Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra? To snad ne! - 3. kapitola

08.12.2013 (17:00) • Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3426×

3. kapitola (15+ obsahuje nevhodnou mluvu)

Pohled Felixe

Když jsme dojeli na soukromé letiště, kde na nás čekal pilot s letadlem, opatrně jsem se zvedl, abych nevzbudil Bellu. Chtěl jsem jí koupit nějaké jídlo, když mě zastavil Demetri.

„Nezapomněl sis něco?“ zaksichtil se.

Sáhl jsem si na pravou zadní kapsu, kde mívám peněženku s doklady spolu s kreditními kartami, a byla tam.

„Hele, Demíku, vím, že se mě snažíš za každou cenu nasrat, a nerad ti to říkám, ale máš smůlu.“ Na tohle oslovení je alergický dvojnásob.

„Ty jsi vážně debil, Felixi. Proč?! Proč zrovna já musím mít za parťáka takovýho blba?“ Zvedl ruce směrem k nebi v modlitebním gestu. No ne, Demetri se nám modlí, co přijde zítra, začne posílat peníze na chudé děti v Africe?

„Hele, Dee, sorry, jenže na tvoje citové výlevy nemám čas, už chci bejt doma. Ale jestli máš nějaké psychické problémy, tak řekni Carlisleovi. Pochybuju, že najdeš psychiatra s delší praxí a který by při tvém sáhodlouhém monologu neusnul, no i když… u tebe nikdo neví, třeba budeš první, kdo dokázal unudit upíra, až by usnul.“ No, asi bych měl ubrat, než se do našeho rozhovoru vloží Jane.

„Víš, Felixi,“ řekl Alec a i on vystoupil z auta. „Demetri měl na mysli zřejmě toto,“ řekl a podával mi krabičku s kontaktními čočkami. Až teprve teď jsem si v odraze skla všiml svých karmínově rudých očí. Trapněji jsem se necítil už pěkně dlouho. Kdybych byl člověk, jsem červenej až na prd... na zadku. Zamumlal jsem něco jako poděkování a než jsem stihl i s nasazenýma čočkami zmizet, zaslechl jsem ještě rozhovor Aleca a Demetriho

„Je vážně divnej, kdybych mu ty čočky nedal, tak by šel do toho obchodu snad bez nich.“

„To víš, Alecu, hučák je svině a u Felixe obzvlášť, vždyť víš, že nebýt těch jeho šlapek, tak by si to mohl dělat tak maximálně sám, protože upírka by si o něj neopřela ani zbytky od večeře.“

„Zas tak zle na tom není,“ opáčil Alec. „Je asertivní jako každej průměrnej upír.“

„Atraktivní,“ opravil ho Demetri. Alec má totiž trošku problémy s „modernějšími“ výrazy. Není se čemu divit, na televizi se nedívá a většinu svého upířího života strávil na hradě. Aro ho nechce moc nikam, na rozdíl od jeho sestry, pouštět, protože má obavy, aby se nezamiloval do nějaké upírky mimo Volterru a nechtěl odejít jako Eleazar. U Jane si její loajalitou může být jistý.

„Když se ti tak líbí, proč ho někam nepozveš? Hodíte se k sobě,“ dostal ze sebe Demetri, mezi záchvaty smíchu.

„Pako!“ To je poprvé, co jsem slyšel Aleca nadávat. Čeho já se ještě nedožiju?

„No to máš tak, milý Alecu,“ zdůraznil jeho jméno a slovo milý Demetri. „Felix, co se týče upírek, je moc, no.. jak bych to jen řekl…“ snažil se Dem najít co nejvhodnější slovo.

„Nesmělý?“ zkusil mu pomoci Alec. A pak že je Alec jediný s problémy v mluvě.

„Nesmělý. To je to ono.“

Jo, tak to trefil úplně přesně. Ani já nechápu proč, ale vždycky, když se mi líbila nějaká upírka, nedokázal jsem se uvolnit a každá mi „dala košem“, jak se dnes říká. Nejhorší bylo asi odmítnutí od Heidi, obzvlášť když jsem se dozvěděl, že pak „zaúřadoval“ Demetri. U lidských žen mi to problém nedělá, možná je to tím, že po sexu skončí jako moje jídlo.

Přestal jsem ty dva poslouchat a vešel do obchodu. Jenže to bylo dilema. Víc jak devět století jsem jíst nepotřeboval, takže jsem naprosto netušil, co jí vzít. Nikdy mě nezajímalo, co Giana nebo ostatní sekretářky jedí. Stál jsem u regálu s nápoji, když ke mně přicupitala na lidské poměry celkem hezká prodavačka. Dlouhé nohy podtrhovala minisukně, která jí končila těsně pod zadečkem, upnutá blůzka vyzdvihovala její silikonové přednosti, vlasy střižené pod ušima zvýrazňovaly její docela pěkný obličej.

„Můžu Vám s něčím pomoci?“ řekla a usmála se. „Jo, holka, ty bys to potřebovala,“ pomyslel jsem si. I když se není čemu divit. Ne že bych byl jen sebestředný egoista (nejsem přece Demetri), ale vím, jak na nás – upíry, lidské ženy reagují. Škoda, že nemám víc času, sváča by se hodila. A nejen ta.

„To byste byla moc hodná, Anne,“ odpověděl jsem a oslovil ji jménem, které měla na jmenovce, doprovázeje to okouzlujícím úsměvem. „Má přijet sestřenice, se kterou jsme se dlouho neviděli, a tak jsem chtěl pro ni nakoupit něco k jídlu.“

„A je vegetariánka?“

„Co?!“ vyděsil jsem se.

„Jestli je vaše sestřenice vegetariánka? Dnes je to velice moderní životní styl, nejíst maso.“

„Jo, aha.“ Došlo mi, že to u lidí znamená něco jiného než u upírů. To tak, aby se cpala zvířecí krví, to tak.

Demetri by se umlátil smíchy. Většina upírů si myslí, že Arovi vegetariáni vadí, ale pravda je, že je mu to úplně jedno, hlavně že je daný upír na hradě a slouží jemu a bratrům. „No, Felixi, překonáváš se, začínají z tebe vypadávat čím dál „inteligentnější“ odpovědi. Za chvilku, pokud to tak půjde dál, budeš rád, že dokážeš alespoň kývnout hlavou.“

Můj vnitřní monolog přerušilo až Annenino nervózní odkašlání.

„Nevím. Jak jsem řekl, dlouho jsme se neviděli,“ dostal jsem konečně ze sebe kloudnou odpověď.

„Tak já vám něco vyberu!“

„To budete laskavá." A dál jsem si jí nevšímal.

Zaplatil jsem Anne požadovanou sumu a rychle jsem z obchodu vypadl. Už aby z Belly byla upírka a jediné nákupy, které budu absolvovat, budou v obchodu s dámským spodním prádlem, v Bellině doprovodu, samozřejmě. Přes průhlednou tašku jsem si všiml, co vlastně nesu. Byla tam nějaká vegetariánská bageta, kuřecí bageta, jablka, banány, hrozny, nějaké sladké oplatky, čokolády plechovky s coca-colou, dvě minerální vody, jedna perlivá a druhá ne. Tři sáčky různých bonbónů a na spodu tašky balíček žvýkaček.

„Copak, vykoupil jsi celou samoobsluhu?“ rýpal Demetri.

„Upřímně se divím, že vůbec víš, co samoobsluha je, Demetri.“

„Já nejsem Alec.“

Jmenovaný zavrčel. Alec vrčí? Vrčící a nadávající Alec, Jane, jenž nikoho nemučí... Dnes je vážně divný den.

„Sorry, kámo,“ řekl Demetri a zvedl ruce v omluvném gestu.

„Vykašli se na něj, Alecu, vždyť víš, že je to sobeckej debil.“ Hodil jsem po Demetrim varovný pohled, ať už je zticha. Výjimečně pochopil. To se nestává často. Asi budu následovat Demetriho příkladu a budu se modlit.

Alec jenom smutně přikývl. Všichni jsme věděli, jak ho to štve, že musí být pořád zavřený na hradě a ven se dostane, pouze pokud někdo porušuje zákon, což v poslední době nebývalo skoro vůbec. Několikrát jsme se snažili Ara přesvědčit, aby ho pustil občas ven, ale on nás odbyl, že má Alec povinnosti vůči Volteře a na naše blbosti nemá čas. Svým způsobem je mi ho líto. Jak už jsem řekl, Alec je fajn, dalo by se říct, že i jediný přítel, kterého ve Volteře mám. S Demetrim to je jiné, bavíme se spolu, chodíme do barů, ovšem pokud se týče nějaké důvěry, až na výjimku v boji, kde bych si záda nenechal krýt od nikoho jiného než od něj, se mu rozhodně nesvěřuju a nejen proto, že je snad největší drbna ve Volteře. I Heidi s Chelsea – nejpomlouvačnější upírky na hradě, jsou proti němu druhá liga. Shrnuto a podtrženo, chceš-li všechny novinky znát, za Demetrim musíš utíkat.

Autor: Irtemed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra? To snad ne! - 3. kapitola: