Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra? No to snad ne! - 2. kapitola

05.12.2013 (07:00) • Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3943×

(obsahuje nevhodnou mluvu - 15+)

Pohled Felixe

Rychle jsem popadl Bellu do náruče a utíkal s ní směrem k autu, vzhledem k tomu, jak bolestivě sykla, to nebylo asi dvakrát citlivé. Budu se muset snažit být víc opatrný, přece jenom je ještě člověk. Upřímně řečeno, čekal jsem, že ji Edward až tak snadno nepustí, i když by nebylo dobře zabít ho přímo před Bellou, i přesto, že tato představa byla víc než lákavá.

Cesta k autu proběhla v tichosti. Předpokládal jsem, že si Jane na někom bude chtít vybít Edwardovo chování, a ten někdo neměl být nikdo jiný než já, ale kupodivu se tak nestalo. Jasně, přece nebude mučit svého bratra nebo svého miláčka Demíčka. Kolikrát mě mučila a ten zmrd neřekl jediný slovo. Alec, to bylo něco jiného. Nevím, jestli to bylo tím, že jsou s Jane sourozenci, ale on jediný dokázal sestře odporovat bez následků, jediný on se mě několikrát zastal... A jako jediný se nade mnou nepovyšoval se svým darem. No jo, upíři a ty jejich schopnosti. Ale kdyby se mi měli postavit v boji bez těch svých darů, byli by v prdeli. Jsem zvědavý, jak se vybarví Bella. Ale jedno vím už teď. Bude úžasná milenka. Po čichu jsem poznal, že s Edwardem ani s nikým jiným nebyla. Mně to ale nevadí, rád ji všechno naučím. Jo, teď mi přijdou vhod ty noci s lidskýma šlapkama. Napřed si hezky užít a pak si dát menší sváču. Kolikrát se mi Demetri smál, jenže teď se budu smát já. Vždyť on by jí nemohl dát ani pusu, aniž by ji zabil. Už se těším. Já a Bella v mojí měkké, velké posteli. Sám jsem se musel té představě pousmát.

„To by tě musela napřed chtít,“ dodal kousavě Demetri, jako by věděl, na co myslím, i když, soudě podle tmavšího odstínu mých očí, to nebylo těžké uhodnout.

„Ale mám víc šancí než ty, vsadíš se?“

„Ne, pokud to náhodou nevíš, už nějaký pátek chodím tady s Jane.“ A na potvrzení svých slov ji políbil.

„Jistě, jak bych si mohl nevšimnout,“ dodal jsem sladce. Jasně, že vím, že spolu chodí už od její proměny, což je asi osm set let, ale taky vím, že ji na každým kroku podvádí. No, to je trochu přehnaný, ovšem občas si švihne bokem, jak tomu on sám říká.

Opatrně jsem Bellu položil do auta, sedl si vedle ní, z její druhé strany si přisedl Alec. Jako by nám mohla utéct, no co, jistota je jistota.

„Edwarde,“ zamumlala ze spaní a opřela se o moje rameno.

„Edwarde!“ parodoval Demetri její hlas doprovázený jeho smíchem.

Alec měl v sobě dost taktu, aby mlčel, i když mu cukaly koutky, a na Jane jsem se radši ani nedíval.

„Sklapni, ať ji nevzbudíš,“ zavrčel jsem na něj.

„Á, tady se nám někdo zamiloval.“

„A to je špatně?“ odpověděl jsem mu s úsměvem.

„Jistě, že ne,“ dodal s odměřeným, lehce naštvaným tónem a pustil rádio, čímž dal jasně najevo, že dál se na toto téma bavit nehodlá. Jo, takhle na tebe, chlapečku. Hned jsem měl lepší náladu. Naštvat Demetriho a ještě se vyhnout mučení…

„Jo, Felixi, dnes je tvůj šťastnej den," pomyslel jsem si. Je mi naprosto jasné, že kdyby tam neseděla Jane, jeho odpověď by zněla jinak, ale to je ono, naštěstí tam Jane seděla. Seděl jsem a užíval si poklidnou jízdu. Jenže Demetri se mě snažil vytočit za každou cenu.

„Ach ta láska nebeská. Když Fel se s Bellou rádi mají, jak stožár mu pták stojí…“ začal si prozpěvovat melodii linoucí se z rádia, ovšem s upraveným textem.

„Dementi, varuju tě!“ zkomolil jsem schválně jeho jméno. „Pokud nechceš poznat čelní sklo velice zblízka, jako posledně, tak toho urychleně nechej!“

Kdykoliv, při každé možné příležitosti, jsem mu připomínal, jak mě asi před pěti lety vytočil a já mu práskl takovou, že prolítl čelním sklem mého Lamborghini. Byl jsem sice měsíc bez auta, než mi dovezli druhé, ale vidět Demetriho letět sto metrů po dálnici, stálo za to. A pak že upíři nelétají.

„A ty, pokud mi ještě jednou řekneš Dementi, tak letíš turistickou.“

„Proč ne, ale Bela letí se mnou, Dementi.“ Už se nadechoval k nějaké peprné poznámce, když jsme přijeli k letišti. „Máš štěstí!“

„To já vždycky, Dee.“ Další přezdívka, kterou jsem mu vymyslel a kterou nesnáší. I když jak tak přemýšlím, nelíbí se mu žádná obdoba jeho jména.

Tímto bych chtěla opět poděkovat Johnně za její nervy z ocele. :-))

Autor: Irtemed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra? No to snad ne! - 2. kapitola: