Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra? No to snad ne! - 14. kapitola + epilog

05.05.2014 (20:30) • Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4252×

Když jsem se konečně probrala, vše bylo tak jiné. Viděla jsem každý detail, který mému lidskému zraku unikal. První, co jsem viděla, byla Felixova tvář. Byla tolik rozdílná od toho, co jsem si pamatovala. Byl opravdu krásný, ale nebyla to jen fyzická přitažlivost, co dělalo jeho obličej dokonalým. Byl to výraz v jeho očích, ve kterém se odrážela láska, štěstí, hrdost. „Miluju tě, Bello,“ bylo první, co jsem slyšela. Jeho hlas byl tolik vzdálený tomu, co jsem si pamatovala. Doslova hladil mou duši a moje srdce. I když jsem byla upír, pořád jsem svou duši cítila, protože duše, to je schopnost milovat, a já ji spolu s přeměnou neztratila. Milovala jsem svoje děťátko a milovala jsem Felixe. Ano, konečně jsem si to přiznala. Miluji ho. Ne sice tak intenzivně, jako kdysi Edwarda, ale dost na to, abychom mohli strávit spolu celou věčnost.

„Miluji tě,“ řekla jsem mu a on se rozzářil ještě víc, i když jsem myslela, že to nejde.
„Kde je maličký? Chci ho vidět.“
„Maličká.“
„Co?“
„Nemáme syna, ale dceru, Bello. A je nádherná.“
„Dceru.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, celou dobu jsem myslela, že to bude syn, a já mám zatím holčičku.
„Chci ji vidět.“
„Bello, to není rozumné. Prvně musíš uhasit žízeň. Její srdce bije a v žilách jí koluje krev. Heidi tu bude co nevidět.“
„Heidi?“
„Ano, Bello, já vím, že sis představovala, že budeš stejná jako Cullenovi, ale to nejde. Já jsem upír a živím se lidskou krví a měnit to nehodlám. To, že odmítneš, bude, jako bys odmítla mě. Vím, že je to pro tebe těžké, ale my všichni ti pomůžeme. A navíc Jean zvířecí krev taky nejede. Když to Marcus zkoušel, mrskla hrníček po Caiovi. Musel jsem Demetrimu nacpat pěst do pusy, aby se nesmál nahlas.“

Přemýšlela jsem, představa, že bych někoho zabila, mi už nepřišla tolik nereálná, i když jisté zábrany tam byly pořád. Jenže jsem věděla to, že jestli chci být ve Volteře, tak musím být jako oni. Neměla jsem vlastně na výběr, i když to bylo chabé odůvodnění pro zabíjení lidí. Nejistě jsem přikývla.
 „Jsem Volturiová, tak budu jako vy. Jako ty," dodala jsem tišeji. Jen se na mě usmál a zlehka mě políbil. Líbala bych se s ním celou věčnost, kdyby mi v zápětí nedošla jedna věc. Na to, že jsem upír, jsem si to uvědomila dost opožděně.
„Jean?“
„No… Neměla jsi vymyšlené jméno pro holčičku a vím, jaké jste s Jane kamarádky, i když to nechápu. Nikdy si nikoho kromě Aleca nepustila k tělu. Tak jsem myslel, že by se ti to jméno mohlo líbit.
„Je nádherné. A teď pojď, už slyším Heidi,“ řekla jsem a popadla ho za ruku. Jenže se ozval skřípavý zvuk a mně zůstala jeho paže v ruce.
„P-promiň, já nechtěla. Strašně mě to mrzí. Já…“
Snažila jsem se mu omlouvat. V očích mě štípalo, tak takovéhle je to, když upír brečí.
„To nic není, krásko,“ snažil se mě uklidnit, jenže svoji bolest dokázal skrýt jen opravdu těžko. Opatrně jsem mu ruku podala, on ji naslinil a přilepil zpátky na místo.
„Felixi, tak moc mě to mrzí, vážně jsem nechtěla,“ omlouvala jsem se mu znova.
„To nic, jen si budeš muset dát větší pozor, jsi teď dokonce silnější než já. Asi z toho začnu mít pocit méněcennosti,“ dodal teatrálně. Musela jsem se tomu usmát. Vždycky mě uměl rozesmát.
„Ale teď pojď, ať nám Demetri všecko nesežere.“

Došli jsme právě včas.  Pár okamžiků poté, co jsme vešli do síně, vstoupila Heidi.  Aro začal svůj, jak jsem později zjistila, klasický proslov a hodování mohlo začít.

„Nech se vést instinkty,“ poradil mi Felix. Nebylo to těžké, jak jsem si myslela. Byli to samí staří lidi.
„Fuj, důchodci,“ komentoval to Demetri. Felix se na něj jen škaredě podíval.
„To bylo kvůli mně?“ musela jsem se zeptat. Felix přikývl.
„Myslel jsem, že to pro tebe bude snazší.“
„Děkuji.“ A políbila jsem ho.
„A na mě jsi nemyslel vůbec,“ stěžoval si Demetri.
„Ještě aby jo,“ zaksichtila jsem se na něj. U tebe si upír nemůže být jistý ničím.
„Bacha na ni,“ přisadil si Felix.
„Mně utrhla ruku jen proto, že jsem dostatečně rychle nešel jíst.“
Chtěla jsem něco dodat, když mě vytrhl hlas příchozího.
„No tak to máš štěstí, že ti neutrhla koule, já bych to na jejím místě udělal určitě.“
„Tati?" skenovala jsem ho nevěřícně. „Ty jsi upír? Jak…“ Nechala jsem svou otázku vyznít do ztracena. V hlavě mi to šrotovalo, nechápala jsem. Chtěla jsem se zeptat, kdo ho proměnil, on mě však se svou odpovědí předběhl.
„Prostě jsem dostal nabídku, která se neodmítá.“ A uculil se na Felixe.
„A mimochodem, to svého starého otce ani neobej...“ Než to dořekl, drtila jsem ho ve svém náruči.
„Bello… Nemůžu dýchat…“ dostal ze sebe přidušeně.
„Tak nedýchej, stejně to nepotřebuješ.“ Ale svůj stisk jsem povolila.

Charlie mi vyprávěl, jak za ním Felix přišel a nabídl mu, že může být se mnou, a on neodmítl. Prvně jsem byla naštvaná, ale pak jsem byla ráda, že budu mít alespoň jednoho rodiče. Po jídle jsme šli za Jane, která se mezi tím starala o malou Jean. Byla nádherná. Měla oči po mně, ale jinak byla celá po Felixovi. Světlá pokožka kontrastovala s tmavě hnědými vlasy a podtrhovala tak její krásu. Okamžitě se sápala po mně a já byla šťastná. Se svojí holčičkou, otcem, a jelikož mě Felix požádal o ruku, tak i se svým budoucím manželem.

Epilog

Často jsem poslední dobou myslela na Edwarda a jeho rodinu. I když jsem je už nikdy pak neviděla, nedokázala jsem na ně přestat myslet.
„Opravdu to chceš?“ zeptal se Charlie.
„Ano, tati. Zaslouží si být šťastní.“
„Tak jdeme?“
„Jdeme.“

Vydali jsme se společně směrem k Londýnu, kde v současnosti Cullenovi žili. Šli jsme zařídit, aby na mě zapomněli. Charlie má totiž dar změnit vzpomínky. A tak jsme Edwardovi a ostatním „vnutili“, aby na mě zapomněli, a Edwardovi to, že už dlouho miluje Tanyu.
Všechno bylo, jak má, a já si mohla bez výčitek užívat svou věčnost v rodinném kruhu.

Zajímalo by mě, jestli když by mě tenkrát Felix neodvedl, bych byla stejně šťastná, jako jsem teď, jestli bych měla s Edwardem taky dítě. Jestli bych se díky Alice zbavila své averze k nákupům, Jane se to totiž nepodařilo. Jestli by si Charlie našel místo Heidi někoho jiného. To se asi ale nedozvím a já jdu svým životem a čekám, čí rozhodnutí jej ovlivní do budoucna.

Moc bych chtěla poděkovat Johnně za její trpělivost při opravování a všem, co si moji povídku přečetli. Plánuji ještě napsat k povídce dva bonusy, takže se máte ještě na co těšit. :-)

A pokud milujete Volterru stejně jako já, tak se těšte na další povídku, tentokrát o Jane a Demetrim.

Autor: Irtemed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra? No to snad ne! - 14. kapitola + epilog: