Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrah - 5. Kapitola

22.05.2010 (08:45) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1386×

Vrah

5. kapitola

Isabellin pohled

Bleskově si mě vyhodil na záda a rozeběhl se. U ústí jeskyně jsme byly ani ne za vteřinku. Jeho rychlost mě začínala vážně děsit.

„Pořádně se drž! Ukážu ti co je to rychlost!“ ďábelsky se na mě přes rameno usmál a tím mi umožnil prohlédnout si jeho dokonalý chrup. Po špičácích ani památky jak jsem si naivně myslela. No co on mi říkal, že je nemá! Nad rozjímáním o jeho zubech mě vyrušilo až jeho tiché, nadšené:

„Připravená?!“ Na co?! Ne, ne, ne, ne…

„Ne!“ vypískla jsem ustrašeně. Možná mám žaludek na vraždy a podobný nechutnosti, ale tohle je jedna z věcí, který fakt nemusím! Rychlost… jenom na to pomyslím a už je mi špatně. „Na nic nejsem připravená, okamžitě mě sundej dolů!“ čertila jsem se a bušila mu pěstmi do zad.

„Jak myslíš,“ zvonivě se zasmál. „Chci ale vidět, jak se odtud dostaneš.“ Poukázal na skutečnost, že vůbec netuším, kde jsem. No dobrá ty chytráku!

„Dostanu, uvidíš! Musí to jít i jiným způsobem, než je ta vaše šílená rychlost! Už mě prosím tě sundej dolů…“ Nevím, jestli jsem utěšovala jeho nebo sebe, každopádně jsem už ke konci spíše škemrala o to, aby mě dal na zem… Nechtěla jsem riskovat možnost, že bych ho nejspíš pozvracela. To by byl opravdu krásný začátek!

„Tak dobře ty hrdino!“ posmíval se mi pořád, ale ze svých zad mě sundal. Popošla jsem ještě kousek ke kraji jeskyně a opatrně vyhlédla ven. Téměř okamžitě jsem se musela chytnout stěny, protože se mi nebezpečně zatočila hlava. Myslím, že teď je ten správný čas vám říct, že trpím závratěmi. Další věc na mém seznamu, kterou zrovna nemusím, jsou tedy výšky! Gratuluji, můžu si to odškrtávat!

Pode mnou se totiž rozléhalo dobrých patnáct pater volného prostoru. Už alespoň nemusím dumat nad tím, v které to jeskyni vlastně jsem, protože jak si ještě stihla všimnout, než jsem potácivě zacouvala dál od okraje, bylo naše město, které svítilo všemi barvami světel na obzoru, před téměř černou oblohou.

S namáhavým dechem jsem odvrátila hlavu od té výšky. Nechápu, možná ani nechci pochopit, jak jsme se sem dostali, ale zdálo se mi to docela nepodstatné oproti otázce: Jak se dostaneme dolů?!

Zem se semnou točila a krev mi nepříjemně stoupala do hlavy. Tohle nenávidím. Opatrně jsem se opřela o chladnou, kamennou stěnu a se zavřenýma očima čekala, až to přejde.

„Jsi v pohodě?“ Ozval se u mě krásný, starostlivý a strachem podbarvený hlas.

„Jo jsem ready. Akorát jsem se ti zapomněla zmínit, že trpím závratěmi,“ trpce jsem se u toho zasmála.

„Promiň. Já se omlouvám. Já netušil…“ jeho šepot vyzněl do ztracena. Náhlý závan větru mi napověděl, že ke mně přistoupil ještě blíž a vzal mě do náručí. Opatrně se semnou posadil na zem a ještě pevněji mě obejmul. Jeho vzdouvající se hruď se náhle zastavila a on celý zkameněl. Ustrašeně jsem na něj pohlédla, chtěla jsem vědět co se děje. Ale jakmile jsem tak učinila, nedalo mi to, a přes všechno sebezapírání jsem hlasitě zalapalo po dechu. Pohlédla jsem totiž do černých očí lovce, které jsem spatřila už předtím v té uličce.

„Prosím, neboj se,“ procedil skrz zaťaté zuby. „Jen, to ta tvoje vůně.“ Znovu se opatrně nadechnul. „Zvyknu si, vážně neboj. Tobě bych v životě nedokázal ublížit,“ ubezpečil mě, znova se lehounce nadechnul a položil si mou hlavu na své rameno. S menšími obavami jsem zavřela oči a nechala se od něj kolíbat. V jeho kamenném náručí mi bylo příjemně, možná víc než by mi mělo být. Pořádně jsem se tam uvelebila a poslední co jsem slyšela, než jsem se nastoupila na palubu lodi snů, bylo přání sladkého spánku od mého božsky nebezpečného společníka.

„Bell? Probuď se. Jsme u vašeho domu.“ Opatrně jsem rozlepila svá oční víčka. Cože to říkal? Že jsme doma? Jako v jeskyni doma?!

„Kdeže?!“ vytřeštila jsem na něj své rozespalé oči. Vždyť jsem přece usnula v jeskyni ne?

„Prosím nekoukej na mě tak. Donesl jsem tě domů. Už je zase skoro tma. Prospala si mi v náručí skoro celý den. Nechtěl jsem tě budit, ale říkal jsem si, že na noc už budeš chtít být doma u své sestry.“ To jsem prospala další den?! Jestli se sestře něco stalo?!

„Díky,“ usmála jsem se na něj. „Já už půjdu dovnitř. Jestli budeš chtít tak v noci přijď. Pozvání doufám nepotřebuješ.“ Pokusila jsem se zavtipkovat a zvedla jsem se z jeho náruče.

„Ne to nepotřebuju… Ale jsem rád, že si to udělala.“ Pousmál se a vteřinku nato už byl pryč.

„Tak jo, jdeme.“ Povzdechla jsem si a vydala se domů. Dá-li se to tak nazvat. To i Tony má větší právo říkat tý jeskyni, ve který přebývá, domov! Hm… Tony je hezkej. Hezkej, milej upírek. Navíc před ním nemusím tajit, co občas dělám po nocích. Prča by byla, kdybychom „lovili“ spolu. No, i když radši ne. Ještě mi poleze do zelí! To tak! Už teď mě štve ten debílek, co napodobuje moje vraždy. Prý na jedné z obětí našly jeho otisk prstu… Hmpf… amatér! Prý nějaký David Aristen, pětatřicetiletý chlap se záznamy v trestním rejstříku z výtržností a podobných kravin. Jak to vím? Ten blbec se totiž dostal do zpráv i s fotečkou. Jestli vyřeším přes tento týden to čuně v našem domě, co si dovoluje na mou sestru, tak se potom vrhnu na tohohle cvoka.

Nerozhodně jsem se zastavila před domovními dveřmi. Měla jsem strach. Ne o sebe, nebo o to, co mi udělají. Bála jsem se toho, co udělali mé sestře. Chci vlastně vědět, co se za domu mé nepřítomnosti stalo?

Opatrně jsem položila ruku na kliku dveří. Ano chci to vědět. Je to přece moje sestra.

Co nejopatrněji jsem je otevřela a děkovala bohu, že tentokrát nezavrzaly. Nemohla jsem dopustit, aby se o mně dozvěděli dřív, než najdu sestru.

V obýváku byla slyšet puštěná televize. Zrovna dávali zprávy. Kriminalista z LA právě hlásil, že včera po půlnoci bylo nalezeno další tělo.

„… pachatel si zřejmě vybírá své oběti náhodně. Mezi doposud zavražděnými nebyla nalezena žádná spojitost. Snad jen, že byli zabiti četnými řeznými i bodnými ranami. Při této vraždě byl pachatel ale pravděpodobně vyrušen… Vážně poraněná oběť byla v kómatu převezena do nemocnice Sv. Vladimíra… Doktoři tvrdí, že do konce týdne by se však měl probudit…“ Co?! Zastavila jsem se v pohybu a zhruba v polovině schodiště. Bylo toho slyšet málo, ale i to mi stačilo, dál už jsem neposlouchala… Nemohla jsem. On… on… on žije. A je v nemocnici. On mě viděl! Dole pod schodištěm najednou klaply dveře. Schody jsem nemohla vyběhnout, protože strašně vržou. Nevěděla jsem, co dělat a kroky se stále přibližovaly.