Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volba osudu - epilog

26.05.2010 (22:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3791×

Epilog

Někdy uvažuju nad tím, kdybych vrátila čas zpět. Změnila bych ho? Pokusila bych se změnit budoucnost? Tuto přítomnost? Kdybych se vrátila v čase, možná bych své rodiče zachránila a žila bych s nimi zase v České republice, ale opravdu to chci? Byla bych schopna opustit svou nynější rodinu? Svého muže a své milované děti? Ne... asi bych toho schopna nebyla. Miluju je nadevše. Což ovšem neznamená, že jsem své biologické rodiče taky nemilovala. Milovala. Hrozně moc a každý den věčnosti na ně budu myslet. Ptáte se, proč přemýšlím nad tím, že bych změnila minulost, kterou ovšem nechám být?

Upírem jsem už přes tři roky. Christina a Mathew rostou jako normální děti. Jsou oba krásní a Matt je podle Edwarda a zbytku rodinky podobný více mně než Edwardovi a Christina zase více Edwardovi než mně. Ještě stále žijeme ve Forks a moc nám to vyhovuje. Ovšem tu nezůstaneme napořád. Máme v úmyslu tu zůstat alespoň ještě dva roky, než děti budou o trošku větší a potom se odstěhujeme na další ne moc sluneční místo.

Možná vás ještě zajímá, jestli jsem zabila nějakého člověka... Ach jo... Nejsem stejná jako Bella a mrzí mě to. Vždy jsem chtěla být Bella... Ale k čemu teď naříkat? I když mě to někdy trápí, že teď prožívám věčnost, kterou měla prožívat ona, nelituju toho. Žiju život, o kterém jsem ještě před 4 lety snila. Ach... po pravdě jsem si nikdy nemyslela, jak je těžké být upírem a odolávat něčí krvi. Když jsem o tom četla knihy, myslela jsem si, že to autor přehání, že to určitě není tak zlé... Ve skutečnosti je to ještě horší. Cítíš, jak máš v krku kus hořícího železa a oheň jakoby se zvyšoval. Myslíš pouze na to, jak by jsi tu bolest uhasil. Ta touha ti skoro zatemní mozek. Ale někteří – např. já a Bella – na něco podobného byli připraveni. Ráda bych řekla, že jsem nikomu neublížila, ale to bych lhala.

Byl to první den, kdy mě rodinka chtěla vzít poprvé mezi lidi. Byla jsem k smrti vyděšená. Bála jsem se, že někomu ublížím a bála jsem se právem... Dětem jsem nikdy neublížila. Mateřská láska převyšovala touhu po krvi. Ale oni nikdy nevoněli, jako obyčejní lidé. Stále tam byl upíří pach, který oheň v mém hrdle mírnil.

Takže jelikož jsem se hádala, že alespoň nepůjdu se projít po Forks, tak jsme odjeli do Seattlu. Hmm... Opravdu mnohem lepší! V tu chvíli jsem si myslela, že chtějí, abych trpěla. Seděli jsme v autě a já pozorovala ty neodolatelně vonící lidi, jak okolo našeho auta procházejí. Celou dobu jsem nedýchala, i když jsme byli v uzavřeném prostoru. I kdybych se nadechla, tak prý je neucítím, protože jsou zavřená okna. Ha ha... Přece nebudu riskovat, že? Byla jsem upírem teprve půl roku a oni chtěli, ať jdu oňufávat lidi?! Oni si zřejmě asi neuvědomovali, že nejsem Bella!!!

Seděli jsme v tom autě asi přes dvě hodiny, než se ulice o trošku vylidnily. Tak co... Bylo okolo desáté hodiny večer. Pořád jsem škemrala, že chci jet domů, že musím nakrmit děti a že mám o ně strach, protože to bylo poprvé, kdy jsem byla od nich déle než hodinu. V autě jsme byli jenom já, Edward, Jasper a Emmett.

„To zvládneš, lásko. Já ti věřím,“ mluvil ke mně Edward vlídným hlasem. Nechtěla jsem ho zklamat, ale stále jsem cítila strach. Jasper se krčil vzadu na sedačce a trošku se třásl, když prožíval to co já. Jenom Emmett si z toho dělal srandu.

Ani jsem se nenadechla, smutně se na svou lásku usmála a otevřela dveře od auta. Měla jsem na očích zelené kontaktní čočky, aby náhodou někdo nedostal infarkt. Ale v tu chvíli bych byla radši, kdyby se všichni vyděsili a zdrhli. Alespoň bych nemusela toto absolvovat.

Byla jsem celá napjatá a ostražitě všechny sledovala. Ale mé oči vždy zůstaly zírat na jejich krku. To si nemohli vzít šály?!

Edward mě zezadu objal a tiše mi poradil, abych se nadechla. Vykulila jsem na něj oči a pomalu nasála vzduch. Okamžitě jsem ztuhla a stiskla Edwardovi ruku. Zase ten strašný oheň. Naštěstí okolo nás procházelo málo lidí.

Chcete vědět, jak ten večer dopadl? Edward chtěl zajít do jednoho obchodu koupit něco dětem, ale já jsem odmítla. Na okolní vzduch jsem si začínala zvykat, ale být v nějakém uzavřeném prostoru s desítky lidmi... Nikdy! Edward mě tam tedy nechal s Jazzem a Emmem a odběhl. Můj strach pomalu opadával, protože jsem si myslela, že už to bude dobré, že už opravdu nikomu neublížím. Jazz se o něčem dohadoval s Emmettem a já uslyšela něčí sípání. Vycházelo to z tmavé uličky. Naklonila jsem hlavu na stranu a víc se zaposlouchala. Tichý nářek, namáhavý dech a pomalu tlukoucí srdce. Koukla jsem se zpátky na kluky, ale ti si mě nevšímali. Chtěla jsem se jich zeptat, jestli to slyší taky, ale nakonec jsem to neudělala. Pomalým krokem jsem se tam loudala a nevnímala nic, kromě těch zvuků, za kterými jsem se blížila. Raději jsem přestala dýchat a zrychlila jsem o trošku tempo. Na začátku tmavé uličky jsem se otočila zpátky ke klukům, ale ti si mě stále nevšímali.

Koukla jsem se zpátky do uličky a bylo rozhodnuto. Neovládala mě touha, ale spíše zvědavost. Čím víc jsem postupovala dál, tím víc byly ty zvuky slyšet. Došla jsem doprostřed tmavé uličky a zastavila se. Pomalý tlukot srdce se o něco zvýšil a já otočila hlavu na stranu. U zdi ležel pomlácený muž. Muselo mu být okolo 25 let. Sledoval mě, jako kdyby spatřil ducha. Měl potrhané oblečení a na místech, kde mu byla vidět nahá kůže, se vybarvovaly modřiny. Ani nevím, co mě to popadlo, ale udělala jsem k němu krok a klekla si před něj. Stále jsem nedýchala, ale jako kdyby mě něco navádělo. Jako kdybych ztratila vládu nad svým tělem. Muž na mě kulil oči v úžasu a mezi namáhavým dechem se mě tiše zeptal: „Jsi anděl?“

Neodpověděla jsem mu, protože mé oči upoutal tenký pramínek krve, stékající mu po čele a tváři. Najednou jsem neviděla nic, kromě jeho krve. Pootevřela jsem ústa a mělce se nadechla. Když jsem ucítila tu lahodnou vůni krve, přestala jsem se ovládat. Naklonila jsem se k němu a zaryla mu zuby do krku. Vždy toho budu litovat.

Edward s kluky přišli pozdě. Když mě od něj odtrhli, byla jsem úplně bez sebe. Byla jsem vyděšená. Vyděšená ze sebe. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem zase stála vedle našeho auta a Edward mi právě sděloval, že zajde do obchodu koupit něco našim dětem. Byla jsem úplně zmatená a vyděšená. Jasper to musel cítit, protože mně okamžitě chytil obě paže do svých. Vždyť to už se stalo, ne?

„Co se stalo?“ ptal se mě polekaně Edward a Jasperovi nakázal, ať mě pustí.

„Já... já nevím. Ještě před necelou minutou jsem byla tam.“ Ukázala jsem na tmavou uličku. „A vy jste mě odtrhli od... od jednoho člověka...“ vzlykla jsem, když jsem si vzpomněla, že jsem ho zabila. „Krvácel... a já ho zabila... A vy jste mě potom od něj odtrhli a... já byla strašně vyděšená a... a najednou jsem byla zase tady.“

„Ty ses vrátila v čase?“ zeptal se mě Edward překvapeně a šlehal očima ze mě do tmavé uličky.

Začala jsem se trošku třást. „Já... já nevím.“

Edward se zamračil, koukl se směrem k uličce a zužil oči. „Někdo je zraněný,“ zamumlal a koukl se zpět na mě. Vykulila jsem na něj oči. Takže se to doopravdy stalo? Já jsem ho zabila a potom jsem se vrátila v čase? Tyto otázky se mi honily hlavou. Edward mě nechal u Jaspera, který se semnou posadil do auta a Emmett zavolal sanitku. Edward mezitím pomohl tomu pomlácenému muži.

***

Ten den jsem zabila člověka a zároveň mu zachránila život. Je to divné... Objevila jsem svůj dar a už si dávala větší pozor, abych nikomu neublížila. Emm si z toho dělal srandu, že prý můžu člověka vycucnout a užít si tu lahodnou tekutinu a potom zase vrátit čas zpět a nikomu se nic nestane. Hmm... Opravdu vtipné!

Ten den jsem si uvědomila, že bych se mohla vrátit v čase a zachránit rodiče. Ale to bych nemohla být s Cullenovýma. Oni by mě neznali a já bych neměla své děti. To jsem nemohla mít jiný dar?!

Žádnému člověku jsem už neublížila a dokonce si na ně i zvykla, takže teď už můžu chodit do školy. Ale domluvili jsme se s Edwardem, že nastoupíme do školy až v novém městě, protože jsme chtěli být s dětmi. Celé Forks vědělo, že jsem porodila dvě úžasné dvojčátka, ale bylo mi jedno, co si myslí. Podle toho, co Edward zaslechl, Bella chodí s Jacobem. Doufám, že budou spolu šťastní...

***

Stála jsem nad dvěma postýlkami a zbožně pozorovala ty dva malé andílky, jak klidně spinkají. Edward mě objímal ze zadu okolo pasu a bradu měl položenou na mém rameni. Jedna postýlka měla povlečení modré a ta druhé růžové. Růžovou zrovna moc nemusím, ale Christině slušela a Alice si jinou barvu nedala rozmluvit.

A to jsem vám ještě neřekla, jakou mají moc ti naši tříletí andílci. No... myslím, že teď už jsme mocnější, než samotní Volturiovi. Jen doufám, že se o tom nedozví...

Lidský život byl nádherný, ale teď je ještě krásnější.

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale snad se vám ten konec, alespoň trošku líbil.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu - epilog: