Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterská princezna - 2. kapitola

11.07.2011 (18:15) • nicolecullenhale • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1643×

Tashi:

„Crrr.“ Telefon.

„Prosím?“

„To jsem já, Alice.“ Kde na mě sakra vzala číslo?

„Mohla bys přijít k nám, má přijít jeden z vlků, aby viděl, že nejsi nebezpečná, a přesvědčím ho, že budeš taky vegetarián. Jo a na posteli máš nové oblečení, bude se ti líbit, věř mi a vezmi si ho, prosím, teď, abych viděla, jestli ti padnou. Čekám tě do pár minut, ahoj.“

Alice měla pravdu, líbí se mi, co mi koupila. Musím říct, že se vyzná. Oblékla jsem se a šla do garáže odzkoušet moje nové autíčko. Dojela jsem k nim a ucítila zas ten pach. Sotva vejdu do domu, už u mě stojí Alice. Nevěřili byste, jak je rychlá.

„Pojď rychle. Chci tě už ukázat.“

„Jo, děkuji za to oblečení, je vážně pěkné,“ usmála jsem se na ni, ale ona mě už táhla do pracovny.

„Tady je.“ Alice mě přivedla do pracovny mezi ty vlky a Carlislea.

„Sluší ti to,“ koukl na mě Carlisle.

„To Alice,“ usmála jsem se na ni.

Alice se na mě opodál usmívala.

„Tady tohle je Sam a Embry. S Embrym se už znáš.“ To ne, už zase on? To už nemyslí vážně.

„Těší mě,“ usmála jsem se.

„Vždyť jí lidi.“ Já je nejím, ale piji.

„To bylo, když jsem byla ve Volteře, tam to je něco jako povinnost, ale teď přejdu na zvířata.“ Dál jsem se usmívala.

„Dobře, mi jí neublížíme.“

Podívala jsem se na Embryho. Vypadal, že se i bojí a to se mi líbilo, ale už nevydržím ten pach, musím pryč. „Carlisle? Můžu jít pryč? Jak to říct, prostě na ně nejsem zvyklá.“

„Samozřejmě.“ Nahodil ten jeho andělský úsměv.

Šla jsem ven. Posadila jsem se na schody a přemýšlela.

„Tak co, tentokrát neupadneš.“ Zas si rýpnul.

„Ne!“ zavrčela jsem na něj.

Pousmál se. Ježíši, jak mu to slušelo.

Pomalu jsem odkráčela do auta a jela domů.

Odemykám a slyším někoho za zády. Tu vůni jsem poznala, patřila…

„Co tady děláš?“ koukla jsem na něj

„Stýskalo se mi po tobě, zlato, přece to už je 200 let,“ hodil na mě ten jeho svůdný pohled, který mě vždy odrovnal.

„Nechci tě tady.“ Můj tón byl ledový.

„Dohoda je dohoda. Pozveš mě dovnitř?“ Prohlížel si můj dům.

„Ne!“ Bohužel jsem věděla, že stejně dovnitř půjde, ač chci nebo ne.

„Počkat, vlastně Aro mě posílá, že na tebe mám dohlídnout, takže mě pusť dovnitř.“ To si s mým otcem ještě vyřídím.

„Aro? To těžko, neměl tě nikdy v oblibě.“ Sakra, co tu kecám. Je asi o 3 500 let starší a já se s ním hádám? Asi jsem se úplně zbláznila.

„Proč? Že jsem starší asi o tisíc let? Ne, to ne. On mě má v podstatě rád, proto mě posílá.“

Odemkla jsem dveře a ukázala rukou, že má jít dál. Šla jsem rovnou do mého pokoje a převlíkla se na dnešní párty, vtom na sobě cítím jeho ledové ruce kolem pasu, jak si mě přitiskl zezadu. Sklonil se ke mně a šeptal mi do ucha: „Už si nevzpomínáš na naše společné noci? Ta vášeň, ty víš, že mě chceš.“

Začal mi rozepínat zip na šatech.  Nerada ale musela jsem se otočit a odtrhnout se od něj. Začala jsem na něj křičet.

„Tohle nikdy nedělej!“ Oba jsme věděli, že se mi to líbí, ale po tom co mi udělal, už neměl žádné právo na mě sahat.
„Už jsi skončila? Vždy ti to slušelo, když si se rozčilovala, byla jsi tak sexy. Neboj, počkám tu na tebe.“ Jeho koutky se zvedaly do toho nesnesitelného úsměvu, co jsem vždy tak milovala.

Sotva jsem přijela k domu Cullenů, tak jsem cítila, že jsou tam lidi, vlci a upíři. Vešla jsem a uviděla jsem ho. Vážně mu to slušelo. Mezi tím mě stačila nějaká bloncka jménem Susan ujistit, že Embry není volný a nikdy nebude, škoda je vážně pěkný. Musela jsem vypadnout do Carlisleovy pracovny, ty lidi mě přiváděli k šílenství, měla jsem tendenci se na ně vrhnout a rozpárat jim krk. Hlavně po dnešním překvapení, které mi poslal Aro, ještě mu budu muset poděkovat. Nakonec ještě ta otravná bloncka, prostě skvělý. Sedla jsem si na pohovku, když vtom se otevřely dveře a tam stál Embry.

„Co tady děláš?“ nezněla jsem zrovna mile.

„Viděl jsem tě, že jsi sem šla a předtím si viděla Susan. Vypadalas, že bys někoho nejradši zakousla.“ To šlo tak poznat?

„Ta Susan je hrozná, nejradši bych ji vyrvala srdce z těla. Bez urážky.“ Bála jsem se, jak by to mohl vzít, když tady mluvím o jeho přítelkyni, kterou bych chtěla zabít.

„Co?“ V obličeji měl nechápavý výraz, což mě mátlo. Hodně mátlo.
„Přišla za mnou nějaká blondýna jménem Susan a řekla, že na tebe mám zapomenout, a že tě nikdy mít nebudu. Udržuj si svoje přítelkyně dál ode mě.“

„Není moje holka, byla pět let a z toho mě dva podváděla, takže už není moje holka. Udělala jsi jí něco?“

„Ještě ne.“ Nahodila jsem svůj zlomyslný výraz. „Vypadá to, že bys chtěl s ní být pořád.“ Počkat, opravdu říkal pět let?

„Pět let? Kolik jsi měl holek?“ Bože, kolik měl holek. Doufám, že alespoň dvě, tři, pět.

„Proč tě to zajímá?“ Jeho tvář se náhle změnila v překvapenou.

„Jen tak kolik si měl holek?“ byla jsem zvědavá a dávala jsem to najevo.

„Jednu.“ Vážně řekl jednu?

„Jednu? “ Můj obličej měl výraz, jestli to opravdu myslí vážně.

„Chodil jsem s ní pět let. Známe se už od dětství. Kolik si měla kluků?“ Také začínal být zvědavý a popravdě se mi to moc nelíbilo.

„Já neměla kluky až na jednoho a to nebyl úplně kluk.“ Teď si díky němu připadám jak laciná coura.

„Jak to?“ Jeho tón se náhle přeměnil v překvapivý.

„Víš, ve Volteře jsou upíři a ty jsou prostě upíři, anebo lidé - ale ty tam moc dlouho nevydrží, takže to jsou jen milenci.“ Tak tohle byla poloviční lež.

„Tak kolik milenců a jak dlouho si s nimi byla?“

„Já nevím přes tři sta a maximálně dva dny.“ Teď když jsem to řekla, tak si vážně připadám jak coura.

„Cože? Dva dny? Přes tři sta?“ Jeho tón byl překvapený, až se mi to nelíbilo.

„Je mi 500 let. Nechtějí si na déle začít kvůli otci.“

„500 let? Tolik? Víš vůbec, co je to láska?“ Začal mnou opovrhovat. To mi bylo líto, vadilo mi to.

„Jo, a jestli tohle míří k tomu, že jsem stará a coura, tak si dávej pozor. A láska to je zbytečná věc.“

„Ne, to jsem nechtěl říct a láska není zbytečná.“ Jemu se to říká, když ho někdo miloval.

„Měl bys jít za tou Susan, ať něco neudělá. Po každém se plazila.“ Ne, že bych měla strach o tu bloncku, ale už jsem nechtěla, aby se ptal.

„Jasně.“ Nevím proč, ale zněl ublíženě.

Když odešel Embry, tak jsem se přemohla a šla na tu párty. Chvíli jsem tančila s nějakým člověkem, ale toho jsem měla chuť zakousnout. Šla jsem se rozloučit s Cullenovými. Musela jsem ven a jak jsem se procházela, ocitla jsem se v lese. Slyšela jsem někoho, jak se hádá a ten jeden hlas jsem znala. Když jsem se přiblížila, tak tam byl Embry a Susan. Ta holka byla opilá a plazila se po něm, nechápu, proč ji normálně neodstrčil a byl na ni tak opatrný. Vždy ji jen okřiknul a malinko ji odstrčil a všiml si, že jsem tu.

„Chceš pomoct?“ rýpla jsem si.

„To je dobrý. Susan, nech toho,“ okřiknul ji, když ho ohmatávala.

„Polož ji na zem, pomůžu ti. Věř mi.“ Zkoušela jsem nahodit důvěřivý pohled a popravdě mi to moc nešlo.

„Jasně.“ Položil  ji na zem, ale nevypadal, že by mi moc věřil.

Klekla jsem k ní a koukla jsem ji do očí, jak jsem jí řekla, ať se okamžitě uklidní a neosahává ho, tak to udělala, on na mě jen udiveně koukal, nevěděl, jak jsem to udělala a já mu to taky nehodlala říct, je to přece jen vlk.

„Co to bylo?“ Jeho výraz se náhle změnil v překvapující.

„Co?“ nahodila jsem nechápávej tón.

„To jak se uklidnila.“ Pořád zněl překvapeně.

„Nic chtěl si pomoc, tak tady ji máš.“ Ihned jsem vyskočila na nohy.

„A to s tím osaháváním?“ Jeho úsměv se náhle změnil v drzý.

„Ehm… nevím, jestli by se ti ji dobře neslo, když by tě ohmatávala.“ Sice to byla lež, ale co - nechtěla jsem, aby ho ohmatávala.

„Dík.“

„Nemáš zač.“ Ucítila jsem krev. Lidskou krev.

„Sakra, upadla jsem,“ koukla se ta bloncka na Embryho. On ji ochotně zvedl.

Měla jsem sto chutí se po ní vrhnout a taky k tomu nebylo daleko, musela jsem pryč, rychle pryč. Prostě jsem utekla. Když jsem vletěla do mého pokoje, jen sem zůstala stát a udiveně koukat.

Prosím každého, kdo to čte, jestli by nechal malého smajlíka, abych věděla jestli mám pokračovat. Děkuji ;)

Autor: nicolecullenhale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterská princezna - 2. kapitola: