Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra? No to snad ne! - Prolog

03.12.2013 (17:45) • Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 5118×

Volterra? No to snad ne! - Prolog

(současnost)

Rozhodnutí. Jak krátké slovo, které dokáže změnit váš život od základu, které vás donutí změnit vše, čemu jste věřili, vše, čím jste byli. Největší ironií je, že takové rozhodnutí neuděláte zpravidla vy, ale někdo jiný, a jediné, co vám zbývá, je možnost přizpůsobení se, zvednout se opakovaně ze dna. Já takové rozhodnutí zažila. Tenkrát, když mě on a jeho rodina opustili. Tenkrát udělal rozhodnutí, které nám změnilo život navždy.

Asi by vás zajímalo, kdo vlastně jsem. Jmenuji se Isabella, mé lidské příjmení bylo Swanová. Asi se divíte, proč říkám lidské, ale pravda je, že nejsem člověk. Jsem upír. Bytost krásná, ovšem také smrtelně nebezpečná. Možná mi neuvěříte, jenomže vše, co vám řeknu, je pravda, protože já to zažila.

Můj příběh začal, když jsem se rozhodla přestěhovat ke svému otci do malého, věčně zapršeného městečka Forks, kde jsem potkala jeho... Byl dokonalý a stačil jeden pohled do jeho onyxově černých očí a já byla beznadějně zamilovaná. Nevadilo mi, že není člověk, nýbrž to, že jím jsem já, že on navždy bude ve svém dokonalém sedmnáctiletém těle, zatímco já zestárnu a zemřu.

Chtěla jsem se stát upírkou, jenže on mě prý nechtěl připravit o duši, přestože já pro něj byla schopna zaprodat nejen ji! Šla bych i do horoucích pekel, jen abychom mohli být navždy spolu. Nechápu, jak taková dokonalá bytost jako je on (Edward), může být skutečná a když mi řekl ty nejkrásnější dvě slova - „Miluji tě!“, myslela jsem, že už nikdy nebudu šťastnější. Ale jedno zdánlivě správné rozhodnutí nás málem zabilo oba... Já skočila z útesu a jeho málem zabili Volturiovi, když si myslel, že jsem mrtvá. Jenže tenkrát jsme ani jeden netušili, že následky tohoto rozhodnutí jsou dalekosáhlejší a děsivější, než jsme si kdy dokázali představit.

(minulost)

Pohled Belly:

Bylo po bitvě a všichni jsme žili. Nejen pro mě bylo důležité, že nikdo, kromě Jacoba, nebyl zraněn. Jeho zranění se sice jevila jako vážná, ale díky Carlisleově péči a vlčím genům si maximálně pár týdnů poleží, jinak bude jako rybička. I přes to všechno, co jsme před chvílí přežili - boj s armádou novorozených, postavit se Victorii tváří v tvář, by se nestrannému pozorovateli mohlo zdát, že bitva nás teprve čeká.

Na všech upírech byl znát neklid. Dokonce ani Emmett nedělal svoje obvyklé vtípky. Což znamenalo jedno, je to opravdu vážné. On si totiž většinou nic nepřipouštěl, bral celý život s takovým nadhledem, že to i mírumilovného Carlislea nutilo rozčilovat se a dokonce říct slovo sakra, které jsem ani nevěděla, že zná. Ale Emmetta nešlo nemilovat, i přesto, že hlavním terčem jeho srandiček jsem byla kupodivu já.

Pohled Edwarda:

Na Belle bylo poznat, jak moc má z Volturiových strach. Její srdce bilo jako splašené. S každou chvíli se její pohled stočil k místu, kde zmizela smečka s Jacobem. Byl jsem jim vděčný a hlavně Sethovi, který zabil Rileyho. Jak moc jsem byl vděčný za svou schopnost číst ostatním myšlenky.

„Jacob bude v pořádku." A poklepal jsem si na spánek, aby pochopila, proč jsem si tak jistý. Jen se slabě usmála a ještě víc se ke mně přitiskla. Začal jsem ji hladit po zádech a šeptat uklidňující slůvka. Otázkou bylo, jestli jsem se spíš nesnažil uklidnit hlavně sebe.

Z myslí ostatních členů mé rodiny byla poznat obava. Carlisle se snažil přijít na všechny možné způsoby, jak z toho vybruslit pomocí diplomacie, Esmé se strachovala, aby se někomu nic nestalo a nad tím, jak přestavit dům, aby ta dívka - Bree, která se jako jediná vzdala, mohla mít svůj pokoj a aby neohrožovala Bellu, když k nám přijde, což bylo v poslední době skoro pořád. Celá Esmé - milující, starostlivá. Emmett, jenž byl na boj s novorozenými natěšený, věděl, že Volturiovy sami neporazíme. Demetriho spolu s Jasperovou pomocí možná, ale proti Felixově síle a bojovým dovednostem nemáme ani nejmenší šance. A to není to nejhorší. Spolu s nimi přijdou i Arovi miláčci Alec a Jane. Doteď mě při vzpomínce na Janenino mučení přejíždí mráz po zádech. Díky bohu za Bellinu imunitu!

Emmett stál a ochranářsky k sobě tiskl Rose. Tu výjimečně nezajímalo, jestli je ona ta nejdokonalejší a nejkrásnější, ale opravdový strach o Bellu, čemuž jsem se upřímně divil. Nikdy ji neměla moc v lásce, protože se chtěla vzdát lidského života, zatímco ona by za něj dala cokoliv. Alice se snažila spatřit alespoň malý záblesk budoucnosti, ale ani ona nemohla vědět, jak to vše dopadne. V cestě jí stálo příliš možných rozhodnutí, nejen ze strany Volturiových, ale i našich. Jasper na tom byl asi nejhůře, jeho strach násobený tím naším pro něj byla spolu s Breeinou žízní obzvlášť těžko snesitelný pocit. Jeho sebekontrola byla z nás nejslabší, přesto se obdivuhodně držel.

„Už přicházejí,“ řekla Alice. „Ze severní strany.“

Autor: Irtemed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra? No to snad ne! - Prolog: