Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 13. kapitola

05.07.2012 (12:30) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3791×

Labuť?! To snad nemyslí vážně! Je to moje příjmení, nemůžu za to, že jsem se narodila do labutí rodiny, tak ať si z toho laskavě přestane dělat srandu.

„Ještě jednou a vážně jí už střelím!“ broukla jsem si pod nos. Tak moc to ve mně vřelo, až jsem se divila, že mi z uší nestoupají obláčky z páry.

Jo, na upíří rychlost už jsem si jakž takž zvykla, ale že mám kolem sebe bandu upírů a tím pádem žádné soukromí, na to občas trošku pozapomínám. A teď tomu bylo právě tak, ups…

„Rose?“ drcla do mě Alice a dožadovala se nějakého vysvětlení. Holt asi nebyla zvyklá na to, že by jí něco unikalo… Jo, holka, máš útlum… Jenže to nebyla jen Alice, kdo čekal na nějakou moji reakci, ale všichni mí sourozenci, k mé smůle včetně Emmetta a Edwarda.

Edward…

„Dotkni se jí a přísahám, že ti urvu tu tvou blonďatou palici,“ vrčel na mě právě onen zmiňovaný.

On by mě bránil. Ačkoli jsem věděla, že dělám blbost, musela jsem se na něj usmát, bylo to tak… příjemné, milé vědět, že právě on má o mě zájem. Nejradši bych mu všechno řekla s výměnou těl, ale jak by se na mě pak díval? To radši budu ještě chvíli touhle blonďatou obludou a budu mu nablízku.

„Proč se na mě sakra usmíváš?“ Evidentně byl stejně překvapený jako já.

„Ehm, promiň, asi jsem se… zamyslela,“ vykrucovala jsem se z toho hned a ještě širší úsměv poslala Emmettovi jako ubezpečení, že on je pro mě ten jediný… Aspoň do konce blonďaté lhůty.

Naštěstí pozornost mé prozatímní rodiny upoutalo něco jiného, něco, co vypadalo jako já za původního stavu. Nikdy jsem nebyla nábožensky založená, přece jen má matka byla natolik ztřeštěná, že navštěvovat kostel každou neděli pro ni bylo úplně nepředstavitelné, a Charlie… ten je policajt, stručně řečeno. Teď jsem se ale začínala modlit, aby ten její spokojený úsměv nic neznamenal.

„Edwarde!“ volala už z dálky a začala mávat rukou, jako kdyby někoho stopovala.

„Kurva,“ zamumlala jsem potichu. Okamžitě jsem se ale chytla za pusu a prosila někoho tam nahoře, ať to nikdo neslyšel. Já sprostě nemluvím. Cullenovi to sice slyšet museli, ale asi byli tak nějak na Rosalininé vyjadřování zvyklí, že to přešli bez povšimnutí.

Edward se už jen při pohledu na mě, tedy doopravdy mě, opotil, a když měl začít mluvit koktal. Byl sladký, ale to, že ho má pusa a Rosalin mozek začaly svádět, mě stejně dostalo k bodu varu. Chce svézt domů? To jako fakt? Doopravdy? Nevěřícně jsem sledovala moje a Edwardova záda, co se přibližují k Volvu.

Zakňučela jsem a schytala tak nechápavé pohledy celé rodiny. Mysli, Bello, mysli, nabádala jsem se v duchu a hledala nějaké vysvětlení, co by je mohlo přesvědčit, že jsem duševně v pořádku.

„Jéj,“ znova jsem zakňučela, „jsou ták roztomilí,“ protáhla jsem a předstírala nadšení. Ne, neklaplo to, jejich zmatenost se ještě prohloubila.

„Zlato, jediné, o čem jsi kdy řekla, že je to roztomilé, bylo nové Porsche. Ty nám stárneš,“ poznamenal se smíchem Emmett a ostatní se k němu hned přidali. Taky jsem se lehce uchechtla a v duchu už si dělala tabulku, co říct můžu a co si mám raději příště nechat pro sebe. Anebo osvědčená zlatá střední cesta – mlčet!

Nafučeně jsem nasedla k Emmettovi do auta, opřela se o okýnko a přemýšlela, jak to té… bloncce oplatit. Ne, normálně nemluvím sprostě, ale teď mě nic jiného nenapadlo. Narazila bych jí korunku té největší… na světě. A jestli si myslí, že já se jen budu dívat na to, jak mi bere Edwarda, tak to se šeredně spletla.

Chtěla válku? Má ji mít!

„Rose, co bys řekla na pěknej večer?“ zeptal se Emmett a ruka mu z řadící páky sklouzla na mé stehno. S hrůzou jsem zírala na jeho chlupatou ruku, jak si sune cestičku výš a výš.

„No, já…“ Co jsem měla proboha dělat? Vrazila jsem Emmettovi. Teda ne doslova, jen jsem ho docela slušně plácla po ruce. Podle toho, jak začal skučet, to možná plesklo trochu víc. Ups…

„Sakra, Rose, zbláznila ses?“ Ženské zbraně jsem nikdy nepotřebovala, teď jsem ale zkusila jednu použít. Tu, která napáchá co nejmíň škod – úsměv. Doufala jsem, že Rosaliin vzhled mi v tom trochu pomůže, aby z toho nebyl jen takový nějaký škleb, který jsem pravděpodobně dělala. Doufala jsem, že její rovný bílý zuby to nějak vylepší…

„Kdybys byla člověk, svedl bych tvou náladu z posledních hodin na ženské problémy, ale takhle…“ zasmál se. Zmateně jsem se na něj podívala – mně to tedy vtipné nepřišlo. Nakonec jsem ale usoudila, že malý pobavený úsměv neuškodí.

„Rosie,“ zvážněl najednou a mně se udělalo mdlo. Hlavně, ať si nezačne vylévat srdce, prosím, hlavně, ať si nezačne vylévat srdce, mumlala jsem v duchu s očima upřenýma na stop v autě.

Povzdechla jsem si a odvážila se mu podívat do očí. „Emmette, promiň, ale ne.“

„To se ještě uvidí,“ poznamenal sotva slyšitelně i pro mé dokonalé ucho. Vyděšeně jsem na něj pohlédla a chytla se područky, jelikož auto pořád zrychlovalo a nepřišlo mi, že by zrovna teď myslel ten hromotluk na řízení.

Zbytek cesty jsme oba strávili jen se svými myšlenkami, nikdo nemluvil a mně po dlouhé době něco vyhovovalo. Mohla jsem konečně přemýšlet, ale to, že jsem měla natolik zatemněnou mysl vztekem na pravou Rosalie a tím, že bych měla přijít o panenství a ani by to nebylo v mém těle, mi trochu znemožňovalo racionální myšlení.

Musím jí udělat něco podobného jako ona mě! našeptával mi jeden hlásek uvnitř mé hlavy. Ale s Emmettem já nic mít nebudu, upozornil ho druhý.

Musím vymyslet něco, co ji zaručeně dostane do varu.

A vtom mě to napadlo. Budou to dvě mouchy jednou ranou. Pomstím se a zároveň o mě třeba Emmett ztratí zájem, o čemž jsem si v tu chvíli nedovolila pochybovat.

Rychlostí blesku jsem vyběhla z auta a namířila si to do pokoje, ve kterém jsem se dnes ráno probudila. Když jsem probíhala obývákem, Alice s Esmé na mě volaly, že si musíme promluvit, ale já věděla, že jestli to neudělám teď, neudělám to nikdy.

Prudce jsem za sebou zavřela dveře do pokoje, protože už jsem na schodech slyšela rychlé, mohutné kroky Emmetta. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se zorientovala a našla potřebné věci, tedy spíš věc. Kosmetický stolek, bliklo mi v mysli a já se k němu okamžitě přemístila. Z šuplíku, kde byla asi tuna laků na nehty a několik tuctů pilníků a všelijakých udělátek, jsem vytáhla manikúrní nůžky a pekelnou rychlostí se dostala do koupelny. Zavřela jsem za sebou, zamkla na dva západy a přešla k umyvadlu.

„Rose, všechno v pohodě?“ zaslechla jsem Emmettův hlas z pokoje.

„Jasně, jasně, jen tady mám nějakou práci,“ ujelo mi. Okamžitě jsem si dala ruku před pusu, druhou lehce bouchla do umyvadla a ústy naznačila nepříliš slušné slovo.

Z pokoje se ozval jen tlumený potěšený smích. Bůh mi pomáhej…

A s touhle myšlenkou jsem si hřebenem projela vlasy, vzala nůžky a pustila se do… práce. Bylo mi těch krásných vlasů tak líto, že jsem po jednom ustřihnutém prameni málem přestala, ale myšlenka na Edwarda, co jde bok po boku s mým tělem, ale s mozkem Rosalie, a taky na nadrženého Emmetta hned vedle mi nedovolila přestat. Pro jistotu jsem ale zavřela oči, nemohla jsem se na to dívat.

Otevřela jsem je, až jsem už po hmatu nenašla žádný vlas, který by sahal dále než k ušnímu lalůčku. Vyděšeně jsem sledovala odraz před sebou a okamžitě to chtěla vzít zpět. Vždyť takhle nemůžu vyjít na ulici ani já! A co se stane, až mě takhle uvidí… ona?! Tři slova… Jsem v prdeli. 

Dvě slova... Jste zlatíčka. 4. místo? Jako opravdu? Mám pocit, že si z nás někdo udělal dobrý den, nicméně vám ohromně děkujeme za hlasy. Ani nevíte, jak jste nás potěšily! 

Doufám, že se vám kapitola líbila a nezklamala vás.

Já už vůbec nevím, co říct, ještě jednou za sebe i za eMí děkuju! ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 13. kapitola: