosím, prosím,“ šeptala pořád dokola. To už jsem nevydržela a z očí se mi začaly kutálet slané kapky.

„Ale vím, co musím udělat. Opravdu jsem o tom moc dlouho přemýšlela…“ roztřeseně jsem se nadechla, „moc vás miluju, ale musím odejít.“

Všichni se na mě vyděšeně podívali. „Ne, ne. To ne…“ zavzlykala Esme.

„To tě nesmí ani napadnout,“ přidal se k ní Emmett. Asi to bude těžší, než se zdálo. Uslyšela jsem vedle někoho zavrčet, tak jsem se překvapeně podívala vedle sebe. Rosalie se dívala na Edwarda a vrčela.

„To je kvůli tobě,“ zavrčela na něj, ale Edward si jí nevšímal a díval se zmučeně na mě.

„Rose. To není ničí vina,“ řekla jsem. „Sama jsem se rozhodla. Byla to jen otázka času…“

„Ale…“ začala, ale já jsem zatřásla hlavou.

„Probereme to a nikdo odcházet nemusí,“ řekl Carlisle ne moc klidně.

„Mé rozhodnutí nikdo nezmění.“

„Ale… Ale proč?“ zavzlykala Esme. „Proč chceš najednou odejít?“

Setřela jsem z očí slzy a zašeptala: „Protože můj odchod je součást mého osudu, který jsem si zvolila.“

„To není odpověď,“ zavrtěl hlavou Emmett.

„Copak to nechápete?“ zeptala se Rosalie tiše. „Ona chce odejít, protože si Edward našel jinou.“ Nastala trapná chvíle ticha a všichni se zadívali na Edwarda. Edward, ale se nepřestal dívat na mě.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Mám pocit, jako bych se každou chvíli měla zhroutit. „Ne. Prostě to nechte být.“

„Je to Edwarde pravda?“ zeptal se Carlisle. Edward si svého otce nevšímal a dívali jsme se sami sobě do očí.

„Nechci, abys odešla,“ zašeptal. „Miluju tě…“

„Ale Bellu víc,“ zakroutila jsem hlavou. Na to nic neřekl. „Takhle to bude pro všechny lepší. Počítala jsem s tím, že až se objeví Bella, tak já odejdu.“

„Ale takhle to být nemusí,“ řekl Emmett.

Nevesele jsem se na něj usmála. „Takhle to je.“

Nedovolili mi už dnes odletět. Jakmile zjistili, že mi to už nerozmluví, tak mi na zítřek zamluvili letenku do ČR. Letí mi to hned ráno. Skoro celou noc jsem proseděla s nimi – s celou mou milovanou rodinou – v obýváku a povídali jsme si. Ještě několikrát se mi to snažili vymluvit, ale já jsem byla jako nedobytná zeď. Nikdo mi nemůže rozmluvit to, co považuju za nejlepší. Pořád jsem se s někým objímala. Byla to noc plná slz a loučení. Snažila jsem se, abych s Edwardem nezůstala ani na chvíli o samotě. Bůh ví, co by se stalo. A popravdě jsem se toho bála. Za celou noc skoro vůbec nepromluvil. Stál v rohu haly a pozoroval mě s neskrývanou bolestí. To mi dopomáhalo k dalším a dalším slzám.

Další den ráno to snad bylo ještě horší. Všichni se rozhodli, že mě pojedou doprovodit na letiště. Ještě včera večer jsem volala Kristiánovi, jestli by mě v Praze na letišti nečekal. Byl celý šťastný, že jsem se rozhodla přijet zpátky. Aspoň někdo je v tuto dobu šťastný, když mně se zbortil Svět.

Dojeli jsme na letiště a já se musela se všema rozloučit.

„Budete mi všichni moc chybět,“ zamumlala jsem tiše. „Hlavně nikdy nezapomeňte, že jsem vás měla strašně moc ráda.“

Objala jsem Esme. „Děkuji za všechno mami,“ řekla jsem a dala ji malou pusu na tvář. Má matka začala ještě víc vzlykat a více mě k sobě přitiskla. Trošku to zabolelo, ale v tu chvíli mi to bylo opravdu jedno.

„Tobě taky za všechno děkuji. A chci, abys věděl, že jsem ti vše odpustila,“ objala jsem Carlisle.

„Nezasloužím si to. Ale ani radost, kterou si mi tím udělala, nezažene bolest, kterou cítím, že odcházíš,“ řekl a vtiskl mi malou pusu na čelo.

„Alice, Rose. Vy jste byly ty nejlepší sestry na Světě, jaké si může člověk jen přát,“ řekla jsem a obě je objala.

Hned jak jsem je pustila, objal mě Jasper. „Bude se mi hrozně po tobě stýskat,“ zašeptala jsem.

„Věř mi, že mě víc,“ nevesele se usmál a uvolnil místo dalšímu.

„Emmette,“ vzdychla jsem a on mě okamžitě zdvihl do svých paží. „Musím ti říct, než odejdu, že tvé vtípky nikdo nepřekoná. Byl jsi super bráška.“

„Ale ty jsi přece mé vtípky překonala,“ zamumlal a nehodlal mě pustit. „To ty jsi byla ta nejlepší sestřička na světě.“ Usmála jsem se a setřela si slzy.

Poslední s kým jsem se nerozloučila, byl Edward. Pomalu ke mně přistoupil a ostatní trošku stranou poodešli, aby nám dopřáli asi trošku soukromí.

„Nerozmyslíš si to ještě?“ zeptal se tiše.

„Ty víš, že ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

Vzdychl a chytil mi obličej do svých dlaní a zadíval se mi do očí. „Nezapomeň, že tě budu vždy milovat.“

„Ale ty nezapomeň, že já mnohem víc,“ řekla jsem a on mě naposledy měkce políbil. V tom polibku bylo tolik lásky a zároveň zoufalství, že jsem měla pocit, že se mi rozpadlo srdce na kousíčky.

A tak zmizela ta nedůležitá osoba v tomto důležitém příběhu o lásce Edwarda a Belly.

Doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo. Možná to bylo kapánek smutné, i když v názvu je napsaný "Happy end" I když, přece to byl happy end, ne? Teda aspoň pro jednu stranu.

Byla bych moc ráda za nějaký ten komentář, jestli jsem to nepsala zbytečně.

Děkuji EDdomcaBE

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - Bellin happy end - 26. kapitola: