Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 11. kapitola

13.06.2012 (19:00) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4215×

Bella:

Nikdo z vás si nedokáže představit, jaké to je, když se díváte sama na sebe a slyšíte, jak si nadáváte. Já tohle právě prožila a bylo jsem z toho natolik v šoku, že jsem se Rose ani nestihla zeptat, jestli v tom náhodou nemá prsty. Téměř všechno jsem jí, já - husa hloupá, odkývala.

Právě jsem se upíří rychlostí, na kterou jsem si kupodivu už docela zvykla, vracela ke škole, kde na mě dle předpokladu čekala má rodina. Viděla jsem je už z dálky a neunikl mi ani jeden nechápavý pohled z těch, co po mně házeli. Asi pro ně bylo trošku nestravitelné, že se ta holka, co nikdy nemluví, vydala k nim a odvedla si Rose, tu holku, co se jí všichni bojí.

„Rose? Co po tobě chtěla? Neptala se náhodou na mě?“ vyhrkl Edward hned, jak jsem k nim dorazila. Málem jsem nad jeho roztomilostí nepotlačila úsměv. Navíc… on se zajímá o to, jestli se o něj zajímám? Myslela jsem, že se počurám štěstím. Můžu vůbec jako upír… ehm, vykonávat jisté lidské potřeby? Tuto otázku jsem zařadila do složky Někdy se na to někoho nenápadně zeptám a pokrčila rameny, jelikož jsem si uvědomila, že asi delší dobu nereaguju.

„Vypadala, že ti chce vytrhat vlasy a udělat si z nich paruku,“ poznamenal Emmett s úšklebkem.

„To jsi teda trefil,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, ale tak nějak jsem měla pocit, že to stejně všichni slyšeli. Proč asi? pomyslela jsem si ironicky a kopla do pneumatiky Edwardova Volva. Až pozdě mi došlo, jaká chyba to byla… A jestli jsem si doteď myslela, že je Edward milý kluk, tak jsem asi byla slepá, hluchá, blbá anebo všechno dohromady.

„Do prdele, jsi ty normální? Víš, kolik ta pneumatika stojí?! Hodně a ještě k tomu si musím koupit, celou novou sadu. Jak tě, sakra, napadlo kopat mi do auta?“ křičel a zdálo se, že pomalu, ale jistě přechází do hysterie. Vůbec bych se nedivila, kdyby mu teď začaly téct slzy ze vzteku.

Já na něj ale jen vyděšeně zírala a nemohla uvěřit tomu, jak může být někdo natolik upnutý na své sice hezké, ale pořád jenom auto.

Mezitím se ale na parkoviště stihla dostat i Rose v mém těle a pobaveně už z dálky sledovala tu scénu. Lidským rychlým krokem se k nám rozešla a udělala něco, co by mě, hlavně jako Bellu, nenapadlo ani v tom nejšílenějším snu.

„Edíku, laskavě zklidni hormon, myslíš, že je tady na tebe někdo zvědavej? Ne, není, tak vezmi hezky auto na ramena, hoď ho do servisu a nevyšiluj, ok?“ Jak asi všichni předpokládají, nebyla jsem jediná, kdo na ni zíral, jako by právě spatřil trpaslíka v plavkách. To bylo asi špatné přirovnání, ale podstata zůstává neměnná.

Nejvíc vykolejený byl asi Edward, který pohledem těkal mezi svou rodinou, mnou a Rose. Té asi po třech sekundách došlo, že právě řekla něco, co bych já tedy rozhodně v životě neřekla, a že je naše malé-velké tajemství v ohrožení.

„Jups,“ vykoktala ze sebe jako první, sklopila hlavu a jala se odcházet. „Tak čau, uvidíme se na těláku…“ zamyslela se, „teda, asi…“ A odešla. Z mé hrudi se ozvalo vrčení, až jsem se sama sebe lekla.

„Promiň, Edwarde, já nechtěla,“ omluvila jsem se a pokusila se o co nejvíc pokorný tón, všechno, je, aby už nekřičel. Teď se pro změnu stále nechápavé tváře otočily na mě. „Co? To se jako jednou nemůžu chovat jako normální člověk?“ zeptala jsem se naštvaně a zvolila stejnou cestu jako před chvíli mé tělo s blonďatým mozkem.

Za sebou jsem stejně slyšela naštvané šuškání, ale neotočila jsem se. Za chviličku jsem za sebou slyšela kroky. Nemusela jsem se otáčet, podle lehkého našlapování mi bylo jasné, kdo mě hodlá vyslýchat. Alice.

„Co je?“ zkusila jsem nevraživý tón, který jsem od Rose slyšela nesčetněkrát. Nepovedlo se nebo je Alice imunní, jelikož se mi zavěsila do paže a táhla mě do třídy.

Zasedly jsme v poslední lavici v učebně fyziky. Alice se na mě otočila a provrtávala mě pohledem. Asi chtěla, abych začala sama od sebe. Tak to si holka počká… Opřela jsem si hlavu o dlaň a hypnotizovala hodiny, co visely nad tabulí.

„Rose,“ zamručela a vynutila si tak můj pohled. Trošku jsem se jí bála, a tak jsem hlavu otáčela velmi, velmi pomalu.

„Ano?“

„Tak, a teď mi jako své nejoblíbenější sestře řekni, co se s tebou děje,“ přikázala autoritativním hlasem a já jen čekala, kdy zvedne ukazováček.

„Já mám ještě jinou sestru?“ vypadlo ze mě.

„Neber mě za slovo, víš, že to nesnáším!“ Ne, Alice, to opravdu nevím…

„Dobře, no tak, nejoblíbenější sestřičko, nic se neděje, všechno je v tom nejlepším pořádku,“ zahuhňala jsem a nenápadně zase stočila pohled na hodiny.

„Já na to přijdu, vždycky na všechno přijdu,“ vyplázla na mě jazyk a taky se otočila k tabuli. Vypadala naštvaně, ale mě to bylo nečekaně úplně, ale úplně jedno. Hlavní bylo, že jsem měla chvíli pokoj, a mohla přemýšlet o dalších výmluvách a o tom, jak z Alice nenápadně vytáhnou informace.

Celou fyziku jsme dělali něco, o čem jsem v životě neslyšela. Jedno jsem věděla jistě – do třeťáku se mi nechce. Druhák je jednodušší. Nicméně asi v půlce hodiny jsem se rozhodla zkusit své štěstí a vymyslela pro mě v tu chvíli naprosto geniální plán.

Podívala se na tabuli, kde byl nějaký vzorec, a pak na Alice, kterou evidentně stále neopustila naštvanost.

„Je mi z té fyziky do pláče, chápeš to?“ zkusila jsem a sledovala, jak se na mě otáčela její střapatá hlava.

„Mně je do pláče z tebe,“ odvětila naštvaně a evidentně mě začala ignorovat.

Zklamaně jsem vyfoukla vzduch z plic.

(…)

Když jsme vyšly ze třídy, už tam na nás čekali i ostatní. Všichni se tvářili trošku zaraženě, teda hlavně Edward.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se trošku vyděšeně a udělala krok k Edwardovi. Byla jsem asi tak nenápadná jako sáňky v létě.

„Níííc, vlastě vůbec nic…“ zamumlal hlasem asi o oktávu vyšším než normálně a pořád koukal někam do zdi za mě.

„Právě měl angličtinu s Bellou,“ prozradil za něj Jasper a potutelně se usmál. Přísahala bych, že se mi zastavilo srdce. Co provedla? Hodila jsem na něj zvědavý pohled, aby pokračoval. „Prý to začalo tím, že se jí profesor zeptal, co ví o Jane Auteinové. Odpověděla, že se jí prý třepily konečky,“ řekl se smíchem a já jen zoufale kroutila hlavou a otvírala pusu dokořán.

„A dál?“ naléhala jsem a měla jsem co dělat, abych s ním nezatřásla, aby mi to konečně řekl.

„Pak ji vyvolal k tabuli, a když ji oslovil příjmením, tak mu řekla, že jí má říkat jménem, protože labuť je už skoro jako husa, a to že tedy ona rozhodně není.“ (pozn. swan znamená v překladu do češtiny labuť)Teď už se smáli všichni až na Edwarda a mě.

„To snad není pravda,“ zakňučela jsem.

„To jsem si taky říkal,“ přizvukoval Edward a pokýval hlavou. 

Je mi líto, že mi to tak trvalo, ale doufám, že pochopíte, že psaní je na konci roku prostě na posledním místě a že jsou pro mě důležitější známky než vydání další kapitoly. Snad jste stále s námi a zanecháte tolik komentářů jako minule. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 11. kapitola: