Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra? No to snad ne! - 1. kapitola

04.12.2013 (07:00) • Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 4542×

Pohled Edwarda

A opravdu. Kráčeli lehce, jako by se jejich nohy ani nedotýkaly země, přesto byl jejich krok pevný a jistý. Působilo to majestátně i hrůzostrašně zároveň. V tuto chvíli se i vítr utišil. A ticho doprovázelo pouze Bellino rychle bijící srdce.

Když došli asi patnáct metrů od nás, Jane si odhrnula kápi z čela a ostatní ji následovali.

„Carlisle,“ pozdravila chladným, znuděným tónem.

„Jane,“ pozdravil ji náš vůdce milým a přátelským hlasem.

„Pozoruhodné,“ pokračovala Jane ve svém monologu, který byl určený spíše jejím společníkům než nám. „Nestává se často, že by někdo přežil takový útok beze ztrát.“

„To ano,“ přitakal její bratr.

„Zřejmě nám unikl skvělý zápas. Nestává se moc často, abychom chodili zbytečně.“

Nato se Felix s Demetrim na sebe ušklíbli. Jasně… celí natěšení na trhání jiných upírů. Jestli byste se mě zeptali na nejsadističtější upíry, které jsem za svůj život potkal, byli by to právě tito dva. Už ve Volteře jsem měl možnost nahlédnout do jejich myslí. A téměř jediná jejich zábava je trhání upírů při popravách. Dokonce se vsadili, který z nich dokáže urvat z upíra co nejvíc nejmenších částí, aby byl dotyčný popravovaný stále při vědomí. Vyhrál Felix. Ale to nebylo jediné. Z jeho mysli jsem vyčetl, že by velice rád vyzkoušel, jaké by bylo milovat se s Bellou. On samozřejmě použil jiný výraz, ale pro mě, v souvislosti s mojí láskou, jsou taková slova nepřijatelná.

Ani jsem nepostřehl, co Carlisle odpověděl, když mě z mého krátkého přemýšlení vytrhl Janein hlas.

„Jeden přežil.“ A na tváři se jí objevil ďábelský úsměv, což znamenalo jediné, mučení Bree.

„To není nutné,“ řekl jsem. „Rádi odpovíme na všechny tvé dotazy.“

„Jistě!“ odpověděla, ale bylo jasné, že ještě neskončila, že jí, Jane Volturi, nebude nikdo říkat, co má anebo nemá dělat.

„Jo… to sis posral, chlapče,“ pomyslel si Felix. Jo, jako bych to nevěděl sám.

Jane se vyptávala Bree na otázky, na které ani nechtěla znát odpovědi, protože je už dávno znala, což jsem se dozvěděl z Breeiných myšlenek. Ale ani tak se nad ní neslitovala. Kývla na Felixe. Byl to povel, aby se o „to“ postaral. Felix kývl nazpět jakožto odpověď a během okamžiku Bree zabil a její ostatky naházel do ohně, kde hořely ostatky novorozených zabitých námi. Bylo to tak rychlé, že ani má rodina nestihla zareagovat. Chtěli Bree zachránit, dát jí druhou šanci.

„Volturiovi nedávají druhé šance, pamatujte si to!“ připomněla nám Jane a podívala se na Bellu. Jako bychom to nevěděli, pomyslel jsem si znovu to samé.

„Caia bude zajímat, že je ještě člověk!“

„Už máme datum,“ ozvala se Bella.

A v ten okamžik jsem věděl, že je vše ztracené. Ještě než Felix vyřkl svou myšlenku nahlas, sesypal se můj život jako domeček z karet.

„No, myslím, že času jste měli víc než dost.“

„Co?“ zeptal se Carlisle.

„Dobře,“ odpověděl Felix na to. „Vysvětlím ti to polopatě. Bella půjde s námi do Volterry, jelikož vy se očividně k ničemu nemáte.“

„Ne!“ zavyl jsem s důrazem.

„Ale ano!“ opáčil mi s úsměvem na tváři. Hned jak to dořekl, v pevném sevření mě drželi Emmett s Jasperem.

„Uklidni se, to je přesně to, co chtějí. Nedej jim záminku, aby zničili celou rodinu!“ kladl mi na srdce Carlisle.

„Edwarde,“ zazněl ten nejkrásnější hlas na světě. „Oni mi neublíží.“

„Ale…“ Chtěl jsem namítat, jenže mě umlčely jemné, hebké Belliny rty.

„Přijdu si pro tebe!“ zašeptal jsem jí do ucha a díval se s bolestí v srdci, jak moje jediná láska odchází.

Naposledy se na mě s uslzeným pohledem podívala. V jejích očích se odrážela láska a bolest zároveň.

„Miluju tě,“ zašeptala, než ji Felix necitlivě popadl do náruče a zmizel s ní pryč.

Pohled třetí osoby:

Sedm krásných andělů stálo jako sochy. Nikdo z nich nemohl věřit, že to je pravda, doufali, že se třeba vzbudí a vše bude jako dřív. Ale nic jako dřív nebude, protože oni snít nemůžou. Tuto smutnou scenérii narušil jen jediný výkřik.

„Proč?!“ řekl ten hoch s bronzovými vlasy. „Proč jste mi ji museli znovu vzít, proč?“

Zhroutil se ten bronzovlasý na kolena. Všichni toho mladíka chápali, všem chyběla krásná a nemotorná dívka, která pro ně byla jako sestra, dcera... Blond chlapec s jizvami po tváři i zbytku těla by se pod náporem té bolesti též sesunul k zemi, nebýt černovlasé dívky, která ho podepřela. Musel snášet za svůj život spoustu bolesti, ale žádná nebyla tak intenzivní, jako ta Edwardova. Bolest, kterou cítil Edward, byla bolestí všech.

„Musím ji od nich dostat…“ To bylo jediné, na co Edward myslel. To jediné i dokázal říci nahlas… Alici se rozostřil zrak, jak se snažila vidět.

„Budeš muset plavat, žádný let do Itálie ani sousedních států není volný a lodí by ti to trvalo mnohem déle.“

„Děkuji, Alice,“ řekl a objal sestru. Po té i zbytek rodiny.

„Půjdeme s tebou.“

„Ne, Rosalie, tohle musím zvládnout sám. Už jednou jsme z Volterry odešli a zvládneme to i po druhé. Vím, jak moc Aro Alici chce, nebudu mu dávat záminku, aby si ji tam nechal.“

„Dobře, ale buďte opatrní.“ S těmito slovy se rozloučila a naposledy mě objala.

(pozn. autora: Vím, že by se dal najmout soukromý vrtulník, a to, že by byly všechny lety obsazené, je nepravděpodobné, jenže jsem to tam musela dát kvůli ději.)

Tímto bych opět chtěla poděkovat mojí korektorce JOHHNĚ nejen za opravu, ale i krásný obrázek. :-D

Autor: Irtemed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra? No to snad ne! - 1. kapitola: