Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 1. kapitola

30.04.2012 (17:00) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 7145×

Úžasný obrázek vytvořila Kim, děkujeme!

A tady máte i tralier, abyste věděly, co vás čeká a nemine. Snad se bude líbit. :)

S naštvaným povzdechem jsem začala šmátrat po budíku, abych utišila ten protivný zvuk, díky kterému by mi stoprocentně za pár sekund praskly ušní bubínky. Ehm, díky nechci!

Má ruka konečně nahmatala toho vetřelce a shodila jej z poličky. Slyšela jsem, jak se rozbil na několik kousků. Kdyby toto nebyla každodenní rutina, tak bych si z toho snad něco dělala, ale takhle… Stejně budu večer po tmě lovit z pod postele kousky toho… stroje, který se mi poté stejně podaří zprovoznit. Bohužel.

S dalším povzdechem a hlasitým dupání jsem se nějak dostala do koupelny za účelem udělat ze sebe člověka. Provedla jsem základní hygienu a mé oči, ostatně jako každé ráno, padly na kosmetickou taštičku, kterou mi sem máma vždy vrátí, když ji nenápadně zahrabu do šatní skříně. Podezíravě jsem si ji prohlédla, podívala se do zrcadla a nakonec téměř vyběhla z koupelny. Rozhodně to byl jeden z mých nejrychlejších pohybů vůbec. Ano, tohle se mnou dělá představa toho, že bych si měla na oči dát řasenku. A proč? Nevím, jak vy, ale já mám své oči docela ráda a nerada bych si je vypíchla.

V pokoji jsem na sebe navlékla první oblečení, co jsem našla, a seběhla schody dolů. Jak jsem později stihla zjistit, tak mi za patnáct začínala hodina. Možná bych přece jen jednou mohla vstát hned, jak ten budík zazvoní napoprvé, a ne mu jen půl hodiny nadávat.

Pokrčila jsem rameny, pozdravila a rovnou i políbila na rozloučenou tátu a s nakousnutým jablkem a polooblečenou bundou rychlým krokem vyrazila k autu. Po cestě se mi podařilo ještě čtyřikrát uklouznout, ale ustála jsem to, až na popáté jsem s hlasitým žuchnutím a úlevnou nadávkou skončila na zemi.

Dnes jsem byla tedy velmi slušně rozjetá. Tohle rozhodně nebylo moje normální chování, dnes jsem se prostě cítila jinak. Pořád stejně blbě, ale… jinak. Hodně lidí by řeklo, že za normálních okolností bych se ještě začala té zemi omlouvat, ale takový magor tedy nejsem. Dejme tomu, že se raději držím v pozadí.

Už naprosto vysílená, a to podotýkám, bylo teprve tři čtvrtě na osm, jsem se dobelhala k autu. Mezitím jsem stihla zjistit, že jsem si pravděpodobně zvrtla pravý kotník, takže cesta do školy nebyla zrovna ideální. Při každém sešlápnutí plynu či brzdy, kterou jsem mimochodem používala velmi často a ráda, jsem sykla bolestí a trhla volantem a auto se„ kapánek“ vychýlilo ze své trasy.

Přežila jsem! S touto myšlenkou jsem zaparkovala auto a vyrazila ke škole.

Když už jsem měla dveře do třídy kousek před sebou, profesor Hansen mě předběhl a bez jediného pohledu na mě tam zaplul. Chvíli jsme tam zůstala stát jako opařená, pak se mi to ale podařilo rozdýchat a zaklepala jsem na dveře. Ozvalo se naštvané dále, a tak jsem s modlitbičkou na jazyku vešla do třídy.

„Dobrý den, já jsem…“

„Počkat, počkat!“ Však jistě, proč mě to nenechat doříct? Já se umím omluvit i bez toho, aby se ze mě udělal idiota, což se mu jistě podaří. Já se s ním tedy rozhodně hádat nebudu. „O žádném novém studentovi mi nikdo neřekl,“ zavrčel nakonec a pár kroky překonal vzdálenost mezi námi.

Nevěřícně jsem na něj zírala a nebyla schopná jediného slova. Zvažovala jsem pár možností. První, že si ze mě dělá, s prominutím, prdel. Druhou, že jsem se přeslechla. Třetí, že spím a tohle je jen velmi protivný výplod mé jindy nudné fantazie. Čtvrtou, že mu z té historie už dočista hráblo. A pátou, asi nejpravděpodobnější, že to opravdu myslí vážně.

Poslední možnost mi potvrdil tlumený smích, který se ozýval z lavic, a také to, že mi udělat strkal před nos svou upocenou ruku. „Hansen, jméno mé,“ představil se vojensky. Najednou jsem měla slabou chvilku a chtělo se mi začít smát. Naštěstí jsem se ale udržela.

„Ehm, víte… Já jsem,“ zkoušela jsem to znovu, ale pan učitel se asi pro dnešek rozhodl sedět si na uších a projevit se před třídou jako debil nejvyššího kalibru.

„Ale, ano, já už vím, paní ředitelka mi o tobě říkala, samozřejmě,“ zamumlal, a když viděl, že se nemám k uchopení ruky, tak ji stáhl a vrátil se zpět ke katedře.

„Ale já,“ zkusila jsem ještě jednou, tentokrát hlasitěji. Ne, tohle prostě nemá cenu…

„Ale vy co? Víte, mě to nezajímá. Běžte si sednout, pokud máte nějaký problém, tak to řešte s… někým jiným. Já k tomu nemám kompetenci, s vaší třídou nemám nic společného.“ A to, že je náš zastupující třídní, to je opravdu jen detail.

Se sklopenou hlavou a trošku cukajícími rameny jsem se vydala ke své lavici. Cestou jsem zaslechla pár poznámek, které ale tentokrát nebyly na můj účet. Úlevně jsem si oddychla a zaplula od zadní lavice.

„A pak, že nemůže být někdo ve čtyřiceti senilní, co?“ zaslechla jsem kousek od sebe známý, ale zároveň neznámý hlas. Tak jo, tohle zní divně. Zatřepala jsem hlavou a zvedla oči. Před sebou jsem spatřila Emmetta Cullena! Ano, Emmetta Cullena! Toho, Emmetta, který je… Je Cullen, proboha! Tak proč se mnou jen mluví?

Pro jistotu jsem se podívala za sebe, jestli náhodou nejsem jen nechtěný prostředník, ale za mnou byla jen zeď. Upřímně, i tak připadalo mi pravděpodobnější, že mluví s ní než se mnou.

„Víš, vždycky jsem si myslel, že jsi němá, ale s tamtím,“ rukou mávl k učiteli, „jsi mluvila.“ Podezíravě si mě měřil a nakonec se začal smát.

Vykoktala jsem ze sebe nějaký ubohý souhlas a pokrčila rameny. Emmett se s pobaveným úsměvem zhoupl zpátky ke své lavici a začal o něčem horlivě mluvit s Rosalie. Ta jen nechápavě kroutila hlavou a nakonec mu dala pohlavek.

Potichu jsem se nad tím uchechtla. Až později mi došlo, že to jsem dělat neměla. Rosalie se na mě prudce otočila a hodila po mně vražený pohled. Slyšela jsem, jak mi poskočilo srdce. Rychle jsem po ní hodila omluvný pohled a začala si něco rychle zapisovat do sešitu. To, že byl stále zavřený, mě v tu chvíli nezajímalo.

Zbytek hodiny jsem většinu energie věnovala tomu, abych splynula s židličkou, na které jsem seděla. Když konečně zazvonilo, rychle jsem se zvedla a co nejrychleji se snažila dostat ze třídy. To bych ale nebyla já, abych do někoho nevrazila… Do Rosalie. Chtěla jsem se jí nějak rychle omluvit a opustit pole, ale najednou se začalo dít něco divného, moc divného… Měla jsem pocit, jako by mnou projel elektrický šok a taky jako by se celá třída zavlnila.

Za několik málo sekund už bylo vše jak předtím. Čekala jsem paniku nebo alespoň nějaký hysterický řev, ale nic se nedělo. Všichni pokračovali ve své cestě. Zmateně jsem se rozhlédla po obličejích mých spolužáků a opravdu, ani jeden nevypadal nějak vykolejeně. Až jsem se zasekla na Rosalie. Vypadala úplně stejně překvapeně jako já. 

Jo, stala se malá nepříjemnost. Jak jste si jistě mohly všimnout, tak zrovna dnes vyšel první díl k velmi podobné povídce, jako je tato. Neopisovaly jsme od sebe a je nám to líto. Proto jsme se rozhodly naši povídku vydat ve stejný den, abychom nebyly z něčeho nařčeny.

Jinak moc prosíme o komentáře. Vím, že tato kapitola byla taková trochu nicneříkající, ale nebojte, ono se to pořádně rozjede! :D Další kapitolu píše eMCullen a já vám přísahám, že se nevydržíte nesmát. :D

Kajka007 a eMCullen. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 1. kapitola: