Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 21. kapitola

20.11.2012 (20:45) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4821×

Bella:

Člověk by si řekl, že vychladnu, když nebudu mít Rose na očích, ale opak byl pravdou. Byla jsem sice v klidu, jen jsem nehnutě seděla v obývacím pokoji a zírala do prázdna, ale uvnitř mě se stále stupňovala nenávist.

Chtěla jsem jí to nějak vrátit, ale uvědomovala jsem si, že tím bych jí jen vše usnadnila. Věděla jsem, že je jí to líto, a kdybych povolila uzdu své rozčílenosti, byly bychom si kvit. A to jsem nechtěla. Musela jsem ji v tom nechat. Donutit ji, aby si konečně uvědomila, že svět se netočí kolem ní.

Zůstala jsem tak sedět až do rána. Vyrušily mě až kroky scházející dolů po schodech. Své nechtěně nabyté upíří schopnosti jsem už vcelku ovládala, a tak jsem hned poznala, že je to Edward.

„Dobré ráno,“ řekl neutrálně a stoupl si přede mě.

„Jen ráno,“ opravila jsem ho a taky se postavila. Nechápavě se na mě podíval. „Není dobré,“ vysvětlila jsem a nakrčila obočí.

„Bello,“ oslovil mě a natáhl ke mně ruku, jako by se chtěla dotknout mé paže. Na poslední chvíli ale ruku zase stáhl.

„Netrap se tím, ty za nic nemůžeš,“ řekla jsem smířlivě a pokusila se o úsměv.

„Nesouhlasím. Nechápu, že jsem to nepoznal. Kdyby jo, nemuselo by se to vůbec stát. Dal bych na ni pozor, bylo by mi jasné, že něco provede,“ odsekával naštvaně a zatínal pěsti.

Neměla jsem co mu na to říct, a tak jsem změnila téma. „Vezmeš mě do školy?“ zeptala jsem se.

Zaváhal.„Chceš tam jít? Jsi si jistá, že…“ nevěděl, jak dokončit, zato já ano.

„Že jí nevyškrábu oči? Upřímně mám v plánu se do svého těla vrátit, takže ne, nic jí neudělám. Sebevražedné sklony mě netrápí,“ odpověděla jsem a konečně se mi podařilo přinutit Edwarda, aby se usmál.

„Mám ráda, když se usmíváš,“ vyhrkla jsem, samozřejmě bez přemýšlení. Okamžitě jsem se v duchu dala pár pohlavků. Cítila jsem se neuvěřitelně trapně a Edwardovo významné mlčení s vykolejeným výrazem mi taky moc nepomáhalo.

„No nic, vyrazíme?“ zamluvila jsem to a odvrátila od něj oči.

„Jasně,“ přikývl váhavě hlavou, jako by se stále vzpamatovával. Otočila jsem se na patě a skleněnými dveřmi vyšla z domu. Rychle jsem zamířila ke garáži a zastavila se až u stříbrného Volva.

Po cestě jsme oba mlčeli. Nebylo to kvůli té trapné chvilce ticha, ani jeden z nás prostě nevěděl o čem mluvit nebo se nedokázal odhodlat. Můj byl ten druhý případ. Musela jsem Edwardovi říct výsledek mého nočního přemýšlení a věděla jsem, že se mu to líbit nebude, tedy spíš jsem v to doufala. Přesně tak, doufala jsem v to, že se mu to nebude líbit. Byla jsem sobecká a uvědomovala jsme si to.

„Ehm,“ začala jsem odkašláním, abych ho připravila na to, že budu mluvit. „Chci ti něco říct, ale slib mi, prosím, že mi to nebudeš vyčítat,“ řekla jsem potichu a po očku na něj koukla.

„O co jde?“ zeptal se okamžitě a auto trochu zpomalilo.

„Až se vrátím do svého těla, tak odjedu za mámou do Pheonixu. Nechci ji vidět víc, než je nutné.“ Sklopenýma očima jsem pozorovala své ruce, které si spolu nervózně pohrávaly.

Edward nezareagoval hned, tedy alespoň ne tak, jak bych čekala. Sešlápl brzdu a pustil volant.

„Myslíš to asi vážně, že?“ pomalu ke mně natočil hlavu. Lehce jsem přikývla. „Nepřemluvím tě…“ Nevěděla jsem, jestli to byla otázka nebo konstatování faktu, ale záporně jsem zakroutila hlavou.

Edward to už nijak nekomentoval, ale jeho zadumaný a trudomyslný výraz napovídal, že o tom celou cestu přemýšlel a že jsem mu tím udělala ještě horší den, než byl předtím.

Jsem to ale šikovná… pomyslela jsme si ironicky a naštvaně kopla do kamínku před školou.

„Jdu do třídy, snad už bude otevřeno,“ řekla jsme potichu, když jsem na mobilu zkontrolovala čas. Pořád bylo ještě brzo, ale už jsem tam nechtěla stát jako tvrdé y. Parkoviště bylo úplně prázdné, Edward nemluvil a já přemýšlela střídavě o tom, jestli jsem udělala dobře, že jsem to na něj tak vybalila, a pak o tom, kolikrát se dnes uvidím se svým tělem.

Edward něco zamručel, ale ani se na mě nepodíval. Taktak jsem potlačila naštvané protočení očí, jako bych toho už tak neměla dost, a otočila se na patě.

Rose:

„Nejdu, je mi zle,“ odsekla jsem a přetáhla si deku zpátky přes hlavu.

„Ale včera ti bylo ještě dobře,“ vrátil mi pan Swan stejně nevraživým tónem. Skousla jsem si ret a vzpomněla si na to, jak byl včera naštvaný, když se mi nemohl dovolat, a pak, když jsem přišla domů, jsem mu nedokázala dost dobře vysvětlit, proč jsem „spala u Cullenových“. S upířími schopnostmi mi odešly i dobré nápady na výmluvy.

„Včera bylo včera, dnes je dnes,“ zakňučela jsem a zuby nehty se držela deky, kterou se ze mě snažil Swan strhnout.

„Nebuď drzá a vstávej,“ pronesl už trošku klidnějším, ale o to více neoblomným tónem.

„Ale mně je vážně špatně,“ kuňkla jsem. V podstatě jsem nelhala, opravdu bylo mi špatně – psychicky. Jen ty fyzické příznaky ne a ne přijít. Zrovna když je člověk potřebuje, tak se flákají bůhvíkde.

„Přijdu za deset minut a chci vidět, že už stojíš na nohou a připravuješ se. Do školy tě zavezu já,“ dal důraz na to, že nemám počítat s tím, že by mě nechal jet s někým z Cullenových. Jo, pane, to se stejně nestane.

„Ale,“ vzdychla jsem, ale on mě hned zarazil slovy „Konec diskuze“, a tak už jen naštvaně vydechla vzduch z plic, v duchu zanadávala, že karma je svině, a odkopala deku na zem.

Líně jsem se posadila na postel, počkala, až se za Swanem zavřou dveře, a vyrazila ke koupelně. Vzpomněla jsem si totiž, že jsem tam nad zrcadlem viděla lékárničku. Rozhodně jsme se nevzdávala, do té školy mě prostě dnes nikdo nedostane.

Rychle jsem vyhrabala projímadlo a trochu ho nakapala do malého plastového kalíšku. Zkoumavě jsem si kapalinu prohlížena a zhnuseně vyplázla jazyk. Přivřela jsem oči a přiložila si kalíšek k ústům, když vtom…

„Nepřijde ti to trapné?“ ozval se ode dveří známý hlas a já samým leknutím upustila kalíšek a celý obsah se vylil na podlahu.

„Emmette,“ vydechla jsem a zvedla oči od země. Opatrně jsem se na něj podívala. „C-co tady děláš?“ vykoktala jsem ze sebe a dlaní se opřela o umyvadlo.

„Já tady stojím,“ řekl. Taková odpověď byla pro Emma naprosto typická, rozdíl byl ale v tom, že tentokrát měl naprosto kamenný výraz, který jsem u něj neviděla hrozně dlouho.

„To vidím,“ poznamenala jsem. „Ale proč jsi tady? U Belly v pokoji?“ snažila jsem se být co nejpřesnější, aby si mě nemohl dál dobírat.

„Šel jsem se ujistit, že půjdeš do školy,“ pokrčil rameny a ležérně se opřel o futra dveří.

„Aha.“ Snažila jsem se zachovat si poker face, ale vůbec se mi to nedařilo. Jeho postoj mi vehnal slzy do očí. „Tak to můžeš zase jít, není to tvoje věc,“ skousla jsem si spodní ret a uhnula očima.

„Bella ti nic neudělá, jestli ti jde o tohle,“ ignoroval mou poznámku a dál pokračoval ve svém. „A jestli se jí nedokážeš podívat do očí, tak to můžeš zůstat v klidu. Vsadím se, že ona o tebe pohledem nezavadí…“

Vzlykla jsem a zoufale zakroutila hlavou. „Půjdu tam. Teď vypadni,“ šeptla jsem.

Emmett se ani nehnul, jen mě dál propaloval očima. „Slyšíš? Vypadni,“ zvýšila jsem hlas a ruku namířila někam k oknu v pokoji. Výraz v jeho tváři se konečně změnil, vypadal zaraženě. Už jsem nechtěla stát v malé koupelně, být mu tak blízko mě ubíjelo, a tak jsem se kolem něj protáhla zpátky do pokoje.

„Emmette, to, co jsem udělala, bylo špatný, hodně špatný, ale to ještě neznamená, že mě můžeš ponižovat a mluvit mi do života, o který evidentně nemáš zájem. Takže já tě prosím, jdi pryč. Jestli jsi chtěl dosáhnout toho, abych se cítila ještě níž než na dně, tak se ti to podařilo. Gratuluju,“ mluvila jsem k mému překvapení dost upřímně. V mém proslovu nebyl ani náznak ironie, všechno jsem myslela opravdu smrtelně vážně.

Poslechl mě a se zvláštním výrazem v obličeji vyskočil z okna. Složila jsem se na postel a něco nesrozumitelného zakřičela do polštáře. 

Bez komentáře... Psaly bychom to samé jako u předchozích kapitol. Veřte prostě, že ty mezery nejsou schválně. 

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 21. kapitola: