Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra's Prodigy - 2. kapitola

08.08.2010 (08:30) • LeeLee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1471×

Nevím proč, ale Alecova stopa mě zavedla tam. Pomalu jsem prostupovala svojí tajnou cestičkou, mezi keři růží a vysokou trávou. Chtěla jsem ho překvapit. Vylezla jsem z keřů, a to největší překvapení čekalo na mě.

Zády ke mně stál Alec. Uslyšel mě a otočil se. Stála jsem naproti němu a jen se na něj dívala. Usmál se a šel ke mně. Usmíval se tím svým rozkošným úsměvem a mně se podlamovala kolena.

„Ahoj Lucio. Stýskalo se mi po tobě,“ řekl svým sametovým hlasem, ne hlasitějším než šeptání, přesto ho bylo dokonale slyšet. V puse jsem měla jak na Sahaře a nevydala jsem ani hlásku. Stále se na mě usmíval a v očích mu hrály jiskřičky pobavení.

„Nechceš mi povědět, jak se ti v Anglii líbilo?“ ptal se mě pobaveně a dál mě pozoroval.

Konečně jsem se vzpamatovala a byla jsem schopna mu odpovědět:

„Dobrá, řeknu ti, jak jsem se měla v Anglii, když mi ty řekneš, co děláš tady? Víš, že sem nesmí nikdo kromě mě a toho, komu to dovolím,“ řekla jsem mu.

„Dobrá. Věděl jsem, že mě budeš hledat, a tušil jsem, že tady ne. Věděl jsem, že použiješ Demetriho dar, a zkusil jsem se ti schovat. Tady bys mě sama od sebe nehledala. A povíš mi teď, jak ses měla na dovolené?“ pronesl. Měl pravdu, tady bych ho nikdy nehledala. Usmála jsem se na něj a začala mu podrobně líčit svou dovolenou. Seděli jsme v mé houpací síti a já o něj ležela opřená. Předchozí únava na mě však začala doléhat, a já se ji snažila přemáhat, avšak ona dolehla na mě. Ze všech sil jsem se snažila udržet oči otevřené, ale únava vyhrála, a já mu usnula v náručí.

Stojím v zahradě a nemůžu se rozhodnout, kudy jít. Ze stínu stromů vychází Alec a  natahuje ke mně ruku. Chci jít k němu a vzít ho za ni, ale nemůžu se hýbat. Snažím se k němu dostat, ale on mizí v mlze, opravdu se snažím dostat se k němu, námahou mi stékají slzy po tvářích, ale on zmizel a přes mlhu prochází neznámý muž.

Tajemně se usmívá a říká: „Ty patříš mně, Lucio. Ty patříš mně.“ A z jeho obličeje vidím jen křivku rtů a rudé oči.

Probudila jsem se zpocená v tmavé místnosti. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Ležela jsem ve své posteli, ale netušila jsem, jak jsem se tam dostala. Pamatovala jsem si, že jsem šla za Alecem do zahrady, a že jsem mu vyprávěla zážitky z dovolené. A pak ten sen. Po zádech mi přeběhl mráz, přestože místnost byla relativně teplá. Věděla jsem, že tady už neusnu a tak jsem na sebe navlékla župan a vyšla jsem na chodbu.

V celém hradě to vypadalo jako ve dne, v tréninkové místnosti bylo velmi rušno, Demetri s Aftonem opět trénovali nováčky. Demetri mě uviděl a mávl mi. Vteřinu poté složil dva protivníky najednou. Zazubil se a já se usmála zpět. Pak se otočil a pokračoval v práci. Zavřela jsem dveře a šla dlouhou chodbou dál.

Bavilo mě se jen tak procházet spletitými chodbami Volterry, když jsem večer nemohla spát. Bylo to uklidňující, pokaždé jsem našla někoho, s kým bych si mohla popovídat v kteroukoliv denní dobu. Jedna z výhod života s upíry.

Dnes jsem však neměla chuť si povídat. Chtěla jsem jen najít Aleca. Jemně jsem zaťukala na dveře a čekala jsem.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Vzala jsem za kliku a vstoupila do dveří. Alec byl zřejmě ve sprše. I když je upír, sprchoval se každý den, měl vodu rád. Měl na sobě jen dlouhé kalhoty, stříbrné korálky okolo krku a byl bosý. Na jeho nahém hrudníku se třpytily kapky vody, které mu kapaly z mokrých vlasů. Zářivě se usmál.

„Ahoj, Luc. Co tady děláš tak pozdě?“ ptal se mě, a přitom si ručníkem sušil vlasy.

„Nemohla jsem spát. Měla jsem… ehm… zlý sen. Jak jsem se vlastně dostala do pokoje? Nepamatuji se, že bych si tam došla,“ řekla jsem mu.

„Víš, usnula se mi v náručí, a tak jsem tě odnesl k tobě. Vadí ti to?“ řekl a usmál se. Nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho těla. Nakonec jsem se však ovládla a podívala se mu zpátky do očí.

„Víš, chtěla bych se tě na něco zeptat. Můžu?“ ptala jsem se ho. Přikývl a pokynul mi, abych se posadila na postel. Poslechla jsem a on si sedl ke mně. Než jsem začala mluvit, chvíli jsem si prohlížela jeho pokoj. Byla jsem tu už mockrát, ale vždycky jsem našla něco nového. Měl tu velkou postel, na kterou se natáhl, když si chtěl číst. Počítačový stůl měl u zdi a na něm položený notebook. Měl velkou knihovnu nacpanou knihami všech možných žánrů i věkových kategorií. Sám rád tvrdil, že aby se dopracoval ke své věkové kategorii, musí sečíst všechny knížky dohromady. Říká to často, a pořád je to vtipné. Pokoj má modrý, se smetanově bílým kobercem, a samozřejmě vlastní koupelnu.

„Nedávno jsem mluvila s tvou sestrou. Říkala něco o plese. Co o tom víš?“ ptala jsem se.

„Ach. Ten ples. Bude za týden. To bys mohla vědět, co to bude za ples,“ řekl a lišácky se usmál. Usilovně jsem přemýšlela a pak mě to trklo.

„Ach! Moje narozeniny! To bude narozeninový ples!“ vykřikla jsem.

„Správně. Ples na tvé narozeniny. A když už jsme u tvých narozenin, co by sis přála?“ zeptal se.

Jemně jsem se usmála. „O tom jsem nepřemýšlela. Co bys mi dal ty?“

Nervózně se pousmál. „Víš, něco mě napadlo. Tedy pokud nebudeš nic namítat,“ řekl. Zamračila jsem se. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se ho.

Tentokrát neodpověděl. Naklonil se blíž ke mně, vzal můj obličej do dlaní, a pak mě políbil. Bylo to rychlé a nečekané, přesto příjemné. Na okamžik se odtáhl, a tázavě se mi díval do očí. Tentokrát jsem ho políbila první. Líbali jsme se snad celou věčnost, když se ozvalo zaklepání na dveře. A oba jsme cítili, kdo to je. Táta.

Rychle jsme od sebe odskočili. Alec na sebe rychle hodil tričko, a já si rychle začala upravovat vlasy. Ozvalo se další netrpělivé zaklepání.

Alec zavolal: „Dále!“ a já si všimla, že má na sobě rukavice. Chytré.

Táta vešel do dveří a usmál se.

„Tak tady jsi, Lucio. Hledal jsem tě všude,“ řekl a zkoumavě se na mě podíval. Pak se obrátil na Aleca a natáhl ruku. Sakra. Alec se ošíval. Otec na něj vrhl významný pohled, a Alec musel. Pomalu si sundal rukavici a podal mu ruku. Taťka ho za ni rychle uchopil. Chvíli se na něj upřeně díval a pak mu pustil ruku. Otočil se a já viděla, že zuří.

„Tati, to není tak, jak si myslíš!“ začala jsem vysvětlovat, ale on mě mávnutím ruky umlčel.

„Od tebe už nechci nic slyšet. Zklamala jsi mě, dcero. Opravdu jsi mě zklamala,“ řekl a uchopil mě za loket a vedl mě ze dveří. Ohlédla jsem se, a Alec se tvářil opravdu smutně. Věděla jsem, že si mysli, že je to jeho vina, ale já mu to za vinu nedávala. Nelituji toho. Šli jsme po chodbě svižným krokem. Táta za celou dobu nepromluvil. Zkoušela jsem s ním začít hovor, ale nereagoval.

„Tati, prosím…“ začala jsem, ale řekl mi, ať jsem zticha. Celou cestu mi v hlavě zněla slova: Zklamala jsi mě.

Netušila jsem, co tím myslí. Jak jsem ho mohla zklamat? Bylo to jen jednou. Jeho slova mě ranila. Celý život jsem se snažila, aby na mě byl pyšný. Jak ho může pár nevinných polibků zklamat? Dělala jsem, co jsem mohla. Snažila jsem se být nejlepší ve všem, co jsem dělala, a to jen kvůli němu, aby na mě mohl být hrdý, aby mě představoval známým s pýchou, zkrátka aby věděl, že nemusí litovat, že jsem se narodila.

Došli jsme ke dveřím jeho pracovny. Nevěděla jsem, co chce dělat v pracovně. Skoro nikdo tam nechodí, tedy pokud si ho táta nezavolá na kobereček. A to teď zřejmě čekalo mě. Otevřel dveře a nechal mě vejít první. Neměl moc velkou pracovnu, vyvedenou v tmavém dřevě. Za stolem měl obrovské křeslo, kam se sám posadil, a mě nabídl menší z druhé strany stolu. Posadila jsem se a čekala, co bude. Táta seděl naproti mně a hlavu měl složenou v dlaních. Seděl tak alespoň pět minut, než zvedl hlavu a promluvil.

„Lucio, napadá tě něco, co bys chtěla k narozeninám?“ zeptal se mě. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. To mě sem bral jen kvůli tomu? Nakonec jsem přece jen odpověděla.

„Hmmm, koupíš mi poníka?“ zeptala jsem se. Tentokrát oči vyvalil on.

„Lucio, já mluvím vážně. Vždyť víš, že v rodině upírů poník dlouho nepřežije. Něco jiného bys nechtěla?“

„Dobrá, tak poníka ne. Víš co? Kup mi něco sám od sebe, ať jsem alespoň trochu překvapená,“ navrhla jsem mu. Přikývl.

„Tak a teď k tomu, co jsem původně chtěl. Jak jistě už víš, bude se konat ples k tvým narozeninám. Očekávám, že půjdeš nakupovat. Zítra bude vydatně pršet, proto pojedete. Pojedeš ty, Jane, Heidi a Nicole, doprovázet vás budou samozřejmě Felix s Demetrim. Koupíš si šaty, šperky a boty, stejně tak i ostatní. Tentokrát není žádný cenový limit, ale pokus se mě nezruinovat.

Chtěl bych ti ještě říct, že nesouhlasím a neschvaluji to, co je mezi tebou a Alecem. Budu ti velice vděčný, kdybys i to málo, co spolu máte, okamžitě ukončila. Vztah mezi vámi dvěma nemá absolutně žádnou budoucnost,“ pronesl.

„Tati, souhlasím s tím, že půjdeme nakupovat. A navíc bych ti chtěla říct, že ať si viděl cokoliv, mezi mnou a Alecem nic není. Jsme přátelé, jasné,“ řekla jsem mu

Vypadal, že to absolutně chápe. Pak začal znovu mluvit.

„Když už jsme u tématu kluci, velmi rád bych ti někoho představil,“ řekl a pokynul rukou ke dveřím.

Pomalu jsem se otočila ke dveřím.

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra's Prodigy - 2. kapitola: