Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 23. kapitola

10.08.2013 (10:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1302×

Po cestě do Seattlu jsme téměř nemluvili. Jen jsem se Bellu párkrát snažila přinutit, aby zrychlila a aby neustále kontrolovala, jestli neuslyší nebo neucítí mou rodinu. Neměli by sice ještě pojmout podezření, ale jeden nikdy neví. Edward byl do Belly tak zamilovaný, že by nás klidně mohl celou dobu sledovat, jak se o ni bál. A vlastně jsem se mu ani nedivila.

Bella ale tvrdila, že nic nenašla, a tak mi nezbylo nic jiného než se spolehnout na její, chci říct mé instinkty.

Měly jsme obrovské štěstí, protože za dvě hodiny po našem příjezdu na letiště odlétalo letadlo do New Yorku a bylo volných ještě pár míst. Tak trochu jsem s tím počítala, protože ze Seattlu do New Yorku to létalo co flek.

Protože jsme letenky koupily na poslední chvíli, už nebyly dvě volná místa vedle sebe. Mně to bylo docela jedno, ale Bella neskrývala své nadšení, že po dvou hodinách v autě a hodině a půl sezení u brány na letišti, se mě zbaví.

Let trval necelých pět hodin. Každá vteřina pro mě byla příšerné utrpení, jelikož Bellin žaludek byl evidentně stejně slabý jako všechno ostatní. Celý let jsem zvracela nebo okřikovala chlapa vedle sebe, co si neustále stěžoval letuškám, že vedle mě rozhodně sedět nemůže.

Když letadlo zaparkovalo na Kennedyho letišti, málem jsem všechny porazila, abych se už konečně dostala ven. Položila jsem si ruce na kolena, předklonila se a snažila se zhluboka dýchat.

„Jaký byl let?“ ozvalo se za mnou. Vyčerpaně jsem se otočila na své dokonalé tělo a zmohla se jen na bezmocný vzdech. „Chápu,“ řekla Bella a snažila se potlačit úšklebek, „ale zase to nepřeháněj, tak hrozné to není.“

Jasně, ty to tak můžeš vědět… Počkat – vlastně může. Naštvaně jsem popadla kabelu, kterou jsem předtím odhodila na zem. „Já už neletím!“ pronesla jsem nekompromisně a otočila se k autobusu, do kterého se pomalu sypali naši spolucestující a který nás měl odvézt na terminál.

„To teda letíš,“ odpověděla mi úsečně. „Podívej, tvoje rodina a můj táta nás po našem návratu z tohohle pravděpodobně přizabijou… Tak by asi bylo dobrý, kdyby to k něčemu bylo, ne?“ pokusila se o milý úsměv. Nechápavě jsem se na ni podívala, když vtom mi znova zabublalo v břichu.

„Do prdele, co mám dělat?“ mumlala jsem skrz ruku přitisknutou na rty.

„Musíš to vydržet. Napij se.“ Podala mi malou lahvičku Evianu, co rozdávali v letadle. Zhnuseně jsem si vodu prohlížela. Při pomyšlení, že do sebe mám něco vpravit, se mi udělalo ještě hůř.

„Ne, díky,“ odstrčila jsem ji. To už jsme stáli v autobuse a projížděli letištěm.

„Jak chceš,“ pokrčila rameny. Rezignovaně jsem jí vytrhla vodu z ruky a skepticky si ji prohlédla. S povzdechem jsem odšroubovala víčko a malými doušky lahev vyprázdnila.

Než autobus zastavil u terminálu osm, udělalo se mi o něco lépe.

„Co teď?“ zeptala se Bella, když jsme vystoupily. Rozhlédla jsem se okolo.

„Musíme jet na jedničku, to je úplně na druhé straně,“ vysvětlila jsem.

„Tak jdeme?“

„Řekla jsem, že musíme jet. To bychom se hezky prošly, víš, jak je to daleko? Za deset minut odsud jede autobus,“ poučila jsem ji a četla si u toho ceduli s odjezdy autobusů.

„Asi už jsi tu byla, co?“ zeptala se Bella s úšklebkem. „Nemusíš se tím tak chlubit, mimochodem.“ Taktak jsem se ubránila protočení očí, překonala jsem sama sebe a omluvně se usmála.

Bella:

Bylo šest hodin ráno a letadlo nám odlétalo až o půl druhé odpoledne. I tak nám to ale podle Rose vycházelo. Musely jsme si ale koupit letenky za dohromady patnáct set dolarů, protože jinde než v první třídě už nebylo volné sedadlo. Ta suma mě naprosto odrovnala, ale Rose jen přikývla a letenky převzala.

Celý den jsme seděly na letišti, tedy já jsem seděla, Rose si ode mě vzala peníze s tím, že u ní budou stejně ve větším bezpečí, a vyrazila nakupovat. Docházelo mi, že na letišti jsou jen samé drahé obchody, a mohla jsem jen doufat, že ty zbylé tisíce nepadnou na nákupy.

Se založenýma rukama jsem sledovala vzlétající letadla a poprvé v životě se mi z toho nedělalo špatně. Nervózně jsem si pohrávala s telefonem, který jsem už za Forks vypnula, a přemýšlela, jestli už Cullenovi zjistili, kam jsme zmizeli. Navíc tu byl můj otec, který stoprocentně umíral hrůzou. Definitivně jsem se rozloučila s tím, že do konce života ještě vyjdu z domu jinam než do školy.

„Jsem zpátky,“ ozvalo se za mnou. Rose si sedla naproti mně a hodila na zem spoustu papírových tašek. Zběžně jsem je přelétla očima a nechápavě zakroutila hlavou. „No co?“ zeptala se ublíženě.

„Nic, já jen, jestli do té Itálie jedeme vyřešit tuhle věc,“ máchla jsem rukama, „nebo předvádět oblečení?“ Nadzvedla jsem obočí a znovu se podívala na tašky. Většinu jmen na nich natištěných jsem ani neznala.

„Haha…“ ušklíbla se. „Jednou bys mi mohla věřit. Kdybys věděla, kam jdeme, taky by ses snažila udělat co nejlepší dojem. A ať se ti to líbí ne, Italové se v módě vyznají, i ti o trochu míň lidští,“ pokrčila rameny a vytáhla z tmavě modré tašky s nápisem Marc Jacobs růžový kabát.

„To je právě ten problém, že nevím, kam jedeme,“ zamručela jsem, ale už jsem se nepokoušela ji znovu přemlouvat, aby mi to vysvětlila. Doufala jsem, že k tomu má dobrý důvod.

„Co na to říkáš?“ zamávala mi růžovou látkou před obličejem.

Protočila jsem očima, ale musela jsem uznat, že ten kabát byl opravdu nádherný. „Hezký no… Ten je můj?“ Rose kývla hlavou a spokojeně se usmála. Hned jsem zalitovala, že jsem si toho oblečení vůbec začala všímat, protože další půl hodinu pořád jenom vytahovala nové a nové kusy.

„Zbyly nám nějaké peníze?“ zeptala jsem se unuděně uprostřed výkladu o černých botách na extrémně vysokém podpatku.

„Pro sebe jsem samozřejmě podpatek nekoupila… víš, jsi hrozně nešikovná,“ pokračovala dál. „Jo, zbyly,“ řekla na půl pusy a vrátila boty zpátky do krabice. „Až přiletíme do Itálie, musíme se převléct…“

„Ten let si moc nepřipouštíš, co?“ zasmála jsem se zlehka. Rose po mě šlehla enormně vzteklým pohledem a vyfoukla všechen vzduch, co v ní byl. „Stejně to celé prospíš,“ uklidnila jsem ji hned, „nespala jsi aspoň pětadvacet hodin.“

„Aspoň že tak,“ zamumlala.

Rose:

Bella měla pravdu, usnula jsem ještě na letišti, nějakým záhadným způsobem jsem se dostala do letadla, a než jsem se stihla nějak víc probrat, znova jsem upadla do spánku. Protože jsme seděly v první třídě, bylo tu jen pár lidí, tím byl pádem klid, a dost pohodlná sedadla, což jsem jako upír nikdy nemohla dostatečně ocenit.

Něco mě zašimralo na ruce. „Rose…“

„Nemespat,“ zamumlala jsem, přitáhla si ruce k tělu a svinula se do klubíčka.

„No tak, začínáme klesat… Do půl hodiny budeme přistávat,“ řekla hlasitěji a já jsem se snažila ze všech sil vytěsnit ten hlas z hlavy. Ještě spíš, ještě spíš, nabádala jsem se v duchu, ale pravda byla, že už jsem se cítila dostatečně odpočatá, jen se mi prostě nechtělo komunikovat.

„Aejapim,“ mlaskla jsem.

„Cože?“

Naštvaně jsem otevřela oči a pomalu se posadila. „Ale nic,“ zamručela jsem a páčkou zvedla sedadlo do původní pozice, abych se mohla opřít. „To je vždycky tak nepříjemný, když tě někdo budí? Nějak už si to nepamatuju.“

Bella se zasmála. „To je.“

„V tom případě doufám, že budou Volturiovi…“ zasekla jsem se a koukla na Bellu, ta zvědavě zvedla obočí.

„Volt-kdožeto?“

Povzdechla jsem si, a když jsem usoudila, že teď už asi nikam neuteče, všechno jsem jí vyklopila. Kdo jsou, jací jsou a hlavně proč jsou… Taky jsem se zmínila o tom, že to celé vlastně nemusí vůbec dobře dopadnout a že je dost možné, že budou stejně bezradní jako Carlisle. Bella naštvaně stiskla rty k sobě. „Promiň?“ kuňkla jsem. Při tom povídání jsem skoro ani nezaznamenala, že už jsme se pomalu, ale jistě blížili k přistávací dráze. Žaludek se zatím docela držel.

„Ty jsi výborná,“ přecedila přes zuby.

„Byla to jediná možnost,“ omlouvala jsem to s rukama napřaženýma před sebe v obraném gestu. „Navíc Edward by nikdy nedovolil, abychom tam jely.“

„Možná by k tomu měl důvod! Co když tě, chci říct mě, nás, zabijou?“ šeptala rozčileně a rozhlížela se okolo, jestli nás někdo neposlouchá. Všichni ale měli hlavy přitisknuté k okénkům a usmívali se jak idioti., což mě donutilo protočit oči. Italské letiště – jak málo stačí k lidské radosti.

Nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Jestli si člověk mohl být u Volturiových něčím jist, je to, že jsou absolutně nevyzpytatelní… Možná se ani nedostaneme k Arovi. Podívala jsem se na Bellu a kriticky si prohlédla svou krátkovlasou hlavu. Třeba si budou myslet, že jsem se zbláznila, ostříhala si vlasy a donutila nějakého náhodného člověka, aby zarytě tvrdil, že je ve skutečnosti já a já jsem ve skutečnosti on.

„Ty se ani nepokoušíš mi to vymluvit?!“ vyjekla, ale vtom se letadlo dotklo země a přerušilo náš rozhovor. 

Kapitola byla tak trochu o ničem, ale slibuju, že v té další už Volturiovi budou. :)

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly, vzpomnělo si hrozně moc lidí! Jste úžasní. :)

Jinak jsem udělala nový obrázek k povídce:

Líbí? :D

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 23. kapitola: