Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 14. kapitola

12.07.2012 (18:00) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4035×

Rose:

„Líbí se ti nějaká holka ve škole?“Podívala jsem se na něj zvědavým pohledem.

Edward se na mě překvapeně podíval a nasucho nahlas polkl. „No, víš já-já,“ zakoktal se a já se pobaveně usmála.

„Jo, jo, jasně, tvoje věc, nechceš o tom mluvit. Chápu.“ Ruce jsem zvedla v obranném gestu a auto v ten moment zastavilo. Překvapeně jsem se kolem sebe rozhlédla, až za chvíli mi totiž došlo, že už stojíme před domem.

„Tak to není, to je… složitý,“ poškrábal se na hlavě, ruce sundal z volantu, ale pořád se na mě nepodíval.

„Asi bych už měla jít,“ pokrčila jsem rameny a nahmatala otevírání dveří. „Díky za odvoz. Jo a pozdravuj Rose!“ Vystoupila jsem z auta a zamávala mu. Jediné, na co se zmohl, bylo tak trochu zoufalé ahoj. Někdy jsem se opravdu styděla za to, že můj bratr, i když nevlastní, je takový mamlas.

Došla jsem k domovním dveřím, z tašky vytáhla klíče a vešla do útrob tohoto skromného domku. Už jsem se na Edwarda neohlédla.

„Jsem doma,“ zavolala jsem trochu nejistě.

„Nejsem hluchý, zlatko,“ zasmál se pan Swan, který právě vešel do chodby. Naštvaně jsem se na něj podívala. Mně teda nikdo cizí zlatko říkat nebude, to bych si vyprošovala.

„Mám jméno,“ zamumlala jsem poměrně nahlas. Na botník jsem hodila ten ošklivý oranžový batoh, který se u nich stoprocentně dělil už několik generací, jinak to nevidím, a vyzula si boty. Jo, budu tomu říkat boty, i když křusky by se k tomu možná hodily víc. Jak může takhle někdo žít? ptala jsem se sama sebe nevěřícně.

„Co prosím?“ zvedl obočí a opřel se o zeď.

„Ale nic,“ zavrčela jsem a rozhodla se najít její pokoj. Vtom mi ale zakručelo v žaludku. Vyděšeně jsem se chytla za břicho. Hodnou chvíli mi trvalo, než mi došlo, že lidí musí jíst. Fuj. Problém ale byl, že jsem celý den nic nepozřela, a upřímně jsem to ani neměla v plánu.

„Je ti dobře, Bello? Ráno vypadneš z okna přímo na mou kapotu, děláš, jako bys mě vůbec neznala, a teď jsi ještě ke všemu drzá. To na tebe nesedí, vůbec ne… Že je v tom nějaký kluk? Doufám, že ses nepřidala k nějaké… té bandě, nebo jak tomu říkáte. To bych byl zklamaný, víš,“ mluvil, mluvil a mluvil. A já neposlouchala, neposlouchala a neposlouchala. Teda pokoušela jsem se o to, nebylo jak jednoduché vypnout sluch, jako když jsem byla upír.

„Jasněěě, kluk v tom je,“ zalhala jsem a doufala, že se ho tím zbavím.

„Tak v tom případě si budeme muset promluvit,“ řekl vážným hlasem, chytnul mě za ruku a dovlekl na gauč. Ten chlap mě začínal děsit, fakt – beze srandy.  

„To si nemyslím,“ oponovala jsem mu, když jsem dosedla na pohovku.

„Dceruško,“ začal nervózně a neohrabaně se rukou poškrábal ve vlasech, „já samozřejmě chápu, že v životě mladé dívky přicházejí určitě změny…“

„Ty změny přichází ve třinácti,“ poznamenala jsem ironicky a v duchu stále tajně doufala, že se z tohohle nějak vyvleču nebo že se nechce bavit o tom, o čem si myslím.

„Mám na mysli jiné změny,“ začervenal se a mé přerušení jeho jistě zajímavé řeči přesel bez komentáře. „Je mi jasné, že nebudu do konce života jediný chlap v tvým životě,“ zasmál se neklidně. Zoufale jsem těkala očima po místnosti, tohle jsem tedy opravdu nečekala.

„Urychlíme to,“ vyhrkla jsem a zaťala ruce v pěst. „Já vím, co je kondom a taky jak se používá, tati.“ Musela jsem přiznat, že tahle trapně jsem se necítila… už hodně dlouho. Já tu holku fakt nenávidím, proč si tohle nemohla poslechnout ona?!

Pan Swan ale vypadal, jakože si vyloženě oddychl, že v této konverzaci nemusíme pokračovat. Aspoň v něčem se shodneme. „Dobře. Ale doufám, že víš, že se na mě můžeš kdykoliv obrátit.“ Nadzvedla jsem obočí a skousla si ret.

„To určitě,“ zašeptala jsem ironicky a nenápadně se vypařila. „Fúú,“ vydechla jsem a vyběhla schody do patra. Vrazila jsem do prvních dveří a nemohla uvěřit vlastnímu štěstí. Byl to ten pokoj, ze kterého jsem včera ráno vyskočila a následně dopadla na kapotu auta pana Swana.

„Tohle já nedám,“ zavrčela jsem a naštvaně si sedla na postel.

O pár hodin později na cestě do školy v policejním autě:

„Bello? Kdo tě vlastně včera přivezl domů?“ zeptal se pan Swan asi v půlce cesty. Už jsem mohla opravdu jen doufat, že tahle cesta proběhne bez zbytečných otázek. Bylo jasné, že pro dnešek to neklapne.

„Edward,“ odsekla jsem a hlavu otočila zpátky k oknu. Už abychom byli ve škole.

„Edward Cullen?“ zeptal se překvapeně. Ne, Edward Budižkničemu, pomyslela jsem si ironicky.

„Znáš nějakého jiného Edwarda?“ zasyčela jsem. Věděla jsem, že se chovám tak, ak by se Bella nikdy nechovala, ale ona si určitě nezažilo to, co já… Ten její úžasný tatík mi ráno prý omylem vlezl do koupelny. Zaprvé jsem si málem cvrkla do kalhotek, jak jsem se lekla. A zadruhé jsem na sobě žádné kalhotky neměla. Tak asi takhle…

Potom už k mé neskonalé radosti nepromluvil. Když už jsem v dálce viděla školu, málem jsem vyskočila z auta, ale to už jsem nehodlala riskovat, jedna nehoda za dva dny mi bohatě stačí. Hned, jak pan Swan zastavil před školou, téměř bez rozloučení jsem opustila vůz a vydala se ke škole, kde jsem chtěla počkat, až odjede a vrátit se na parkoviště.

Každou chvílí totiž měla přijet moje rodina a já je chtěla, když už nic jiného, vidět. Navíc by možná nebylo od věci, abychom si s pravou Bellou promluvily. V jejím těle jsem dvacet čtyři hodin a už toho mám až po krk, ne-li výš.

Na parkovišti se během chvilky objevila naše auta. Potěšeně jsem se usmála a nenápadně se začala rozhlížet po parkovišti. K mému štěstí zastavili takový kousek ode mě, takže jsem je mohla docela dobře slyšet. V rámci možností samozřejmě…

Vystoupili všichni až na Bellu. Zmateně jsem se snažila nahlédnout do auta, ale kouřová skla mi to znemožňovala.

„No tak, Rose, ten klobouk je hezkej,“ utěšoval ji Emmett a polootevřenými dveřmi ji tahal za nohu ven.

„Není,“ zasyčela, trošku Emmetta odkopla a zase za sebou zavřela dveře.

„Udělala sis to sama, tak neurážej můj klobouk, jasný?“ zaječela Alice a nesouhlasně kroutila hlavou. Nechápavě jsem hleděla na situaci před sebou. Pusu jsem měla dokořán a neměla ani nejmenšího tucha, o co tam jde. Udělala jsem krok dopředu a nechtěně tak upoutala jejich pozornost.

„Jé, ahoj, Bello. Tohoto si vůbec nevšímej, Rose hráblo,“ řekla s vědoucným úsměvem. Výborně, mně hráblo a bez mého vědomí… Může být něco lepšího?

„A co se stalo?“ snažila jsme se o nezaujatý tón, ale můj pohled plný očekávání mě asi prozradil.

„Ostříhala si hlavu a teď se odmítá ukázat na veřejnosti,“ zasmál se Edward, který k nám právě došel.

„Co že udělala?!“ vyjekla jsem a bez ohledu na dva upíry se značným pobavením ve tváři se rychlým, rozčíleným krokem vydala k autu. „Uhni, prosím,“ zavrčela jsem na Emmetta a co největší silou zaťukala na okénko. „Otevři, dělej!“

„Neotevřu,“ ozvalo se tlumeně. „To doroste,“ zakuňkala, když trošku pootevřela okýnko.

„Nedoroste, ty kr…“ rychle jsem se otočila na svou rodinu, všichni nás se zaujetím a obrovským překvapením ve tvářích pozorovali, „ty krásko,“ řekla jsem nakonec hlasem asi o oktávu vyšším. „Určitě ti to sluší i tak. Že jo?“ Zoufale jsem se podívala po rodině. Netvářili se zrovna souhlasně.

Ona je mrtvý upír!

Vzhledem k tomu, že eMí odjela, musela jsem kapitolku napsat já. Většinou píšeme společně, takže napsat celou kapitolu samotná mi dělalo trošku problém. Navíc múza mě po včerejším útoku zase opustila, takže... Takže se omlouvám, tahle kapitola nestála za nic. 

Na příští se bude snad podílet i eM, tak to zase bude lepší. :D 

Jinak děkujeme za komentáře k minulé kapitole. A doufám, že snad i u tohoto blábolu najdeme nějaké to písmenko. Děkujeme! ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 14. kapitola: